Pokání
Monanieba
Pokajanije
Confession
Repentance
Réžia:
Tengiz AbuladzeKamera:
Michail AgranovičObsahy(1)
Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiálny text distribútora)
Recenzie (101)
Genialne, zacina to ako umrie starosta, no ktosi mu stále nedá pokoj a chodí na cintorín vykopávat jeho mrtvolu. potom zacne sud s dotycnym ..... a divak sa dozvie, ze pocas zivota bol dotycny starosta despota, ktory .. ale sak nebudem prezradaz t dej filmu dalej. Samozrejme som dlho vedel o tomto filme, aj som ho videl, len potreboval som ho vidiet este raz. Aby som sa rozpamatal, voiem o reakciach ludi na tento film - film predznamenal zlom a pad komunistickej totality v byvalom Sovietskom Bloku. Ono ta domnela jednota sovietskeho bloku bola zalozena na jednotnej ideologii, ktora spajala rozne kultury a roznu mentalitu stredo - a juhovychodoeuropskych narodov. Jaxa ideologia skoncila, do popredia hned vystupila rozna mentalita narodov a hlavne kulturno - spolocensko -ekonomicke rozdiely. Preto nevaham a dam maximalne hodnotenie : 100 % ()
Už dlouho se mi nic tak špatně nehodnotilo. A také mi už dlouho žádný film nepůsobil takové fyzické utrpení. Délka filmu je úmorná, tempo vyprávění pomalé a některé scény zbytečné. Na druhou stranu jsem dlouho neviděla tak odporně přesný výkon v hlavní roli a několik působivých okamžiků, které dají zapomenout na to, že i přes drama malíře a jeho ženy je film někdy až nudný. Asi je to na mě příliš intelektuálské. ()
Tolik vět, kolik myšlenek. Tolik pocitů kolik obrazů. Musím to uvnitř nechat ještě chvíli znít, zatím je to příliš čerstvé a chci si to ještě nechat pro sebe...snad brzy napíšu víc. ()
Ty brďo, to bol film. V dobe, keď ten film prišiel do kín, sme už začali tušiť, že sa niečo v Rusku a jeho satelitoch deje, že sa niečo pohlo. Tak jednoznačne nám ukázať ako to bolo keď vládol Kult osobnosti a diktatúra jedného vodcu a jeho strany, to v tých časoch nikto nečakal. Veľmi dojímavé slzy do očí vháňajúce boli zábery na vagóny s drevom čo prichádzali zo sibírskych gulagov a na ktorých trestanci nechávali odkazy. A spôsob odplaty .. protestu za to aký ten človek bol, že si nezaslúžil byť pochovaný... ten oslovil snáď každého kto ten film videl. (Mňa teda isto iste). Spoľahlivo dávam 4b. ()
Na filmy takovéhoto typu jsem prostě asi příliš obyčejný buran, protože jsem tam žádné velké alegorie neviděl, zato jsem byl svědkem dvouapůlhodinové nudy s divnými záběry a pochybným dějem. Jestli tam někdo ty velké pravdy chce hledat, ať je hledá, já nenašel nic. 10% ()
45. Zlatý Glóbus za rok 1987 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný film - SSSR ()
První film viděný snad pouze na základě plakátu (od autora Zdeňka Vlacha). Film sice není zas tak strhující, jak by se u tohoto tématu možná předpokládalo, ve svém pomalém tempu je zaměřen, více než na děj, na metaforu a podobenství, rozhodně však nepostrádá atmosféru a zdařilé vykreslení ducha doby. Zkrátka - "K čemu je ta cesta, když nevede ke chrámu..." ()
Film predevsim tezi z nametu a doby, kdy a kde byl natoceny. Pokani ma co dat divakovi i dnes, ja ale behem filmu dvakrat usnul a dival jsem se na nej dva dny, coz vypovida o tom, ze me tento Abuladzeho pocin za srdce nevzal. ()
Hitler je Stalin a Stalin je Hitler (Hitlerův knírek a Stalinova zahrada), krutosti tyranů jsou po staletí stejné, a je jedno, zda je vykonávají vojáci v brnění či v tancích...Abuladzovo podobenství zasáhlo v osmdesátých letech ČSSR, jenže z pohledu dneška jde o neoriginální filosofické pojednání, které je paradoxně nejsilnější v jediné realistické scéně - ženy hledající na kládách jména svých blízkých. Slabost filmu ukazuje scéna se zlomeným vězněm - kdyby byla natočena realisticky, udeřila by na diváka plnou silou, jenže u Abuladzeho slouží jen jako podkres k symbolice - děvka spravedlnost si odchází užít do křoví. Závěrečných deset minut zase odkazuje k Antigoně - současný Kreon poznává, jak malá je vlastně jeho moc. Myslím si, že skoro třicet let po XX. sjezdu KSSS nebylo zas tak odvážné rýpnout si do kultu osobnosti. Jenže od natočení Pokání uplynulo dvacet let a svět stále čeká na skutečný film o době teroru. A bude čekat, protože Rusové raději točí filmy o hrdinských admirálech. ()
"Čeho jsem se to jenom dožil ???" Jednoho z nejlepších filmů minulého století. ()
Brilantní! ()
Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala film Pokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzal Elem Klimov, ktorý bol priateľom režiséra Abuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséra Andreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes 80% ()
Jednoduché hodnocení. Za celý svůj život (kurva dlouhý)jsem jako promítač venkovského kina viděl z komunistické éry Ruska a jeho satelitů jen 2 opravdu krásné a dobře udělané filmy: Cikáni jdou do nebe a Pokání. Jak se to těm gruzíncům podařilo udělat-nepochopím. Je to geniální po stránce scénáře, námětu, hudby, herectví, režie. Jedna z nejsilnějších scén, s odstupem času hodnoceno, je rozhovor syna Varlama s Bohem a ďáblem a Varlamem, který pojídá rybu v přítmí sklepa. "Jestli každému vše odpouštíš, tak na co si ztěžuješ, potom jsi Ježíš!....Starou bačkoru ti na tom záleží, ty jsi prostě jenom dostal strach....Pokud není kočka v tmavé místnosti, pak si ji tam vytvoříme a pak ji také chytneme." Zaráží mě nízká hodnocení tohoto opravdu geniálního díla od kolegů s CSFD. Jestli se u tohoto filmu nudili, doporučuji jim fotbal nebo hokej, má to větší spád. ()
Jak jinak vyprávět o absurdní krutosti než v absurdních obrazech. Otázka je, jak věrohodný/působivý je tenhle film pro lidi, kteří nezažili nic ani vzdáleně podobného – nevím. Gruzínština je strašně zajímavá řeč, v psané i mluvené podobě, trochu jako by si ji vymyslel Tolkien. Neubráním se vzpomínce na dva kluky z Gruzie, kteří se zjevili u nás na koleji někdy během roku 1989, mluvili zásadně anglicky (rozuměj – odmítali používat ruštinu, svůj úřední jazyk, ačkoli jí u nás aspoň trochu vládl každý a angličtinou jen nemnozí) a vyprávěli věci, kterým se nechtělo věřit ani nám, jejich vrstevníkům. Brr. ()
Vynikající vykreslení úpadku zdravého rozumu za stalinismu. Některé scény mají neskutečnou sílu, třeba hledání jmen na kládách. ()
Absurdná dráma.. Vynikajúci žáner, má niečo do seba.. Film má veľmi hlbokú myšlienku, je veľmi sofistikovane poskladnaný, niektoré obrazy (podobenstvá) sú úchvatné. Niektoré hlášky z filmu som si priam zamiloval. Výpovednú hodnotu má tneto film na 5hviezičiek.. asi ešte dlho budem váhať či 4 alebo 5. Jediné čo by som tomuto filmu vyčítal bola zdĺhavosť. Niektré scény mi pripadali až prehnane dlhé a nezáživné.. Spoileroidné hlášky: 1.- Konfucius praví: "Je těžké chytit kočku v temné místnosti, zejména když tam není." Náš úkol je nepochybně těžký, pro nás však není nic nemožného. Budeme -li opravdu chtít, ... chytíme kočku v temné místnosti, a to i tehdy, když tam nebude.- 2. - Promiňte, dostanu se touhle ulicí k chrámu Bohorodičky? - - Ne, tohle je Varlamova ulice, ta k chrámu nevede. - - Tak není k ničemu. K čemu je taková cesta,která nikam nevede? ()
Jeden z prvních "ruských" filmů, na který jsem šla dobrovolně a nelitovala. Scéna, kdy na nádraží, plném vagonů s poraženými stromy kdesi na Sibiři, bloudí příbuzní těch, co tam skončili, a hledají do kmenů vyryté zprávy, se mi vryla do mysli zrovna tak.... ()
Totalita, ideologie, lež s atributem pravdy. Zdrcující freska o tyranovi (tyranech), zaslepenosti a okamžiku kdy svoboda a individualita je pasována do role největšího zla. ()
Zhruba od poloviny jsem se do sledování filmu musel nutit.... V osmdesátých letech v Sovětském svazu musel působit jako zjevení, v dnešní uspěchané době už ale vyznívá zbytečně utahaně..... Totéž by se pohodlně vešlo do devadesáti minut a bylo by výborné... ()
Když pominu fakt, že by mělo jít o zásadní dílo, vyrobené v komunistickém bloku, tak mi přesto stále zůstává velice půvabně satirický film. Jde o neobyčejně chytrou černou komedii, jejímuž stylu určitě nepřijdou na chuť masové davy. Černá komedie je promíchána s psychologickým dramatem, peklo se to v reálném světě i v tom snovém. Přidala se chytrost, hravost, symbolismus a výsledkem se stal nezvykle chutný pokrm pro toho, kdo si rád vychutnává každé sousto, každý pohyb, každou slabiku. Navíc to nutí k zamyšlení. O minulosti, o současnosti, o světovém řádu, o lidských touhách a slabostech, o marnosti i závanu naděje, o strachu, o pohnutkách, o zvrácených uspokojeních. Můžeme se pokusit ponořit až na samotné dno naší vlastní duše, hledat samotnou lidskou podstatu, nebo se obracet s prosbou k bohu. Můžeme stále přemýšlet a ptát se, ale odpověď nás nikdy nepotěší a neuspokojí. Pouze lidé dokáží dělat lidem ze života to pravé peklo. Pouze lidé se neštítí jakéhokoliv činu ve své velikášské touze po moci a ovládání druhých. Jak perverzně zvrácené, jak smutné! Hlavní postavou je starosta Varlam Aravidze (skvělý Avtandil Macharadze), směsice všech lidských zvráceností v celé své velikosti tyranské diktatury, která si libuje v neuvěřitelně zrůdných hrátkách laskavosti, cukru a nezvratitelného trestu. S úsměvem přichází povzbudit, aby se vysmíval budoucí oběti, kterou chce s rozkoší přivést až na dno zoufalství a k pokornému přijetí nezbytného trestu. Šíří strach, aby budoval svou slávu a poslušnost masy. Naslouchá, nechá si vrazit políček, složí hold, aby nakonec slavil celkové a úplné pokoření svého možného soupeře a oponenta. Hlasem svědomí společnosti je Ketevan Barateli (zajímavá Zeinab Bocvadze, jako malá Nano Ochigava), která se neúnavně snaží vyjevit pravdu všem, a to i těm, kteří o ni nestojí. Pravda je plná bolesti, utrpení, strachu. Pravda se nechce přijmout ze strachu z možnosti vlastního podílu na běhu událostí, ať přímého, či jen bojácně přihlížejícího a přehlížejícího. V anonymitě souhlasícího davu se přežívá nejlépe. Oponentem svědomí je Varlamův syn Abel (taktéž Avtandil Macharadze a jako malý Dato Kemkhadze), který se snaží umlčet hlas svědomí na veřejnosti i ve své vlastní hlavě. Umlčet i za cenu toho, že se z obětí stávají zločinci a blázni. Z dalších rolí: Abelova žena Guliko (Ia Nindze), zatvrzele stojící za svým privilegovaným právem urozené rodiny, Ketevanin otec a malíř Sandro (Edišer Giorgobiani), obětně přihlížející totální zkáze lidství, Ketevanina matka Nino (Ketevan Abuladze), kterou hříčka krutého osudu přivádí až na samotné dno zoufalství, Sandrův přítel Mikheil Korešeli (Kachi Kavsadze), zoufale se snažící dovést obvinění do nejzazší meze absurdity, Abelův syn Tornike (Merab Ninidze), snažící se úpěnlivě i vystrašeně o širší přijetí zodpovědnosti, a také iniciativní a všehoschopný Varlamův pohůnek (Amiran Amiranašvili). Pro mě je toto dílo mrazivá a hravá satira, plná symbolu a černého humoru. Za vše mluví citát: "velice špatně se hledá v tmavé místnosti černá kočka, ale mi ji tam najdeme, i když tam není". Nepřátelé státu se musí vyrábět, aby se dosáhlo absolutní moci, která umožňuje naprosto vše, vyvolává strach a naprostou oddanost. Strašidelné, skutečné, varující. () (menej) (viac)