Mandalorián

Mandalorian je tak trochu zjevení, nejen v rámci rozsáhlé space operety zvané Star Wars, ale vlastně i v širším kontextu současné sci-fi seriálové tvorby. Dá se říct, že je to návrat k dávno zapomenutým kořenům, o kterých se už pomalu ani neví, že kdy existovaly. Hodnotím obě série dohromady jako jeden vyprávěcí celek, protože i ty slabší díly první série nabývají lepšího významu z pohledu té druhé. Jednotlivé epizody jsou většinou uzavřenými příběhy, dost podobné herním levelům, kdy se jejich splněním hlavní hrdina posune k dalšímu úkolu. Což by samo o sobě nevadilo, problém je spíš v krátké stopáži. Ta se v případě některých epizod ukazuje jako nedostačující pro vybudování smysluplné zápletky, místo které je nám pak většinou naservírována bezobsažná akční výplň. To je ale asi jediná vada na kráse, kterou mohu Mandalorianovi vytknout. Nadbytek fanservisu na úkor sofistikovanějšího děje beru jako nutnou úlitbu cílovce. Největší klad tohohle seriálu je ale v něčem jiném. Všechno, co nese značku Star Wars, je, ať chce, nebo nechce, determinováno vztahem k původní trilogii, která se postupem času ustavila nejen jako archetypální příběh, ale i jako stylotvorný, ideový a narativní kánon, se kterým se musejí všichni jeho následovníci nějak poměřovat. A to není jednoduchý úkol, protože jakkoliv dnes tento kánon působí až nepříjemně archaicky, ukazuje se, že ho nelze snadno opustit, protože „pak už to nejsou Star Wars“. Mandaloriana je tedy třeba pochválit především za to, jak moc se mu povedlo navázat na tento odkaz a zároveň se stát něčím originálním a pro značku SW přínosným. Z konceptu „žoldák a dítě“ se totiž vyklubal geniální nápad, přestože tvůrcům připravil výzvu v podobě omezených výrazových možností obou hlavních postav, z nichž jedna postrádá obličejovou mimiku a druhá smysluplný hlasový projev. Atraktivnost této dvojice ovšem netvoří jen prvoplánové vytěžování roztomilosti „Baby Yody“ a obdivování válečnického umění profesionálního vojáka bez tváře. Sama mandalorianská zbroj podvědomě odkazuje k středověkým rytířským řádům, které představovaly vojenskou elitu tehdejší doby a jejichž členové se rovněž podřizovali nějakému krédu, které do chaotického světa násilí vnášelo potřebný řád. Krédo v mandalorianském podání působí sice mírně fanaticky, zároveň je ale příjemně jednoduché a nekomplikované, a umožňuje nám pochopit jednání postavy, která jinak nemá čitelné psychologické zázemí. Další úžasná věc, která se tvůrcům povedla, je reboot otcovského vztahu. Protože Star Wars byly vždy nejen o Síle a světelných mečích, ale také o komplikovaných rodinných vztazích, zejména o vztahu otce a syna. A tady Favreau s neuvěřitelnou lehkostí a grácií ukazuje J.J. Abramsovi vztyčený prostředníček. To pomalu a přirozeně vznikající citové pouto mezi adoptivním ochraňujícím tatínkem a neodolatelně roztomilým ušatým batoletem je opravdu radost sledovat. A navíc se překvapivě ukazuje, že to jako nosná dějová linka úplně stačí. Není zapotřebí zachraňovat celé planety nebo celou civilizaci, i záchrana jednoho škvrněte je dostatečnou příležitostí k neokázalému, ale působivému hrdinství. Mandalorian ve svých dvou sériích zkrátka dokazuje, že v jednoduchosti je krása. This is the way! (28.12.2020) (menej) (viac)