Mandalorián

Jon Favreau udělal s Mandalorianem jednu velmi lišáckou věc. Zcela ho okleštil od osudovosti. Zatímco hlavní Star Wars linie se neustále snaží ždímat fatalismus do poslední kapky, až tam žádný není - jako v případě povstanuvšího Skywalkera, tak kdyby oplechovaný Mando podlehl v akci, zřejmě po něm v galaxii neštěkne ani Bantha. Nutno ale také dodat, že bez osudovosti by fenomén Star Wars možná vůbec neexistoval. Nicméně je to jeden z důvodů, proč působí Mandalorian svěže. Celý budí dojem videoherních side questů. Seriál má slabší místa ale také velmi silné. K těm se řadí režie Taika Waititiho, který si dokáže dělat svůj osobitý humor i kdesi dávno v předaleké galaxii, a určitě poslední díl druhé série, který u mě zafungoval jako totální regrese do 11 let, možná silnější než v případě Force Awakens. Co určitě stojí za zmínku, je hudební intro Ludwiga Göranssona, kterému se podařilo vytvořit něco skoro tak signifikantního, jako Williamsovi v původní trilogii. (08.01.2021)

Jestli tohle je směr, jakým se má dál ubírat Star Wars frančíza, tak jako jo! Jedinou výtku, kterou vnímám je, že by si Ludwig mohl hudebně odpustit symfonické pasáže ala Willliams a víc dělat věci po svém. PS. Ty díly by měly být delší. (16.11.2019)