Kočár do Vídně

„Kočiar do Viedne” mal "pôvodne" odviesť dvoch rakúskych dezertérov do bezpečnej zóny, pričom sa tak malo (u)diať z 03. na 04. mája 1945, čo jasne predznamenáva, že vytúžený koniec II. svetovej, a «obzvlášť i extrémne brutálnej» vojny, sa jednak konečne blíži ku koncu, ale akési psychologické zovretie troch kľúčových, resp. dvoch postáv, ešte stále nie je vo svojom cieli... Dedinskej žene menom Krista, najprv Nemci »pre výstrahu« obesili muža, pretože ukradol pár vriec cementu, aby následne potom dvaja nič netušiaci vojaci vošli do domu smútku, prikázali vdove pripraviť voz, zapriahnuť kone a ísť s nimi... Zbehovia sa volajú Hans, ktorý má perfektnú pamäť na dátumy a ranený stúpenec nacizmu, ktorého meno sa vôbec nespomína. Vdovicu ženie vpred jedine túžba po pomste, že by si mohla zgustnúť na týchto dvoch úbožiakoch, keď jednému z nich, dokonca dohára sviečka, a tak možno ten ďalší si ani bohvieako extra nevšíma, ako sa im postupne "sami od seba" strácajú veci, na čo príde až neskoršie, kedy sa situácia čoraz intenzívnejšie vyostruje. V podstate sa po celý čas zvyčajne pohybujú naprieč dlhým lesiskom, ktorý zrejme na všetkých pôsobí, ako (ne)konečný labyrint plný samého úskalia, kde by teoreticky mohli pomôcť "dobrí partyzáni" , ktorí predsa poznajú les, ako svoje ponožky, všakže ? / Renomovaný český režisér, pán Karel Kachyňa, nakrútil mimoriadne depresívny film, čo rovnako podtrhuje jeho zvlášť strhujúca čiernobiela kamera, a to ani nehovoriac o rešpektovanej českej herečke Ive Janžurovej v hlavnej úlohe, ktorá si v 1/2 snímku, vystačí čisto s neverbálnou komunikáciou, keďže jej mimiky tváre a gestikulácie, hovoria úplne za všetko. Presne takýto počin patrí do zlatého fondu SVETOVEJ kinematografie. (14.08.2021)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)

Poklad české kinematografie mající cenu zlata. Při zamyšlení nad vztahem mezi Kristou a Hansem se mi vybavuje citát Caesara Caliguly, který prohlásil:"Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí". Takhle nějak bych charakterizoval jejich jakési latentní pouto. Ponuré, komorní, emocionální drama z něhož na povrch vyplouvá pravda o absurditě války. Takhle vypadá film, který stvořily poctivé zlaté české ruce. 80% (01.07.2011)

Tandem Procházka - Kachyňa za přispění J.Illíka (kamera), E.Krumbachové (kostýmy), J.Nováka (hudba) a trojice výborných herců vytvořil působivé bergmanovské drama o vině a trestu, pomstě a odplatě, o frustraci z konce války a nemožnosti nalezení společné řeči dvou znepřátelených stran. A pokud se zdá, že dialog by byl možný, je brutálně ukončen. Černobílá poetická kamera snímá efektně temný zamlžený les, jehož stromy se vynořují z hustých záclon mlhy a zase mizí jako němí svědkové dramatu mezi hlavními protagonisty. S každým dalším zhlédnutím lze objevovat nové drobné niance a detaily. Film, který oslovuje stále a jehož síla je v základních lidských potřebách - touze přežít a nenechat se zlomit. Rychlokvašní partyzáni zlehčují své činy povzdechem, že nejsou jako nacisti...nejsou...jsou daleko horší. J.Hanzlík vzpomíná, že smyčka na krku se mu stala téměř osudnou, když se během natáčení koně nečekaně splašili... (05.12.2011)

Psychologická dráma z konca druhej svetovej vojny, ktorá je prakticky bez dialógov. Dvaja príslušníci Wehrmachtu prinútia čerstvú českú vdovu, aby ich dopravila na hranice s Rakúskom. Netušia nič o jej bolestnej strate a zámere pomstiť sa na nich za krivdu, ktorú jej privodili ich spolubojovníci, keď obesili jej manžela. Cesta hlbokým, zahmleným lesom nemá mať pre nich konca. To že je tento snímok čiernobiely mu dodáva silný nádych poetickosti. Hlavnú ženskú úlohu výborne zahrala Iva Janžurová. **** (04.12.2008)