Finskej

Podepisuji golfistu a dodávám, že celý film je jediným hereckým koncertem Karla Högera, v němž - i kdyby ve svém dalším životě už nikdy ničím jiným (a ani to neplatí) - dokázal, jaký je to herecký gigant nadčasového rozměru.

Perla z rodiny českých filmových komedií a parodií. Bez váhání lze zařadit po bok nesmrtelných pecek a la Konec agenta W4C nebo Kdo chce zabít Jessii. Plejáda starých českých herců - ve skutečnosti výkvět dobově nejlepšího i tehdejší nadějné budoucnosti - vtipné gagy a dokonale nakašírované prostředí starého šlechtického sídla. Člověk se ani na vteřinku nenudí.

Základní linie příběhu je prostá: na ústav pro výuku neslyšících (a tedy i většinou nemluvících) nastoupí nový učitel a na svém novém působišti začne, inu, nově působit. Se svými novými žáky se nějak postupně dohodne, nicméně – jak se dalo očekávat – nastanou i komplikace. Tou asi největší je bývalá žačka onoho ústavu, která našeho milého nového učitele zaujme na první pohled (aby ne, je dost pohledná). On má v úmyslu jí naučit to, co se doposud nikomu jinému nepodařilo (mluvit), ona má v úmyslu – nu? uhodli jste? – naprosto se nenechat něco takového naučit. A při samém tom snažení a odmítání se oba protagonisté sblíží a nakonec spolu začnou žít. Čímž to, pochopitelně, nekončí – tím naopak vše, především řada svízelů a trablů, začíná... Obecně nemám filmy o tom, jak je to mezi lidmi složité, jak i jinak rozumní lidé se často nedokáží rozumně dohodnout a jak se nakonec přeci jen občas dohodnout dokáží, čímž nakonec dobro zvítězí, rád. A to proto, že drtivá většina z nich je ukrutně blbá. Proč tenhle není? Odpověď je nasnadě: protože je jiný. Protože patří do oné vzácné a nepočetné rodiny filmů o tom, jak je to mezi lidmi komplikované, která se honosí přívlastkem „důstojný". Je to důstojný a střídmý film, který nepředpokládá, že se na něj dívá blbec – a právě proto je tak výjimečný. Hlavní mužskou roli ztvárnil William Hurt, což je pan herec, hlavní ženskou protagonistkou byla Marlee Matlin – a na té je, krom přitažlivého filmového fyzična a hereckého projevu, zajímavé také to, že je celý život hluchá. Bum. Možná jsme právě u zřídla pravdy toho, proč tenhle film, narozdíl od mnoha jiných filmů dané kategorie, je dobrý a dokonce i víc než jen to. K oběma hlavním protagonistům lze totiž navíc připočíst dobře ztvárněnou atmosféru, zajímavou hudbu a jednu pravděpodobně nezapomenutelnou, ehm, řekněme koupelovou scénu...

Naprosto bezchybné drama o povinnosti a věrnosti. Svým způsobem je to vlastně film paradoxu: nejproslulejším Vláčilovým dílem je Markéta Lazarová, mně osobně se ale Údolí včel vždy líbilo víc a považuji je za lepší. Primární hlavní roli hraje Petr Čepek a hraje ji výborně, přesto jej Jan Kačer ještě překonává - jeho naprosto ideji oddaný a loajální Armin je hypnotický jako kobra i při vší odosobněné a cituprosté studenosti. A nakonec: Kačerův Armin je tak odosobněný a cituprostý, že je nejvyšším ztělesněním vášně. Tenhle film člověk musí vidět, jinak neviděl vrchol českého filmu.

Je docela zvláštní, že o tomto filmu většinou Vláčilovy medailonky mlčí – jako například tohle heslo ve Wikipedii. A přitom neprávem, protože jej lze směle zařadit po bok hvězdné dvojice Markéta Lazarová a Údolí včel, čímž se nám z té dvojice stává hvězdná trojice. Ďáblova past nese tytéž rysy: baladická poetika, úchvatná umělecká atmosféra a nadčasové poselství na pozadí dramatického příběhu. V tomto případě jde o střet (dobové) světské a duchovní moci s "nezávislostí" reprezentovanou rodem svobodníků. O konflikt "oficiálně platných ideí" s lidmi, kteří se drží vlastního rozumového přesvědčení. A kteří ani po žádném konfliktu netouží, a přesto je jim druhou stranou nakonec vnucen. Od chvíle, kdy jsem, kdysi a kdesi, Ďáblovu past viděl, až po okamžik, kdy se mi naskytla příležitost ji shlédnout opět, uplynula řada let. A i tak jsem nikdy nedokázal zapomenout na neopakovatelnou atmosféru horkého, žárem planoucího léta, v níž se příběh odehrává a kterou režisér zachytil tak neúhybně přesně. Na vyprahlé stepi skalnatých kopců krasové oblasti a neustávající cvrkot hmyzu ve vysoké trávě.

Narozdíl od pana Hrušínského pojal J. Sovák svého majora Kalaše jako celkem rázného a živého muže nešetřícího stručnými, ale výstižnými poznámkami a hláškami s nádechem peprného, jízlivého, suchého humoru. A imho se mu to moc povedlo. Nemá cenu srovnávat, který Kalaš (Hrušínský x Sovák) je "lepší" - jsou prostě jiní, ale oba povedení. Je spíše na divákovi, která poloha mu víc "sedne", než že by snad oba pánové tu svou (polohu) neztvárnili dobře... Sovákovi zdatně sekunduje mladý kriminalistický kolega v sympatickém podání J. Hanzlíka a nemalým kladem celé detektivky (jež se ve filmové adaptaci od původní literární předlohy skutečně liší) je to, že dobový socialismus z ní vykukuje jen (tak) málo (jak je nezbytně nutné). Zkrátka natočilo se za socialistické éry mnoho mnohem víc době poplatných filmů, zde je nutné zlo redukováno na dobře únosnou mez. Takže s klidným svědomím prohlásím, že je to jedna z těch lepších detektivek, co se u nás kdy natočily, a do zlatého fondu nejspíš patří.

Po dlouhé době film, do něhož jsem se zamiloval na první pohled a který bez váhání označím za dokonalý, i kdyby z hlediska filmového/ařského(?) měl já-nevím-jakou chybu... Neuvěřitelně zábavná podívaná, navíc z ní doslova ukapává, jak to herce bavilo, Michelle Pfeiffer i Robert de Niro si své role vysloveně užívají, celé to má spád a jede, dobrá hudba a nakonec i chytré a vtipné dialogy, jimž nemám co vytknout. Tohle se rozhodně bude sledovat i po letech.

Doslova čertovsky vtipná komedie s proslulým českým nehercem a komikem Miroslavem Horníčkem v hlavní roli. Na to, že pan Horníček byl člověk laskavý a šířil okolo sebe po celý život humor a pohodu, sehrál postavu depresivního, trudnomyslného a škarohlídsky zakyslého lékaře na nepochopitelnou výbornou - což jen dokazuje, jak vynikajícím hercem tento neherec byl :)

Patrně jeden z nejlepších výkonů pana Herce Bogarta vůbec, možná výkon životní.