Kočár do Vídně

Geniální souznění režiséra Kachyni se scénáristou Procházkem a s kameramanen Illíkem dělá z tohoto komorně laděného díla neskutečnou, temnou, lyrickou a poetickou podívanou. K tomu pouze tři herečtí protagonisté a jak málo stačí udělat geniální film. Kirsta (Iva Janžurová), mladý německý voják (Jaromír Hanzlík) a raněný německý voják (Luděk Munzar), to jsou tak perfektně zahrané role, že celému filmu dotváří hodně houstnoucí tvář. A hlavní rolí filmu je pochmurný, temný a mlhavý les. Celý příběh se odehrává v tomto lese a i proto má film svoji nezaměnitelnou atmosféru. Ke všemu ještě varhaní hudba Jana Nováka a já jdu do kolen. Závěrečná scéna je hodně peklo a po 68. roce snímek putoval na dlouhá léta do trezoru. Ještě že aspoň ti komanči filmy nepálili, tak jak to dělali fašouni. Aspoň za to jim můžeme být vděčni, protože takové skvosty už nikdy nikdo nenatočí a připravit se o takový zážitek by byla obrovská díra ve filmovém umění, jaké se tenkrát dokázalo tvořit. Respekt a klobouk dolů před celým štábem. Překrásné detaily jsou, jak Kirsta postupně odhazuje německým vojákům nůž, pistoli a kompas - ty kamerové detaily, jak tam ty věci v lese zůstanou tiše ležet v různých pozicích, to je zkrátka pastva pro oči a poklona před panem kameramanem a samozřejmě i panem Kachyňou. (18.09.2013)

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)

„Kočiar do Viedne” mal "pôvodne" odviesť dvoch rakúskych dezertérov do bezpečnej zóny, pričom sa tak malo (u)diať z 03. na 04. mája 1945, čo jasne predznamenáva, že vytúžený koniec II. svetovej, a «obzvlášť i extrémne brutálnej» vojny, sa jednak konečne blíži ku koncu, ale akési psychologické zovretie troch kľúčových, resp. dvoch postáv, ešte stále nie je vo svojom cieli... Dedinskej žene menom Krista, najprv Nemci »pre výstrahu« obesili muža, pretože ukradol pár vriec cementu, aby následne potom dvaja nič netušiaci vojaci vošli do domu smútku, prikázali vdove pripraviť voz, zapriahnuť kone a ísť s nimi... Zbehovia sa volajú Hans, ktorý má perfektnú pamäť na dátumy a ranený stúpenec nacizmu, ktorého meno sa vôbec nespomína. Vdovicu ženie vpred jedine túžba po pomste, že by si mohla zgustnúť na týchto dvoch úbožiakoch, keď jednému z nich, dokonca dohára sviečka, a tak možno ten ďalší si ani bohvieako extra nevšíma, ako sa im postupne "sami od seba" strácajú veci, na čo príde až neskoršie, kedy sa situácia čoraz intenzívnejšie vyostruje. V podstate sa po celý čas zvyčajne pohybujú naprieč dlhým lesiskom, ktorý zrejme na všetkých pôsobí, ako (ne)konečný labyrint plný samého úskalia, kde by teoreticky mohli pomôcť "dobrí partyzáni" , ktorí predsa poznajú les, ako svoje ponožky, všakže ? / Renomovaný český režisér, pán Karel Kachyňa, nakrútil mimoriadne depresívny film, čo rovnako podtrhuje jeho zvlášť strhujúca čiernobiela kamera, a to ani nehovoriac o rešpektovanej českej herečke Ive Janžurovej v hlavnej úlohe, ktorá si v 1/2 snímku, vystačí čisto s neverbálnou komunikáciou, keďže jej mimiky tváre a gestikulácie, hovoria úplne za všetko. Presne takýto počin patrí do zlatého fondu SVETOVEJ kinematografie. (14.08.2021)

S hl. postavou Kristy jsem se v tomto filmu moc neztotožnil. Film mne nevtáhl do děje, ono pár suchých vět na začátku nevystihne jakou nenávist si k Němcům vypěstovala a film to dost ochudilo. Vyvrcholení snímku a chování Kristy k vojákovi hraném Hanzlíkem je TAK strašně nevěrohodné, že mě to až naštvalo. Závěrečná scéna s partyzány, která ve mne asi měla vyvolat pobouření a zamyšlení (bezcitnost, nelidskost a krutost války, která v lidech vždy vyvolá to nejhorší) se minula účinkem. Bohužel průměrný film, který bych osobně mezi perly české kinematografie neřadil. (29.03.2009)