Dalida

"Viete čo je najťažšie, keď ste medzi životom a smrťou ? Zvoliť si život. Smrť je sladká. - A predsa ste napokon zvolila život. - Nie. To len smrť ma nechcela." ___ Keď som si sadal k tomuto filmu, počul som meno DALIDA prvýkrát v živote, prisahám! Už len to ma prekvapilo, vzhľadom k tomu, o akú veľkú star s dlhou kariérou sa jednalo. Ale tak pochopiteľne - jej hudba nie je žiadna moja šálka, a to prekvapivo ani vrátane disco fázy. Po filme už viem o koho sa jedná - a že čo si o nej na základe toho filmu myslím ? Že mala pekne divný vkus na chlapov, Či že si ju pekne divní chlapi vyberali ? Každopádne, že si s nimi vôbec nezadala. Akosi to vyznelo, že vždy chcela to, čo práve nemala. V kuse fňukala, že nemá chlapa... - lenže zrovna málo ich tam nebolo. Že túži po láske... - ale sama sa zrovna moc nesnažila vzťahy urovnávať. Že chce dieťa... - ale keď ho mala, nechala si ho vziať. Ako keby potrebovala, aby okolo nej to nešťastie krúžilo, nech sa z neho môže vyspievať. Vzala si toho, ktorého už nemilovala, zabuchla sa do slabocha, ktorý sa zastrelil, "lebo mu publikum nerozumie", opustila mladíka, s ktorým čakala dieťa, lebo bol mladý... a kam sa podel ten potomok poľských kráľov, ktorý pôsobil ďaleko najnormálnejšie ? Film, inak pekne realizovaný, veľmi dobre zvláda zakrývanie tej zacyklenosti v schéme "chlap - pesnička - spomienka - smrť". Tak prečo vlastne dávam 4 ? Lebo keď je pre vás život k nezneseniu, tak odpustím. (24.01.2021)

Po Edith Piaf, Sergi Gainsbourgovi a Claudu Françoisovi se konečně dostalo i na Iolandu Gigliotti, (u nás málo) známou Dalidu. Dlouho jsem se těšil na film, který by důstojně připomněl osobnost zpěvačky, která se v šedesátých letech stala na nějakou dobou nejoblíbenější zpěvačkou Francie a některé její písně třeba v jejím rodném Egyptě a jiných arabských zemích doslova zlidověly (na jméno si ne každý vzpomene, ale každý se chytne na melodii "Helwa ya baladi"). Přestože jsem věděl, že natáčení se neobejde bez "cenzury" jejího bratra, který se dodnes stará o Dalidinu pozůstalost, očekával jsem silný, invenčně pojatý film, který by zpěvačku ukázal trochu jinak, než jak je zapsaná v kolektivní paměti dnešních Francouzů - ta je přirozeně selektivní a většinou si pamatuje jen její průkopnické discohity a tragický a osamělý konec, k čemuž se někdy přidá image "gay ikony". V tomhle ohledu film mýtus nijak nezbořil. Výběr písní, uznávám, byl velmi dobrý, hudební složka perfektně doprovází vybrané momenty kariéry a života, stejně výborná je i kamera, výprava (v tomhle směru byla autenticita skoro dokonalá) a herecké výkony. Nápad začít vyprávění hned dramatickým rokem 1967 a rekonstruovat chronologii v podobě flashbacků a vzpomínek blízkých není a priori špatný. Bohužel pro člověka, který o zpěvačce nikdy neslyšel, je film až příliš rychlý, napěchovaný a zkratkovitý. Taky chápu, že je film dělaný pro široké publikum, takže se režisérka/scénáristka zaměřila hlavně na melodrama, ale výsledkem je, že jedenapůlhodinový koncentrát milostných tragédií a hudebních videoklipů o její osobnosti neřekl nic víc, než může člověk vidět v půhodinovém dokumentu v televizním stármagazínu. O jejích hereckých počátcích nezaznělo nic, léta psychoanalýzy byla zmíněna jen letmo, jakékoli politické názory byly opomenuty úplně. Sveva Alviti byla v pěveckých scénách přesvědčivá (a díky nim byly ve filmu i momenty nějaké hloubky), mimo tyto scény ale naprosto postrádala temperament skutečné Dalidy a její špatná francouzština trhala uši (Dalida měla ve skutečnosti charakteristický italský přízvuk, ale její francouzština byla plynulá a korektní, na rozdíl od filmu). Daleko víc tak zaujal výkon Riccarda Scarmacia v roli jejího bratra a manažera. Krátce řečeno: vycizelovaná, třpytivá show plná dramatických zvratů, kde září vyretušovaná Dalida, ale ztrácí se Iolanda Gigliotti. (20.02.2017)

Miluju Dalidiny písničky a zajímalo mě, jaká vlastně byla. V tomhle filmu se to asi úplně nedozvíme, ale i tak se mi to líbilo. Ústřední herečka je fantastická a celé je to perfektně doplněno Dalidinými známými písničkami. Jo, tohle mi hodně sedlo a určitě jsem Dalidu neviděla naposledy. PS: Ještě není konec roku, ale zatím je tohle můj film roku 2017. (11.12.2017)

Dalida si dokázala život užívat plnými doušky, přesto nikdy nebyla úplně šťastná. Toužila po velké lásce, ta jí však zůstala zapovězena. Ani se nedivím, že se stala úspěšnou a slavnou, když měla takový sofistikovaný projev, úchvatný hlasový fond a navíc se v textech písní odrážel celý její pohnutý život. Tento zdařilý snímek mapuje vše, co jsem zmínila, velice poutavým způsobem a je naplněný po okraj krásnou hudbou, jež sama o sobě dojímá, natož pak zpěvaččin tragický osud. Za zmínku určitě stojí také představitelka hlavní role italská herečka Sveva Alviti, která asi nemohla být vybrána lépe, jak úžasně se jí povedlo Dalidu vystihnout. (85%) (21.02.2021)

Velice pěkně udělaný životopis, který rozhodně nenudil, nijak se nezdržoval s dlouhými psychologickými pasážemi, byl natočen ve svižném tempu a ty dvě hodiny se člověk neodtrhl od televizní obrazovky. Především vše bylo doprovázeno Dalidinými písněmi, zpravidla uvedenými celé. Postál jsem kdysi dávno u Dalidina hrobu na Montmartru, její písně jsem miloval, tím víc mě její nešťastný osud zajímal. (19.01.2021)