Dalida

Život Dalidy si přímo říkal o filmové zpracování a toto se vcelku i povedlo, nejen tím, že hlavní představitelka se jí podobala téměř dokonale (stejně jako podle fotografií v závěrečných titulcích se to povedlo i u dalších osobností). Jediné, co mi vadilo, bylo neustálé přeskakování z jedné časové roviny do druhé, až jsem měl občas problém se v tom zorientovat. Tohle je bohužel jakýsi podivný filmový módní trend u životopisných snímků v posledních letech, který snad zase, doufám, brzy pomine... (16.02.2021)

Dalida si dokázala život užívat plnými doušky, přesto nikdy nebyla úplně šťastná. Toužila po velké lásce, ta jí však zůstala zapovězena. Ani se nedivím, že se stala úspěšnou a slavnou, když měla takový sofistikovaný projev, úchvatný hlasový fond a navíc se v textech písní odrážel celý její pohnutý život. Tento zdařilý snímek mapuje vše, co jsem zmínila, velice poutavým způsobem a je naplněný po okraj krásnou hudbou, jež sama o sobě dojímá, natož pak zpěvaččin tragický osud. Za zmínku určitě stojí také představitelka hlavní role italská herečka Sveva Alviti, která asi nemohla být vybrána lépe, jak úžasně se jí povedlo Dalidu vystihnout. (85%) (21.02.2021)

Po Edith Piaf, Sergi Gainsbourgovi a Claudu Françoisovi se konečně dostalo i na Iolandu Gigliotti, (u nás málo) známou Dalidu. Dlouho jsem se těšil na film, který by důstojně připomněl osobnost zpěvačky, která se v šedesátých letech stala na nějakou dobou nejoblíbenější zpěvačkou Francie a některé její písně třeba v jejím rodném Egyptě a jiných arabských zemích doslova zlidověly (na jméno si ne každý vzpomene, ale každý se chytne na melodii "Helwa ya baladi"). Přestože jsem věděl, že natáčení se neobejde bez "cenzury" jejího bratra, který se dodnes stará o Dalidinu pozůstalost, očekával jsem silný, invenčně pojatý film, který by zpěvačku ukázal trochu jinak, než jak je zapsaná v kolektivní paměti dnešních Francouzů - ta je přirozeně selektivní a většinou si pamatuje jen její průkopnické discohity a tragický a osamělý konec, k čemuž se někdy přidá image "gay ikony". V tomhle ohledu film mýtus nijak nezbořil. Výběr písní, uznávám, byl velmi dobrý, hudební složka perfektně doprovází vybrané momenty kariéry a života, stejně výborná je i kamera, výprava (v tomhle směru byla autenticita skoro dokonalá) a herecké výkony. Nápad začít vyprávění hned dramatickým rokem 1967 a rekonstruovat chronologii v podobě flashbacků a vzpomínek blízkých není a priori špatný. Bohužel pro člověka, který o zpěvačce nikdy neslyšel, je film až příliš rychlý, napěchovaný a zkratkovitý. Taky chápu, že je film dělaný pro široké publikum, takže se režisérka/scénáristka zaměřila hlavně na melodrama, ale výsledkem je, že jedenapůlhodinový koncentrát milostných tragédií a hudebních videoklipů o její osobnosti neřekl nic víc, než může člověk vidět v půhodinovém dokumentu v televizním stármagazínu. O jejích hereckých počátcích nezaznělo nic, léta psychoanalýzy byla zmíněna jen letmo, jakékoli politické názory byly opomenuty úplně. Sveva Alviti byla v pěveckých scénách přesvědčivá (a díky nim byly ve filmu i momenty nějaké hloubky), mimo tyto scény ale naprosto postrádala temperament skutečné Dalidy a její špatná francouzština trhala uši (Dalida měla ve skutečnosti charakteristický italský přízvuk, ale její francouzština byla plynulá a korektní, na rozdíl od filmu). Daleko víc tak zaujal výkon Riccarda Scarmacia v roli jejího bratra a manažera. Krátce řečeno: vycizelovaná, třpytivá show plná dramatických zvratů, kde září vyretušovaná Dalida, ale ztrácí se Iolanda Gigliotti. (20.02.2017)

Velice pěkně udělaný životopis, který rozhodně nenudil, nijak se nezdržoval s dlouhými psychologickými pasážemi, byl natočen ve svižném tempu a ty dvě hodiny se člověk neodtrhl od televizní obrazovky. Především vše bylo doprovázeno Dalidinými písněmi, zpravidla uvedenými celé. Postál jsem kdysi dávno u Dalidina hrobu na Montmartru, její písně jsem miloval, tím víc mě její nešťastný osud zajímal. (19.01.2021)

O Dalidě jsem měla jen matné tušení, že byla zpěvačka. Životopisný film o ní ukazuje obvyklý život star poznamenaný vzlety a pády, traumaty z dětství, rozkolísané psychiky a marné hledání správné životní cesty. Protože nic takového neexistuje, a protože tou cestou je sama naše povaha. Oceňuji, že na rozdíl od běžných životopisných dramat, tady autoři volili v některých pasážích svěží zkratku a nepopisovali všechny Dalidiny peripetie úmorně doslova. Pokud by chtěl divák znát dopodrobna zpěvaččin životopis, měl by si pustit dokument nebo přečíst knihu. Cílem filmu byl podle mě spíš portrét Dalidy než faktografické drama. _____ Co mě však zarazilo, jak se výhradně snímek soustředí na její citový/milostný život a téměř pomíjí ten tvůrčí. Skoro to vypadá, jakoby Dalida jen občas zazpívala nějakou písničku a pak si šla zabrečet nebo opět prožít předem k nezdaru odsouzenou milostnou eskapádu. Umělkyně, která měla tak dlouhou kariéru a vystřídala několik hudebních žánrů, nemohla být jen krásný slavíček v kleci, musela se na své kariéře umělecky podílet i jinak, než si jen stoupnout před zapnutý mikrofon. Vůbec se mi zdá, že životopisné filmy o slavných mužích se soustředí hlavně na jejich dílo, zatímco životopisné snímky o ženách téměř výhradně na jejich city. Dost zkreslující a urážející obrázek, což? SHRNUTÍ: Žádný chlap tě šťastnou neudělá a žádná láska není perfektní – štěstí je většinou vnitřní záležitost, nikoliv vnější. (18.06.2021)