Ulica Cloverfield 10

Původně plánovaný nízkorozpočtový thriller zasazen do úplně jiného příběhu, těžící především z levné klaustrofobické atmosféry a psychologie postav, se po nalití financí od Abramse změnil v pokračování zřejmě nejlepšího filmu o mimozemských monstrech v posledních dvou dekádách, kde prim hrála výhradně akce, zběsilost, rioty a výbuchy. Oživit osm let starou žánrovou pecku je úctyhodné, tleskám, problém ovšem spočívá v tom, že děj zůstal původní a tedy šitý na míru nízkorozpočtovým nárokům a to avizované pokračování jedničky je v celém filmu všehovšudy deset závěrečných minut. Mělo to tedy smysl? Ne. Cloverfield obsažený v názvu filmu tedy působí jen jako vábnička na milovníky sci-fi, nikoliv jako odkaz na pokračování čehokoliv. Nemít to právě tento název, s originálem si to nedám do sebemenší spojitosti. To, na co většina diváků naivně čeká celý film ve výsledku za samotné čekání ani moc nestojí, jelikož sledovat hodinu a půl jak postavy nezajímavě konverzují nad špagetami, hrají monopoly, čtou módní časopisy a jednou děsně akčně nahodí filtr vzduchu, to vše za absolutně nulové atmosféry, to je zkrátka zatraceně málo na film pro masy. Poslední desetiminutovka je pak klasický šetřivý CGI bordel ve tmě, který postrádá jakoukoliv myšlenku a působí dojmem, že do filmu vlastně ani nepatří. Loňská béčková bunkrová variace na stejné téma se pak jeví jako mnohem lepší možnost ke strávení večera. 60% (08.05.2016)

Jistě by bylo podnětné rozebírat (virální) marketing filmu, osmdesátkové popkulturní odkazy a design (John Hughes), pozici Michelle mezi jinými soběstačnými ženskými postavami poslední doby, reflexi sílící společenské poptávky po autoritativním lídrovi nebo podrývání star systému obsazením Johna Goodmana do trochu jiné „taťkovské“ role, pro mě jde ale v první řadě o učebnicově vystavěný thriller, který důsledně zužitkovává veškeré informace poskytnuté v rámci jeho uzavřeného světa. Prakticky každý prvek, ke kterému je delším, detailním nebo hlediskovým záběrem navedena naše pozornost, lze označit za kompozičně motivovaný, ačkoli se třeba zprvu zdá, že má sloužit jenom k pobavení (infantilní koupelnový závěs s kachnou). U objektů, které se vracejí do hry s větším časovým odstupem, jsme navíc před jejich zapojením do děje nejprve slovně upozorněni, že na ně nebylo zapomenuto, aby jejich následné využití nepůsobilo jako deus ex machina (lahev s alkoholem, kterou Michelle na začátku při opouštění bytu bere ze stolu, později se o ní zmiňuje Howard a její hvězdný okamžik přichází těsně před koncem). Význam rekvizit zároveň není stálý a kupříkladu dívčí časopisy nás nejdříve upozorňují, že Howard zřejmě ztratil svou dceru, později se mění v součást zinscenovaného divadla (aby byla posílena iluze, že Michelle je jako Howardova dcera) a nakonec ve zdroj důležitých informací pro přežití. Každý dílek skládačký je dříve či později odůvodněný a je tak příznačné, že i skládání puzzle se z kratochvíle hrdinů změni ve znepokojivou nápovědu pro diváka, když Emmett dvojznačně upozorní, že pár dílků ještě chybí. A skutečně – v dané chvíli ještě neznáme celou pravdu, jak vzápětí vyjde najevo, čímž bere za své krátká nedramatická mezihra, během které zdroj ohrožení zdánlivě číhá jen venku. Podobně zneklidňující podtext má hra s hádáním slov, kdy je využito omezení vyprávěcího hlediska na Michelle – nevíme tudíž, co doopravdy ví Howard a stejně jako jeho dva „adoptivní potomci“ nedokážeme určit, zda stále hraje, nebo jim škodolibě říká pravdu. Zdánlivě zdržující scéna, ve které se Emmett a Michelle baví o svých promarněných životních šancích, je pak pro vyznění filmu naprosto klíčová a zejména jí Ulice Cloverfield 10 vděčí za emocionálně velmi silné a přitom – stejně jako celý koncept, na němž je zápletka založena (tři lidé v bunkru, z nichž minimálně jeden něco temného tají) – očistně jednoduché finále, které dává rychle zapomenout na zbytečně spektakulární (a úhlednou uzavřenost světa, v němž jsme se dosud nacházeli narušující) vyvrcholení. 85% (08.04.2016)

Vzťahová dráma sa v úplnom začiatku mení na nehodovú. Po nehode sa divák spolu s hlavnou hrdinkou ocitne kdesi v metapivnici unesenej Nataschi Kampusovej. Pozvoľna vnikne do psychothrilleru. Nakoniec je mu vstreknutá riadna dávka vedeckej fantastiky. Plus za aké také udržanie uveriteľnosti viacerých rovín príbehu. Mínus za snahu ukázať všetko - všetky roviny aj žánre. A tiež mínus za všetko dovysvetliť i tam, kde postačilo byť decentne zahalený. (15.06.2020)

Šikovná nadstavba k filmu Cloverfield. Nevedel som čo od tohto čakať a aj keď prvá trištvrte hodina nemala s Cloverfieldom takmer žiadnu spojitosť, bola vynikajúca. Svojím napätím, tajnostkárením a pomalým odhlalovaním pôsobila takmer až thrillerovským dojmom. Veľkú zásluhu na tom máju predovšetkým aj herci, na ktorých to celé stojí, vynikajúci Goodman a ešte lepšia lepšia Mary Elizabeth Winstead. 85% - 4* (10.07.2016)

Příjemné překvapení! Obával jsem se roztřesené ručky (FF), ale naštěstí zbytečně. Použití jména Cloverfield v názvu filmu není příliš šťastné, i když tvůrci se velmi snaží, aby divák neustále kolísal mezi dvěma póly - je to thriller o pošahaném únosci, nebo děsivé postapo? A pokud opravdu došlo ke katastrofě, způsobili ji lidé, či zaútočili mimozemšťané? Přiznám se, že jsem váhal až do samotného konce. Mám jisté pochopení pro ty, co ho berou jako zazdění všeho předchozího, mně se ale líbil. Koneckonců, po psychologickém dramatu je svižná akce příjemným osvěžením. Snímek samozřejmě stojí na hereckých výkonech. Duo Goodman - Winsteadeová musím pochválit! (27.04.2016)