Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Obsahy(1)
Vycibrené, poeticky a emocionálne vypäté filozofické dielo na tému myšlienkovej sily človeka, ktorý si je vedomý základných životných hodnôt a ktorý dokáže žiť a jednať v súlade s nimi; o ceste, ktorá sa stáva očistným zdrojom skúseností. Scenár prebral z pôvodnej predlohy len základnú sujetovú situáciu - existenciu Zóny a povolanie Stalkera - prevádzača do Zóny, záhadného, tichého, pulzujúceho územia nejasného pôvodu. Celý film sa okrem rámcovej kompozície (Stalkerov byt a bufet) odohráva v jednom uzavretom mieste v jednom dni ako putovanie za tajomstvom v Zóne, umožňujúcim cestu k sebapoznaniu, k nádeji. Teória o nadprirodzenom pôsobení Zóny, jej smrtiacich nástrahách a čarovnej moci "miestnosti" uprostred nej, plniacej najskrytejšie želania, sa predstavuje ako súčasť diskrétneho Stalkerovho učenia v metaforách, javovo však nie je ničím potvrdzovaná. Stalker (s vyholenou hlavou asociuje prepusteného politického trestanca) sprevádza do prísne stráženej Zóny Spisovateľa a Profesora. Vyzýva k usilovnému sústredeniu sa na cestu, k zodpovednosti za každý krok, v jeho jednaní je podstatný rešpekt k skrytému poriadku Zóny. Vo vzájomných dialógoch si postavy objasňujú svoje názory na svet, zmysel a hodnoty života. Po návrate Stalkerova žena hovorí o vlastnom zmysle života, v ktorom je zázrakom ľudská láska. Ich chromá dcérka ako výraz sily ľudského ducha telekineticky posúva poháre po stole. Nápadným rysom filmu, v ktorom dlhé "meditatívne" jazdy prevažujú nad montážou, je štylizácia jeho scenérie - mimoriadne asketickej, fascinujúcej hutným napätím. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (776)
Matematicky přesné, matematicky chladné (tedy, pokud vás nebere matematika). Teprve ve druhé polovině došlo k jakémusi vtáhnutí, první mě nechávala zcela lhostejným. Možná je to sledováním na malé obrazovce, namísto velkého plátna. "Tady se splní vaše nejtajnější přání. To nejupřímnější. Takové, které se rodí v utrpení." P.S. Možná jsem měl pouze přehnaná očekávání (především k příběhu), knihu jsem nečetl, co nejdříve tuto skutečnost napravím. ()
Andrej Tarkovskij vypráví a jako prostředek pro svou výpověď si zvolil filmové plátno - jeho prostřednictvím vypráví svou poezii obrazu. Prostředkem není ani tak mluva, jako obraz - obraz životních cest, hledání smyslu života, smyslu existence, smyslu činnosti, hledání štěstí... Příběh se nese krajinou, kterou si člověk pokusil podmanit, jeho pokus byl zmařen a teď ční, jako kosti zdechliny, z travin torza jeho snahy ovládnout řád, který ani důkladně nepoznal. Člověk je zde nechápajícím návštěvníkem, který sleduje vnitřní řád, do kterého nemůže zasahovat - cítí se ohrožený. Stalker je meditativním filozofickým dílem nad hledáním smyslů, vztahů mezi lidmi (narážení na komunikační bariéry, zahleděnost do vlastních světů) a vztahů lidí ke svému okolí. Film je poměrně nefilmový - oddálený zavedeným schématům,složitý, málo čitelný, bez pevně uchopitelného a jednoduše interpretovatelného děje, neohraničený... ostatně takový jako je sám život. Tarkovskij vybudoval na základech položených knihou Strugacských - Piknik u cesty vlastní příběh myšlenek, nad jejichž obsahem se budeme zamýšlet snad donekonečna. ()
Tím najvydarenejším a najvýraznejším na celom tomto zdĺhavom snímku je jeho úvodná polhodinka, ktorá sa odohráva mimo Zónu v ´´skutočnom´´ svete. Je vizuálne pôsobivá a plná tajomna a očakávaní. Zvyšok je len dvojhodinové blúdenie kade tade po Zóne, plná filozofických kecov. Dizajnovo je táto časť pomerne zaujímavá, ale to je asi tak všetko. Nečakal som komiksový sci-fi, ale celá tá naddimenzovaná poetika doslova tiekla z obrazu. ()
Zóna je jako samotný film. Každému dá to, co si dostat přeje. Ale...? ()
Když někdo uslyší "šust andělských křídel" a rozhodne se za ním jít , podstoupí cestu , která není pro každého. Může být i dost krutá , plná strachu , nesnesitelná. Přesto je však svým způsobem radostná , očistná a ta bolest je jiná než bolest při setrvání na místě. Na této cestě , pokud vám štěstí bude přát , je dobré míti průvodce. Stalker jím je.... ()
.Zapnul jsem to, koukal s otevřenou pusou a nechápal jak u toho někdo mohl nudou usnout...Ta strhující, plíživá, magická a nejistá atmosféra byla náhle všude kolem a já nemohl odtrhnout oči od těch úchvatných obrazů...není to ani tak těžko pochopitelné jako spíše až zoufale nesdělitelné. ()
Byl jsem plný očekávání. Ale bohužel jiných očekávání, než se mi dostalo. První zásadní chybu jsem udělal, že jsem si myslel, že je film natočen až po Černobylské havárii. Ta byla ovšem až v roce 1986. Pokud je ale něco, co se filmu rozhodně nedá vytknout, tak je to ATMOSFÉRA! Varování: Následující odkaz může vyzrazovat zápletku nebo rozuzlení (pro zvědavce, popřípadě po shlédnutí filmu doporučuji http://cs.wikipedia.org/wiki/Piknik_u_cesty) ()
v životě jsem nic zvláštnějšího neviděl... obrovský prostory pro vlastní fantazii a to se mi líbí... na druhou stranu dlouhé záběry beze slov mi trochu vadily, takže to za plný počet být nemůže... i tak mě ale ruský film překvapil ()
10/10 Po prvním zhlédnutí se zabydlel v TOP 10, ovšem mám takové tušení, že má ještě na víc........ ()
Sice člověk nan takové dílo musí být psychicky připraven, ale stojí to za to. Tarkovskyho poezie, ponuré dlouhatánské záběry i ohromná myšlenka dodávají filmu záhadné zabarvení, ze kterého zamrazí! Ještě člověka napadne, jestli to není předpověď Černobylu. ()
Dílo, na kterém nám náš profesot filosofie na gym. demonstroval PlatonovuÚstavu (zejm. podobenství o jeskyni). ()
"Čoveče, to je divnej film. Vůbec nevím vo čom to bylo. Akorát vím, že se mi to líbilo." Komentoval onehdá spolubydla z koleje. Tento film je adaptace sci-fi románu "Piknik u cesty" od bratří Strugackých. Takže ti, kdo "tápou, o čem to vlastně bylo", nechť si přečtou knihu a ta jim určitě dopomůže k pochopení určitých nezbytných souvislostí. ()
Velice velice zvláštní film, který plyne dokonale pomalu, aniž by nudil. Úžasná kamera, výborná Tarkovského režie a skvělé vedení herců ve výborně zvolených kulisách a lokalitách jen umocňují hutnou atmosféru, kterou film, zejména v prostřední pasáži, disponuje. Po technické stránce je Stalker na svojí dobu na neskutečné výši. I díky tomu tahle poetická sonda do lidské duše funguje celé ty dvě a půl hodiny bez jediného zaváhání a věřím, že každý si z ní odnese něco jiného, ale každý něco. 80 % ()
Stalker je jeden z nejunikatnejsich filmu, ktere muzete videt. Pokud to oznacim za ruskou Lynchovinu, tak nebudu prilis daleko od pravdy. Zacatek ma sice jaksi nevlidnou vstupni branu a chvili trva, nez se do toho dostanete, ale v momente, kdy si to hlavni hrdinove zacnou na voziku rajdovat do zony zacina ta prava dokonalost. Vetsina filmu se odehrava prave v tezce halucinogeni oblasti zvane zona, kde nejen ze mate diky Tarkovskimu non-stop pastvu pro oci skrze zvlastni, spinave, temne a prirodni zabery. Stalker ale vali hlavne na zvukovem poli - dokonala industrialni zvukova kolaz misty doplnena hypnotickou hudbou jen potvrzuje pravidlo, ze je to primarne audio slozka, ktera dela film. Do toho mate spousty filozofickych uvah k zamysleni a je jen skoda trosku uvadleho konce (stejne jako zacatku) a v zone obcas az prilisne rozvleklosti, mohl to byt plny pocet. "The Zone wants to be respected. Otherwise it will punish." 8/10 ()
Právě u Stalkera jsem přišla na to, proč jsou pro mě Tarkovského filmy tak výjimečné: "Všechno, co jsem vám předtím říkal, nebyla pravda. Plival jsem na inspiraci. A potom, jak mám vědět, jak nazvat to, co chci. Jak mám vědět, že ve skutečnosti nechci to, co chci? Nebo že ve skutečnosti nechci to, co nechci? Jsou to takové prchavé věci. Jakmile je pojmenujeme, jejich význam mizí, taje, rozpouští se jako medúza na slunci. Viděl jste to někdy? Mé vědomí chce, aby na celém světě zvítězilo vegetariánství. A mé podvědomí touží po kousku šťavnatého masa. Co vlastně chci?" Jedině Tarkovskij dokáže pojmenovat tyto "prchavé věci" tak, že svůj význam neztrácejí, u něj nacházím odpovědi na (pro mě) důležité otázky. Jeho filmy jsou pro mě formou meditace, která povznáší. ()
Zatiaľ najťažší film v mojom živote (tesne po projekcii). Vyčerpalo a vyšťavilo ma to ako psa i napriek tomu, že filozofické filmy milujem. Posolstvá Stalkera a Zóny nie sú ukvapené, pretože ako to býva vo filmoch Andreja Tarkovskijho, divák prechádza poeticky-morálnou očistou duchovného naplnenie života, v ktorej nás po celý život brzdia a kazia rôzne vplyvy. Čiže na necelé tri hodiny vás zahrnie fyzicky pomaly plynúce dejové peripetie avšak duchovne enormné množstvo myšlienkových vnemov a duchovných podnetov, ktoré je obtiažne vnímať plnými zmyslami... Vizuálna stránka ma uchvátila takisto ako výkon Kajdanovskijho, s minutážou to bol síce boj, ale o nič väčší ako vo filmoch, ktoré vo vás časom doznievajú. Nebudem trucovať, je to za päť. ()
Snažit se popisovat tento těžce filozofický art SF film, je jako se snažit vysvětlit starému panicovi, potěšení ze sexu. Absolutní vrchol Tarkovského tvorby. I když u mě mu šlape na paty, Ivanovo Dětství. Hudba 300% Byť samotný ost má 10 min.;-) ()
Strašná nuda. Jednoznačně to není film pro pobavení. Nudil jsem se od začátku do konce, ale první hodinu a půl se ta nuda prolínala s nějakým tajemnem a čekáním na NĚCO. A toto bylo strašně silné pouto, které mě u filmu drželo dále. Později mi ale začalo čím dál tím rychleji docházet, že to NĚCO se nejspíš nedostaví a já se dívám na film, který nebudu moct docenit. A když už ztratím veškerou naději, tak mě totálně rozseká konec. Jedno ale už vím jistě… v nejbližší době se na to znovu dívat nebudu. ()
Až/jestli dočtu Piknik u cesty, tak jsem zkusím napsat něco jinýho než to, co jsem tu léta měl. ()