Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Stalker
Obsahy(1)
Vycibrené, poeticky a emocionálne vypäté filozofické dielo na tému myšlienkovej sily človeka, ktorý si je vedomý základných životných hodnôt a ktorý dokáže žiť a jednať v súlade s nimi; o ceste, ktorá sa stáva očistným zdrojom skúseností. Scenár prebral z pôvodnej predlohy len základnú sujetovú situáciu - existenciu Zóny a povolanie Stalkera - prevádzača do Zóny, záhadného, tichého, pulzujúceho územia nejasného pôvodu. Celý film sa okrem rámcovej kompozície (Stalkerov byt a bufet) odohráva v jednom uzavretom mieste v jednom dni ako putovanie za tajomstvom v Zóne, umožňujúcim cestu k sebapoznaniu, k nádeji. Teória o nadprirodzenom pôsobení Zóny, jej smrtiacich nástrahách a čarovnej moci "miestnosti" uprostred nej, plniacej najskrytejšie želania, sa predstavuje ako súčasť diskrétneho Stalkerovho učenia v metaforách, javovo však nie je ničím potvrdzovaná. Stalker (s vyholenou hlavou asociuje prepusteného politického trestanca) sprevádza do prísne stráženej Zóny Spisovateľa a Profesora. Vyzýva k usilovnému sústredeniu sa na cestu, k zodpovednosti za každý krok, v jeho jednaní je podstatný rešpekt k skrytému poriadku Zóny. Vo vzájomných dialógoch si postavy objasňujú svoje názory na svet, zmysel a hodnoty života. Po návrate Stalkerova žena hovorí o vlastnom zmysle života, v ktorom je zázrakom ľudská láska. Ich chromá dcérka ako výraz sily ľudského ducha telekineticky posúva poháre po stole. Nápadným rysom filmu, v ktorom dlhé "meditatívne" jazdy prevažujú nad montážou, je štylizácia jeho scenérie - mimoriadne asketickej, fascinujúcej hutným napätím. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (776)
(viděno v listopadu 2010) Je až trestuhodné, že jsem doposud žádné dílo Tarkovského neviděla. Už dlouho jsem toužila to napravit, zvláště když na katedře jsou profesoři, kteří Tarkovského zbožňují a Tarkovský sám je jedna státnicová otázka, ale jaksi jsem neměla sílu, odvahu či co. On to vůbec není jednoduchý film. Myslím si, že ani jedno zhlédnutí nestačí, že dneska ten film asi úplně nedocením, ale že to třeba jednou teprve přijde. Každopádně je to dílo nesmírně zajímavé. Nejsem moc velký fanda sci-fi, ale zde bylo sci-fi v příjemné, na druhé straně v těžké kombinaci s filozofií. A spíše to ani sci-fi nebylo. To dá divákovi zabrat - ty symboly, narážky, otázky, nad kterými musíte přemýšlet. Zvláště monology na konci mě dostaly. Co musím rovněž ocenit, to jsou hrátky s barvami. Paráda. Celkově je to ale dílo, jak už jsem řekla, hodně těžké na percepci, snad si ho někdy užiju více, dnes mě to bavilo a místy nebavilo a nevěděla jsem, co si o filmu mám myslet. Z úcty k Tarkovskému dávám 70, a to s příslibem do budoucna, že třeba někdy hodnocení ještě zvednu. ()
Po komplikáciách s natáčaním(nehoda v laboratóriu počas ktorej zhorela väčšina filmového amteriálu z natáčania v exteriéroch ako aj infarkt, ktorý utrpel Tarkovsky v 1978) sa v 1979 konečne podarilo dokončiť posledný Tarkovskeho film natočený v Sovietskom zväze: Stalker. Predstavuje fascinujúcu adaptáciu Strudovskeho poviedky Roadside picknick. Rozoberá príbeh zasadený do post apokaliptického sveta po nedávnej tragédii zavinenej pádom meteoritu v oblasti, ktorá sa teraz volá Zóna a je do nej zakázaný vstup. V rámci nej neplatia klasické zákony fyziky v stále sa meniacom prostredí, ktoré sa viac riadi princípom návratu ako klasického plynutia času. V jej strede sa nachádza tzv. Miestnosť v ktorej sa človeku plnia najtajnejšie sny, komukoľvek do nej vstúpi, ale bez možnosti ich kontrolovať. Narozdiel od Solarisu sa ale ľudia putujúci k nej rozhodujú o svojej ceste k zhmotneniach dobrovoľne a neobjavujú sa teda samovoľne ako obranná reakcia planéty. Napriek zákazu vstupu existujú jedinci tzv. Stalkery, ktorý majú schopnosť pohybovať sa v tomto svete a prevádzajú za peniaze ľudí, ktorý si želajú túto tajomnosť odhaliť. Tentokrát vedie jeden z nich dvoch ľudí a to vedca a spisovateľa, ktorý vedú neúprosné dialógy o základných principiálnych otázkach života a smrti. Ide teda o variáciu Solarisu, aj keď zasadenú do iných podmienok, rozvýjajúcu do hĺbky postupy ako aj myšlienky z jeho predchádzajúcich filmov. U mňa osobne vyhráva nad Solarisom vďaka svojej neuveriteľne podmanivej štylizácii, poetickosti a svojskej kráse. ()
Než se pokoušet tančit s dřevěnou nohou a komentovat Tarkovského symboliku, kterou každý jen trochu vnímavý křesťan chápe jaksi intuitivně, je lepší si nejprve přečíst Suchánkovu Topografii transcendentních souřadnic filmového obrazu (Úvod do problematiky uměleckého obrazu jako duchovní estetické skutečnosti). Vydala UP Olomouc, 2002. ()
Když ono je to hodně těžké to nějakým způsobem popsat nebo komentovat. Opravdu si to radši pusťte (nejlépe shlédnout v kině i když já to štěstí neměl). Prostě... dlouho si tenhle film budu pamatovat a dlouho se ho nezbavím a nejdůležitější je, že hlavně nechci. ()
S rozechvěním jsem vkládal do přehrávače DVD, protože mě čekalo první setkání s mistrem Tarkovskim. Aniž bych pořádně tušil do čeho jdu... První záběry napověděly, že skutečně nepůjde o nic tuctového. Propracovanost stylu z toho přímo křičela a úvodní sekvence byla úchvatná. Pořád jsem si řikal, že ted vidim BOMBU a zároven tu myšlenku neustále zaháněl, protože z ní plyne jen zklamání. Naštěstí jsem tenhle vnitřní náboj brzy utlumil a ponořil se do děje. A resumé po 160 minutách téhle exhibice? Je to zážitek, kde forma dominuje nad obsahem. Uchvátilo mě prostředí filmu, takové lokace jen tak neuvidíte. Kamera se vyznačuje dlouhými záběry a sekvencemi ( v době dnešní klipovitosti drtivé většiny filmů to působí skoro jako zjevení ). Propracovanost pohybu kamery a herců je ukázková. Do toho zajímavá hudba a zvláštní zvuková kulisa. Po tomhle filmu neni těžký mít nutkavou potřebu jít zkontrolovat kohoutky, jestli z nich nekape :-) - voda je vlastně jedním z hlavních hrdinů - tím se dostávám k hercům a tady už tak pozitivní slova nemám: Stalker je velmi dobrej, Spisovatel taktéž slušná práce, ale Profesor mě nezaujal ba až odrazoval... O ději ( "zápletce" ) nemá smysl vůbec psát. Snaha o vyjádření určité filozofie se těžko interpretuje a žádá si od diváka plnou pozornost. Nevim jestli k tomu existuje nějaký klíč, který by "vysvětlil" všechnu tu alegorii a obrazoborectví, asi těžko. Zatim se mi v mysli zahnízdilo jen několik úvah ( o umění, o síle/slabosti ... ) Proto nejspíš moje hodnocení nedosahuje maxima. Chyběl mi tam moment, který by to nějak "nakopl" a aspon částečně objasnil. Třeba tuhle stránku filmu docenim v budoucnu. Nezbývá než vydat se do Zóny a objednat si další Mistrova díla :-) P.S. I bez dalšího shlédnutí zvedám ze **** na ***** ()
Hluboce filozofické, zoufale nudné, ale interpretačně bohaté. Bohužel nejsem intelektuál. Ale vizuální stránka na tehdější dobu fanstastická! Ten kotrast barev! ()
Film, na který jsem se dlouho těšil. Strugackých Piknik u cesty jsem poprvé četl před desítkami let, hltám každou Stalkerskou videohru, navíc pro mě očekávané seznámení s Tarkovským. Nuže dojmy. Začátek těžký. Černobílá prázdnota, zima, sychravo, syrovost, smutek, vzdálenost všeho, dlouhé opuštěné záběry. Poněkud teatrální. Svým způsobem působivá, trochu rozpačitá akce, opět chlad, marnost, opuštěnost. Cesta do Zóny, objevuje se barva a věci se alespoň na pohled stávají blízkými. Trojice hlavních postav má podivně promíchané pohnutky. Stalker, dobrodruh s nečekaně intenzivním vnitřním životem. Profesor, zástupce vědy, ve skutečnosti filosof a humanista. A spisovatel, očekávaný zástupce poezie a vertikály, ale ve skutečnosti pragmatik a zahořklý myšlenkový technokrat. Spisovatel je asi nejzajímavější postava. Jeho postřehy jsou neuvěřitelně ostré, trefné a vesměs jedovaté a neomylně odhalují zkažené nitro člověka. Mají také jednu zvláštní vlastnost — jakkoli jsou přesné, jsou zároveň i mylné, protože nezohledňují onu vertikální rovinu, jsou fatalistické a plné nihilismu, přes všechnu hloubku jsou jen nářkem nad marností. Zóna, do níž stalker smí vstupovat pouze s nezištnými úmysly, všechny propouští až k jejich cíli. Ale Stalker ví, že silní jsou zároveň slabí, to maličcí mají moc. I když ne nad tímto světem. Zóna to ví také, vědí to i její návštěvníci a nakonec nejsou schopni odejít s tím, pro co přišli... Návrat do civilizace a znovu ztráta barvy. Jurodivý Stalker, poznačený, jemuž je Zóna ztelesněním Boha a je mu náboženstvím, ztrácí naději v lidství, protože vše, čemu on věří, je pro ostatní jen nesmyslným břemenem; jak on sám říká: „chtěli by dostat zaplaceno za každé hnutí své mysli“. (Dostává se nám mimochodem náznaku, že Stalkerovo zázemí nespočívá v prázdnotě, jak se zpočátku zdálo, ale je podpořeno věděním.) Barva se náhle vrací, barva zde doprovází nejen přírodu, ale i nevinnost. Nebo spíš Zónu a nevinnost. Vlastně můžeme říct Zónu, tedy nevinnost. Zóna propouští, ale získat ji nelze. Lze s ní jen pokorně splynout. Stalker se zpočátku tváří jako běžný upovídaný film pro náročného diváka, ale v druhé polovině, když se začne mluvit o „běžných“ věcech neobyčejným způsobem, stává se z něj totální nálož takřka bez konkurence. Především postava Spisovatele, nejdřív snadno zařaditelná, získává postupně olbřímí rozměry. Tuším, odkud také čerpá inspiraci Nick Cave ke své písni Go Tell The Women. Kdo má oči, vidí, kdo má uši, slyší. Nebo tak nějak. Smějte se. ()
V Zóně se nikdo nevrací. Taky vám to připomíná Hérakleita Z Efesu a jeho výrok o životě? Nevím jistě, jestli jsem pochopila všechno, co se Tarkovskij snažil říct, ale ono to asi najednou ani pobrat nejde. Je to jeden z těch filmů, který z hlavy nedostanete, i kdyby jste se zvencli - a dobře tak, já si pro Zónu nějakej ten koutek ráda vyhradím. Je to o životě, o víře, o pokoře, o uvědomění si, že člověk si sice říká "pán tvorstva", ale skutečnost je někde jinde (viz náhernej monolog, ze kterýho cituje kleopatra). Asi nemá smysl to analyzovat, protože každej si ze Stalkera odnese úplně jinej dojem - tak jako Spisovatel, Profesor a Stalker z Komnaty a Zóny samotný. Já mám jasno jenom v tom, že jsem z toho totálně hin... ()
ocenenia : MFF Cannes 1980 - nesúťažný výber ()
Nějak si nejsem jist jestli jsme všichni koukali na ten samý film… ()
Jedno je isté, Stalkera z hlavy len tak nedostanete. ()
Neco tak poutaveho jsem jeste nevidel a navic kdyz vezmeme v potaz, ze cely film se jenom filosofovalo, je az s podivem, jaka ze to magneticka sila z tohoto snimku sala. Je to asi tim, jak se celym filmem line to krasne zahadno, mysteriozno a tajemno. No avsak popravde - jedno shlednuti tohoto snimku k pochopeni nevede. A jeste jeden postreh - Alexandr Kajdanovskij byl Dokonalej a to primo s velkym D. ()
Tři lidi někam jdou, hodně při tom filozofují a jelikož to má na svědomí Tarkovskij, tak je to hodně, hodně pomalé, ale jako u Solaris, mě to nenudilo, naopak tady to pomalé tempo je zajímavě natočené a já nechápu, jak to mohl Tarkovskij natočit tak, aby to nenudilo. Příběh je dost zajímavý, zajímavé postavy, samotné prostředí zóny hodně zajímavé, myšlenkově též zajímavé. Kupodivu jsem se za těch 162 minut nudil opravdu jenom málokdy, akorát úplně nevím, jak si mám vyložit konec. Já ho totiž pochopil více způsoby a nevím přesně, jaký z nich je dobře. Upřímně, poslední asi půl hodina je depka jak sviňa, ale jak jsem si to měl nakonec vyložit, nevím přesně, mám víc teorií... Dokud nebudu mít jasno v konci, dávám 4*. Pokud byl však konec nějak myšlen a nemá si ho každý vyložit sám, možná bych šel s hodnocením nahoru. Do té doby mi nezbývá nic jiného, než v nějaký z těch konců věřit. 1 by se mi zamlouvala nejvíc. Nakonec teda dávám 5*. jasno v konci už mám dávno. ()
Já prostě nevím, co napsat. Takže bych se asi měla zdržet komentáře, že? Ale ono to nejde. Sama jsem nečekala, že mě tohle dílo zaujme natolik, že u něj ztvrdnu až do dvou do rána. O samotném obsahu, jak filmu, tak knižní předlohy, jsem neměla ani páru, takže jsem absolutně netušila do čeho jdu a jen jsem se nechala unášet. Jsem prostě úchylná na dlouhé záběry, takže tohle pro mě bylo úplné porno. Sice mám v hlavě jeden velký guláš z toho, čeho jsem byla svědkem, ale už jsem si objednala knihu, abych tomu všemu trochu přišla na kloub. A poté možná i přepíšu tenhle svůj výblitek, aby dával trochu větší smysl. Stejně to píšu víceméně pro sebe. Děkuji za pozornost. ()
Svým naprostým klidem zneklidňující, a i proto o to víc nepopsatelné cosi. Neznám druhý film ať už obsahově či formálně lidštější než tento. Snímek je každou vteřinu zcela upřímný a od veškeré pochybné existence něčeho jiného než sebe samotného oproštěný, jen si tak zdánlivě bezcílně plave na emočních vlnách divákových. ()
Odporné prostředí, nádherná myšlenka. Atmosféra je místy ubíjející, ale tím podivně mistrovským stylem, a stále napínavá. Podobně jako na Solaris, na Stalkera se nepodíváte s bandou přátel. Řekl bych, že lépe si člověk podobné filmy vychutná sám. -"Když člověk přemýšlí o minulosti, stává se laskavějším." ()
Vizuálně je to fantastické, kamerově je to zajímavé, myšlenkově je to mimo mě, rychlostí střihu je to mimo cokoli. Stalker je jako nejděsivější horská dráha na pouti, na které se prostě musíte svézt, abyste se mohli přidat do klubu těch, co tam byli, mají radost, že tam znovu nemusí, a smějí se všem, co přešlapují ve frontě na lístky. ()
Stalker od rezisera Andreja Tarkovskeho osobne povazujem za jeho najlepsi film, spolu s filmom Ivanovo Detstvi a so Zerkalom. Tento film je sialene tazke pochopit, co sa mne vobec nepodarilo ..... Jedine, o com viem, je ze Tarkovskij sa priam vyziva v dlhych zaberoch, pomalej rytmike a precizne pomaly budovanej atmosfere .... Jo a viem, ze Tarkovskeho film Ivanovo detstvi sa mi strasne pacil 100 % ()
Filmová báseň. Těžko popsat, těžko vyjádřit, nutno vidět. ()
Nevím, co to bylo a ani to nechci vědět. A ono je to vlastně celé jedno. Pro duševní nakrmení se stačí jen dívat. Přesto nevím, jestli někdy budu schopná pustit si to podruhé. Ps: Tak tady odtaď brali tvůrci Half Life 2 inspiraci pro to úžasné prostředí! ()