Solaris

Solaris, Soljaris, Солярис, Solyaris. Kampak s tebou? Rozhodně jsi mě svojí myšlenkou ani zpracováním neoslovil ani zdaleka tak, jako třeba tvůj mladší bráška Stalker. Zatímco Stalker filosofuje o smyslu života, tak zde se řeší takové fádní a neatraktivní záležitosti, jako jsou mezilidské vztahy. Na druhou stranu musím ocenit, že tvůj tátá - Andrei Tarkovsky si je inteligencí svého díla natolik jistý, že necítí potřebu ho podávat zbytečně složitě. Musím rovněž podtknout, že ty i Stalker mi subjektivně připadáte výrazně kratší než udává stopáž. Nejspíš Andrei Tarkovsky skutečně umí. Po dvou dílech Andreie Tarkovskyho si troufám tvrdit, že už jsem prokoukl jeho typický rukopis, protože těch prvků společných se Stalkerem je zde skutečně mnoho. Především bych zmínil nepřehlédnutelnou tajuplnost jeho děl, kterou, vzhledem k tomu, že je nepřehlédnutelná, nikdo nepřehlédne. Bohužel, jak už jsem zmiňoval o pár řádků výše, tak myšlenky a úvahy mě tolik jako ve Stalkerovi neoslovily. Takže to budou pouze 2*. Andreii promiň. Určitě tě někdy ještě ochutnám. (10.08.2012)

(1001) Když jsem přemýšlela, co k Solaris napsat, protože ponechat to jen tak bez komentáře, to se mi nějak nechce, napadla mě ze všeho nejdřív slova z intimní divadelní hry, co jsem nedávno četla. Ústy hlavní hrdinky se tam autorka rozhořčuje nad tím, že kdykoliv muže sužuje nějaká potíž, je tato povýšena na problém celého lidstva, zatímco když se něco onálepkuje přívlastkem "ženské", je to odsunuto na druhou kolej, ať se tím zabývají ti přecitlivělí asociálové a neobtěžují s tím uvědomělou většinu. Tím nechci na tenhle film nechci nějak výrazně aplikovat feministická kritéria či bůh ví co, jenom bych to použila jako jakési podobenství mého přístupu. Dvě hvězdičky jsou totiž v tomhle případě spíš symbolické a moc konkrétního toho o mém názoru neříkají. Film vnímám jako komplexní a sofistikovanou výpověď jednoho člověka, který by mohl zastupovat skupinu podobně smýšlejících. A já do ní nepatřím. Nebudu si tady sypat popel na hlavu a říkat, že jsem asi moc hloupá, že k tomu možná jednou dojdu, že se na to podívám znovu a pokusím se víc soustředit, že je to moc dlouhé a že po zkrácení bych ihned výtky neměla nebo by byly menší. Nebudu to říkat, protože si to nemyslím. Ten film mě prostě nezajímá. (28.09.2009)

Moje druhé setkání s Tarkovskym dopadlo dobře. I když jsem hlavní myšlenku či účel tohoto filmu uplně na 100% nepochopil stále se mi to zamluvalo. Je to hlavně zásluha Tarkovského režie, která je až hypnotická. Navíc mistr režisér dokáže skvěle kočírovat své herce. Jen škoda nudnějšího úvodu, protože film mě pohltil až asi po 45 minutách. Solaris je silné dílo, které opravdu hodně doporučuji. (15.10.2005)

S Tarkovského tvorbou jsem vždycky měl trochu problém, až příliš zřetelně je vidět, že vlastní umělecké vyjádření je pro něj vším a divák ho ani v nejmenším nezajímá. Mohl si to dovolit, protože tvořil v zemi, kde komerční stránka věci nehrála roli. O Solaris se dá napsat totéž, co o Stalkerovi, jen s tím rozdílem, že Solaris natáčel Tarkovskij s podporou sovětských oficiálních kruhů. Po velkolepém úspěchu Kubrickovy Vesmírné odysey 2001 chtělo sovětské vedení natočit podobný film, kterým by Američany trumfli nebo přinejmenším dokázali, že na to taky mají. Volba padla na Tarkovského, který měl pověst mimořádně talentovaného tvůrce. Jako literární předlohu si vybral stejnojmennou novelu Stanislava Lema. Ten byl mimochodem Tarkovského verzí mimořádně znechucen a prohlásil, že měl sto chutí odejet do Moskvy a seřezat ho holí za to, jak zprznil jeho dílo. Otevřeně řečeno, problém není v tom, že by Tarkovskij natočil špatný film, ale myšlenková východiska Lema a Tarkovského jsou zcela rozdílná. Dá se říct, že Tarkovského verze je to poslední, co chtěl Lem svým čtenářům sdělit. V Tarkovského filmu se projevují jeho silné stránky, to znamená smysl pro obrazovou kompozici a filozofické ladění. Stejně jako u Stalkera vůbec nejde o žánrový film, což ale v tomhle případě vadí víc. Je to velmi pomalý snímek, který není pro každého. V mém relativně nízkém hodnocení se odráží znalost literární předlohy, která je mi zkrátka bližší. Celkový dojem: 55 %. (02.02.2008)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)