Nostalgie
Nostalgija
Nostalghia
Nostalgia
Nostalgia
Réžia:
Andrej TarkovskijKamera:
Giuseppe LanciHudba:
Claude DebussyHrajú:
Oleg Jankovskij, Erland Josephson, Domiziana Giordano, Patrizia Terreno, Laura De Marchi, Delia Boccardo, Milena Vukotic, Raffaele Di Mario, Rate Furlan (viac)Obsahy(2)
Ruský intelektuál Andrej prichádza do Talianska študovať život a dielo svojho krajana, hudobného skladateľa. K tlmočníčke Eugenii a celému Taliansku má ambivalentný vzťah, naopak, priťahuje ho pomätený Domenico, ktorý väznil rodinu vo svojom dome, aby ju uchránil pred zlom sveta. Film je meditáciou o vykorenenosti, pute k domovu a osamelosti uprostred cudzej kultúry. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (125)
Dosť som sa načítal o tom, že film by nemal byť jednoducho popísateľný, inak by prestal byť filmom, bol by len niečím povrchným a veľa rečí o tom, aké je toto umelecké dielo podobne, ako jeho ostatné. Nuž musím potvrdiť, že Tarkovskij bol génius. Jeho filmy sú veľmi nedivácke, sú rozťahané a plné obrazov, ktoré sú späté s jeho životom, ale aj s absolútnymi pojmami ako láska, nostalgia, vlasť a inými a mňa cez to všetko vždy priam opantajú a civím na ne ako blázon, ale kto je to ten blázon? Nie sú to ľudia, ktorých tí druhí, ktorí sa považujú za normálnych, aj keď často nevedia, čo to normálny znamená, len nechcú a nevedia pochopiť? To je dosť možné, tak ako bolo povedané vo filme. Proste ďalšie spirituálne dielo, ktoré pripája svoju beznádej, či nádej, ktovie ktoré, to by vedel najlepšie vyložiť asi autor, ale aj tak si v tom každý nájde to svoje a každý si to vyloží inak. Keď som pozeral film Andrej Rubľov, tak som z toho cítil dušu Ruska, aj keď to malo mnoho výkladov, aj keď to bolo zdĺhavé, tak som tomu svojsky chápal. Stalker bol pre mňa niečím tajomnejším, ktorý bol ešte zložitejší, no svoje som si tam našiel. Nuž toto však bolo na mňa veľa, je to ako z iného sveta, najmä ten koniec, aj keď sa v tom dá nájsť vzťah jeho a žien, vzťah ľudí, kultúr, spomienky a sú viditeľné výrazné umelecké ťahy s kamerou, svetlom, priestorom, tak z tohto sa asi budem spamätávať ešte dlho. Toto nie je povrchný film, je to nadčasové dielo, ktoré ma opäť v úvodzovkách nahnevalo, že som ho dosť nepochopil, že ma prevyšovalo intelektuálne a tam kde sa mi zdalo, že ho chápem, ma fascinovalo. Odhliadnuc od vecí, ktoré na filmoch nemám rád, ako samovraždy, fajčenie, zbytočná nahota, ktoré sú pre hlupákov zlými inšpiráciami, ak sa dobre neuchopia, tak toto dielo je opäť niečím výnimočným. Ja proste neviem, ale fascinuje ma to, keďže pravdu hľadám, hľadám odpovede a tie mi zrejme nedá žiadny Harry Potter, Doktor Dolittle, či Kill Bill. Tento Rus bol umelec a zaujímalo by ma, či to bola pravda, že na seanse sa mu zjavil Boris Pasternak a povedal mu, že natočí sedem filmov, čo sa napokon vraj aj stalo a ako je to možné. Proste toto nie je len film, tak ako jeho ostatné diela. Možno jednoduchosťou názvu chcel tentokrát prilákať aj bežného nenáročného diváka, no je to dávno a ako to mysleli už len ťažko zistím. Sám mám niekedy podivuhodné pocity, ktoré neviem pevne uchopiť, dokonca aj čo sa týka nostalgie a spomienok a preto dávam poézii priestor, dušu tohto človeka len ťažko popísať. Tie jeho mokré, studené, tmavé a zničené priestory v ktorých natáča, dodávajú jeho filmom atmosféru, kde sa máme sústrediť na hĺbku veci, no už ma začínajú po troch jeho filmoch otravovať, proste s tým bojujem a aj keď sa tomu poddávam, tak to úplne nechápem, ale cítim z toho dušu a to je pre mňa podstatné. Ako som to pochopil však vykladať nebudem, lebo nebudúce to pochopím možno inak a vy to možno tak, ako by som vám napísal nechápete, preto si to nechám pre seba. ()
Zlatá Palma - výběr ()
„Poezie se nedá přeložit.“ Stejně, jako nelze pochopit i třeba obyčejný vtip, nepatří-li člověk sám k zemi (kultuře) ve které vznikl. „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“ Vždyť kontakt se navazuje docela snadno. Určitě jsem nedokázala zcela pochopit a docenit tenhle krásný a zároveň smutný, poetický film. Ale už kvůli závěru se svíčkou, se na něj podívám znovu. Přenese-li se zapálená svíčka přes bazén svaté Kateřiny, stane se zázrak. ()
Na Tarkovském mám rád všechno to, co tak nesnáším na psané poezii. Ta je (zbytečně) komplikovaná, vyžívá se v přehnaných emocích, není jí pokaždé rozumět a vždy by šla (minimálně) o polovinu zkrátit. Takové jsou i Tarkovského filmy a překvapivě mi to nevadí. Spíš ale, než že by se mi jeho filmy líbily, jsem jimi tak trochu fascinovaný. Hodnocení je zcela mimo mísu, i když na rozdíl od Zrcadla nebudu takový zbabělec a nějaké přiřadím. ()
Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. ()
Stejně jako u všech dlouhých Tarkovského filmů jsem si i u Nostalgie celou dobu jen opakoval : prostě cože? Je pravda, že asi nikdo netočí podobné filmy...nikdy jsem neviděl nic, co by se byť jen podobalo jeho filmům a tenhle není výjimka..Něco v tom je, ale nijak mě to nenadchlo.. ()
Po skončení tohoto prapodivného filmu otevřu CSFD a cítím se jako Kocour z Červeného Trpaslíka, když v díle "Žádná legrace" probíhala večeře: Lister: -"Dokonalý." Kochanská: -"Vážně naprosto skvělé." Kocour: -"Jíme všichni to samé?" Ano, já se ptám, viděli jsme všichni to samé? Protože já viděl film, který sice vypadal ze začátku slušně (zápletka s rodinou, kterou 7 let držel manžel) ale končilo to… no nebudu tu spoilerovat… řeknu to takhle, pochopil jsem plus mínus většinu toho, co nám chce režisér říct, ale u Solarise jsem se daleko méně nudil, tudíž logicky je možné jen jedno hodnocení. Ano, jedna hvězda s tím, že fakt nevím, jestli si tohle někdy pustím znovu. Andrejovi dám poslední šanci a pustím si ještě Stalkera, ale řeknu vám, už teď se bojím… ()
Krásně natočené, forma stejně jako u Stalkera na pět hvězdiček, ale příběh jsem nestihnul a to tak, že vlastně vůbec a proto zůstanu s celkovým hodnocením někde v půli cesty. Každopádně začínám zjišťovat, že je Tarkovskij absolutní extrém, co se neplynulosti a pomalosti ubíhání filmu týká. Dát si za sebou například toto a potom něco od T. Scotta, tak zřejmě okamžitě vyhledám lékařskou pomoc. :) ()
U Tarkovského se mi osvědčil pouze jediný přístup - nesnažím se ničemu rozumět ani vnímat či odhadovat nějaký děj, prostě se jen dívám. A zatím bylo vždycky na co! A dobré na tom je, že při každém dalším sledování mě zaujme něco nového. S přechozími filmy Andreje Tarkovského jsem tak trošku bojovala, Nostalgii jsem vstřebávala. (31. 8. 2016) Po klždém zhlédnutí mohu napsat samostatný komentář. Tentokrát mě zaujal příběh v příběhu, když v opuštěných lázních vypraví Andrej neznámé dívence v ruštině o bažině. Dívenka nemůže rozumět, přesto tam je a naslouchá. Tarkovskij je mistrem obrazu, vytvoří parádní scénu bez hudebního podkresu, a v jediném záběru jí několikrát umocní. Je mistrem jemného pera. Zatímco dnes je zvykem točit převážně jednožnačné filmy s čiteným dějem, předem určenými charaktery, Tarkovskij má zcela jiný plán. Jeho filmy jsou založeny na dlouhých obrazech, které umožňují různou interpretaci. Nebyl symbolista, dokonce nechtěl, aby se jeho obrazům přičítal nějaký význam. Voda je prostě voda, oheň je oheň, ale stejně se neubráním vnímat jeho obrazy symbolicky. Když se dívám na Nostalgii, vnímám opuštěnost a stesk všech zúčastněných. Pokaždé mám nutkavou potřebu pustit si film znovu od začátku. To je pro mě kritérium kvality - mohu se dívat opakovaně a neomrzí mě. Pokaždé mohu svou pozornost zaměřit na něco jiného. U Tarkovského je člověk opravdu divákem, neodtrhnu zrak od jeho obrazů po celou dobu. (2. 5. 2019) ()
V bažinách neďaleko Petrohradu stojí za ostnatým plotom bývalá sovietska vysielacia stanica MDZhB, ktorá od roku 1982 nepretržite vysiela záhadný a pre nikoho nerozlúštiteľný kód. Sama od seba, vraj ju nikto nevlastní ani neprevádzkuje. Je to monotónny tón občas prerušený iným zvukom. Raz alebo dvakrát do týždňa muž alebo žena prečíta pár ruských slov ako "čln" alebo "farmársky špecialista". Pre všetkých je to totálna hádanka a záhada. Každý na svete si to pritom môže vypočuť, stačí svoje rádio naladiť na frekvenciu 4625 kHz. Tento Tarkovského počin považujem za filmový ekvivalent dotyčnej rádiostanice. ()
Don Askarian (např. Avetik) řekl, že mu u tohoto filmu vadí název - protože omezuje u většinu diváků možnosti jeho výkladu na třeba jen onen stesk po vlasti či na soucit hlavního hrdiny k postavě skladatele, o kterém píše. Přitom je to jenom spíš taková okrajová část příběhu (pokud se u Tarkovského dá vůbec o příběhu mluvit). Možnosti výkladu tohoto filmu jsou přinejmenším neomezené. Ještě jsem nemluvil s člověkem, který by ho pochopil stejně jako někdo jiný. ()
Nebudem sa tváriť, že som tomu rozumela, pretože niektoré pasáže sa veľmi ťažko vstrebávali. Vidno, že Tarkovskij zmenil flek a tým aj Nostalgia je iná - charakterom, atmosférou, celkovým stvárnením a je masívne nostalgická. V tvorbe A.T. osudová Nostalgia čímsi zaostáva za ostatnými veľdielami. ()
Od černobílých snů k setkání s andělem v katakombách, od všudypřítomných zvuků cirkulárky až k rozladěné Ódě na radost - ty jsi tak, že nejsi, zatímco já jsem tak, že jsem. Tarkovskij už během života pravděpodobně nahlédl za tíživou oponu samotné podstaty světa i bytí a do Nostalgie vtiskl svoje nejpůsobivější a nejtesklivější svědectví. ()
Obrazově neskutečná nádhera; myšlenkově ať si to přebere každý podle svého. ()
Nostalgie je ten nejlepší a zároveň nejhorší pocit. ()
Poslední týdny jsem přímo zabořená v literatuře českých exulantů a jejich niterných pocitech zoufalství z toho, že jsou všude jinde, jen ne doma. Někteří svou bolest na stránkách přímo vyřvou, jiní se stáhnou do sebe. Tarkovský toto téma zpracovává po svém. Snové pasáže se střídají s reálnými a nekonečné obrazy se vlečou stále dopředu (až je to k nevíře, že se ten obraz hýbe...dokonce se tam i mluví...). ()
(2x) ()
V tomto prípade sa asi Tarkovskij toľko snažil len aby to bolo čo možno najdepresívnejšie a aby sa tak na diváka dostavil čo možno najväčší efekt clivoty a smútku po domove, až to vypálilo celé naopak a dopracoval sa tak leda k útrpnému snímku, ktorý dopozerať až do konca si vyžaduje istú mieru trpezlivosti. Netvrdím, niektoré myšlienky boli pekné, ale zas podotýkam nie všetky. Navyše to na mňa bolo oproti iným jeho filmom až príliš zbytočne monotónne poetické, minimálne čo sa týka tých častých monológov. Najviac ma oslovila filozofická stránka snímku, hlavne to, ako šikovne tu bola zakomponovaná úvaha o 1+1=1. Ten komu tento výrok nie je neznámy určite vie čo mám na mysli. Tým je vlastne povedané všetko, čo sa o snímku povedať dá. Škoda len, že to bolo z tohto pohľadu tak útržkovité a ako celok to preto vôbec nefungovalo. Najviac však ľutujem tej útrpnej formy. Slabší priemer. 55/100 ()
Život, to jsou vlastně strašně jednoduché počty. Jedna a jedna je...zase jedna. Nostalgie je velmi důležitá, drží v nás jistou dávku naděje, dokáže živit naše touhy a připomíná to dobré, možná i nejlepší, co jsme v životě měli a stále máme. Do duše své lze kdykoli nahlédnout jak do otevřené knihy, má-li člověk odvahu. Může spatřit čirou prázdnotu nenaplněného života, ve které marně hledá střípky svých nadějí, nebo naopak nalézá živou vodu, inspiraci, jež všechno mění. Člověk najednou začíná chápat, kde je jeho pravé místo, proč je zde, a začíná i konat...mění se v blázna, jenž se naivně snaží přejít vodu se svíčkou v ruce. Snaží se žít. Skutečně miluji ten pocit, když od filmu dostaneš přesně to, co čekáš a zároveň ještě něco navíc...duševní bonus. Fantastické, inspirativní dílo od geniálního filmového umělce. ()
Autor, snažiaci sa vžiť do duše človeka, o ktorom píše. Nápady geniálne, ale je to rovnaká nuda, ako keby ho tie dve hodiny snímali, jak sedí za stolom a rozmýšla. Najdlhší film čo som videl. ()