Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Akčný
  • Krimi

Obľúbené filmy (10)

Andrej Rubľov

Andrej Rubľov (1966)

Tady není co dodat, čisté umění, ryzí, prosté, srozumitelné. Nepočítám s tím, že bych viděl v životě na filmovém plátně něco úžasnějšího. Teď už jenom jde o to jít do Trojice, psát ikony a odlévat zvony.

Na prahu války

Na prahu války (2019)

100% bez debat. Mistrovské dílo. Tarkovského Oběť přivedena k dokonalosti. Takhle vypadá Kristus nesoucí kříž. Film na celý život.

Matka a syn

Matka a syn (1997)

Tento režisér bývá označován za následovníka Andreje Tarkovského, tam kde Andrej skončil, tam Alexander pokračuje, ale ne směrem ven, ale směrem do našeho nitra do míst, kde není pánem čas. Kdo netouží bolestivě zakoušet poznání nechť si uvaří slepičí polívku a večer si jde s čistou hlavou spát, kdo je připraven zříci se všeho, na co si již udělal jasný názor, nechť přistoupí a s čistou hlavou se rozhlédne po krásné tíži lidské žízně. Film probíhá velmi pozvolným tempem, nikam nespěchá, jako život, nesnaží se uchopit podstatu a rozvinout příběh, spíše jen tak obchází po krajině a maluje obrazy, ukazuje nám krajinky jak ze štětce Lorraina, začínáme si uvědomovat že když vyjdeme ven, tak spatříme tutéž krásu, která nás každým dnem má tu možnost překvapovat, opět jen záleží jen na nás jestli se umíme dívat. Ve filmu je použita velmi citlivá hudba, za kterou lze označit i „běžné“ zvuky přírody, lidský dech, vítr, zurčení vody, šelest ptačích křídel, zvuk kročejů a i na mistra Bacha se najde prostor. Film zobrazuje jeden den v životě syna a jeho matky, která je nemocná a její pokračovatel ji s láskou a trpělivostí slouží, bez toho aby čekal na to až to jeho trápení skončí, nežije pro okamžik, pro okamžik kdy děkuje za svůj život za okamžik stvoření, bez kterého by nemohl spatřit krásy světa a lidského ducha, je uvědomělý a zodpovědný, hlavně férový. Ano možná je to ideál, ale dosažitelný. Jeden den se chce matka jít projít ven do přírody, jelikož již nemá sílu učinit ani krok, tak využívá nohou a rukou svého syna, který ji nese s takovou láskou a opatrností jako nosí fena své potomky v ostrých zubech. Následuje zastávka na lavičce a několik minut tichého usebrání, syn čte matce dopis. No a pak již jsou po širokých, hlinitých, zatáčejících cestách domů, kde matka za pomoci usedá na prostou židli. Pak se jde projít ještě syn sám. No a to je veškerý děj. Nic víc, nic míň. Jen jeden den a jedna cesta. Jedna část mozaiky, jeden střípek jedna molekula která člověka rozloží. Že by onen pevný bod?, Nene to by bylo příliš laciné, hýbat zemí by bylo jen ztrátou času, tady jde o víc než o teorii, tady jde o tebe o to, co je v tobě. Mnohdy si ve filmu všimneme, že realita je poněkud odlišná od toho co nám kamera ukazuje, je dobré se zamyslet nad tím, jestli náhodou není pokroucen náš pohled. Ona pokroucenost mi připadá nádherná, neboť přesně doplňuje filmový obraz a jeho účinek na nás, není to umělá deformace, tady jde o něco jiného, než udělat něco odlišného a tím se seberealizovat. Mám rád ruská díla, velmi často jdou k jádru problému a neberou si moc servítky, rejpou se v lidském morku, jako by to bylo bláto, nezabalují to do zbytečných blábolů o něčem, oni jdou přímo k. A to já jako lopaťák, neotesanec mám rád, neboť se nemusím prokousávat spoustou vaty, kde jsou velmi často červy pokrytectví a nezdravé sebestřednosti tvůrce. Tento film postihuje to co vždy lidskou existenci provázelo a co jí vždy provázet bude. A postihuje ji bez citového vydírání, bez mravokárcovství, bez toho aby nám to řeklo jak uchopovat, na to si každý musí přijít sám. Spíše jen ukazuje než aby si to chtělo něco přivlastnit. Snímek je drahocenný klenot, který mi už nikdo nevezme, je hluboce zakořeněn bez zemské tíže. Bravo pane Sokurove. Pro přistoupení k tomuto snímku nepotřebujeme žádné zvláštní znalosti, jen 70 minut svého času a dostatek síly na to se s velkým dílem popasovat, ale není poznání bez úsilí. Lenoši zůstanou hloupí a ještě si na to budou všude stěžovat a hledat pihy na svých bližních. Také zde není prostor pro sebelítost a stěžování si na vlastní těžký život.

Dým bramborové natě

Dým bramborové natě (1976)

Cesta k lidství, vyprávěcí prostota mající průraznost až do hloubky srdce. Prostota slov, kde dr. Meluzín neřekne jediné zbytečné slovo, zbytečné, které by mohlo zbytečně zranit, které by nemohlo prospět něčemu dobrému - konkrétnímu člověku. Cesta do středu - kdy z okraje, který je tak barevný a tolik ohlušující se špičkový doktor vrací do středu svého života, do pole kde si zapaluje svůj ohníček na strništi a odkud odchází vyhnán, však neuražen. Plamének života je přenášen v prostotě bytí, kdy mé já slouží jako anděl všem kdo se se mnou setkají, neříká já jsem já, ale já tu jsem pro všechny. I já mám vrozenou vadu. Skvost české kinematografie, slova nestačí, kříže okenních rámů svědčí o zármutku a radosti života.

Tu to musí byť

Tu to musí byť (2011)

V podstatě dokonalý film. Malé příběhy ve velkých bolavých dějinách. Forma a tempo filmu souznící s obsahem, hudba vše hezky ornamentuje. Životní role Seana Penna. Humor neušpiněný od cukrkandlu.