krauset

Cinematická tour de force a nejlepší zakončení v dějinách trilogií. Peter Jackson dva filmy sel vítr, aby mohl ve finále sklidit bouři patosu a emocí. Proč je rozšířený Návrat krále i přes výtky, které k němu v této verzi chovám (Stezky mrtvých, korzáři, Aragorn bez varování dekapitující velvyslance), mým nejoblíbenějším filmem? Jackson je zde podle mého na vrcholu autorství a tvůrčí síly, a tak proměňuje situace, v nichž by žádný další filmař  neviděl příležitost, v nezapomenutelné scény čistě silou svého režijního umu. Jackson zde vytváří genialitu zdánlivě z ničeho (první záběr tohoto kolosu zobrazující zmítající se červa, samozřejmě majáky, detaily na kvítím obrůstající hlavu sochy gondorského krále či na květ Bílého stromu Nimlothu, rudá šťáva z rajčat kanoucí po Denethorově bradě, slunce zářící zpoza zvonice připomínají v tom nejlepším smyslu spíše artové filmy než hollywoodský blockbuster). Jackson má pevný úchop a užívá si každý moment. Je nepřekonatelný ve schopnosti proměňovat obraz v emoce. A co je filmový obraz? Zejména světlo. Těžko naleznete autora, který by byl geniálnější v přeměně světla na emoce než Tolkien. A obdobný talent prokazuje opakovaně i Jackson. Kdokoliv tvrdí, že se filmy míjí s duchem předlohy, pošetile vidí jen povrch a bojůvky, a nikoliv podzimní Imladris a úsvit na polích Pelennoru. Nicméně když už dojde na bitvu, sluší se říct, že zejména rozšířená sekvence s olifanty je jeden velký režijní flex, vedle něhož vám bude jakákoli snaha Marvelu o epické měřítko připadat úsměvná. Návrat krále je v každém myslitelném směru impozantní. A má přesně tolik konců, kolik mít má, díky čemuž každá postava i vztah získává své vlastní rozuzlení. Filmový Pán prstenů vypráví po vzoru klasického hollywoodské scenáristiky: psychologie postav určuje konflikt, postavy se na rozdíl od Tolkienovy předlohy výrazně proměňují, každá má vlastní psychologickou pouť, představené motivy se musí vytěžit později. A najednou je tu prvek, který jde proti všem konvencím Hollywoodu: zápletka a příběh končící na různých místech, film pokračující dlouho po splnění úkolu. Zatímco zápletka končí zničením Prstenu (proto mají méně bystří duchové pocit, že Pán prstenů je jen o tom, že pár lidí 12 hodin chodí a nakonec zničí kus šperku), příběh nekončí, neboť je ve skutečnosti o vývoji Froda a Sama, konečnosti a odcházení. O odchodu magie, Prstenů moci a jejich majitelů ze Středozemě. Právě díky těmto koncům, které odporují hollywoodským pravidlům, se pro mě Návrat krále dostává na čelo trilogie a stává se bezmála nezávislým uměleckým filmem. „Jak se dá navázat na starý život, jak pokračovat,“ ptá se Frodo. A já se jako filmový divák ptám, jak navázat na starý život, jakmile jednou vidíme kolosální Návrat krále. Jak se dá pokračovat, když v hloubi duše začínáte cítit, že se vás už žádný film takhle hluboce nedotkne. Pro některé z nás budou dějiny kinematografie navždy př. LotR a po LotR. Peter Jackson natočil nejmajestátnější z velkofilmů, jenž nemá ve své hloubce, rozmachu, epičnosti, obrazotvornosti a emocích srovnání. Slovy kritika Wall Street Journal Joe Morgensterna: „Never has a filmmaker aimed higher, or achieved more“. Návrate krále, příteli, vy se neklaňte před žádným jiným filmem. Více na MovieZone v mé VIM.

Protestantská etika a duch kapitalismu psaná ropou namísto inkoustu. Epos o chamtivosti amerického snu, o bezskrupulózní kolonizaci Západu, o muži, kterého žene touha po penězích jen proto, aby se mohl od lidí odstřihnout. Daniel Day-Lewis jako bezskrupulózní piják mléčných koktejlů se tímto usadil vedle Pacinova Michaela Corleoneho mezi nejlépe zahrané mužské postavy v americkém filmu. Prostředí akt s bratrem dává vyniknout, jak přirozeně a beze spěchu film plyne. Co mu chybí v jasné zápletce, to nahrazuje rytmem. A ovšem dokonalými momenty. Bezchybný film. Nevybíravý film. Film revoluční jako spalovací motor.

Tarkovskij, světlonoš Východu. Jeden opakovaný přechod bazénu s rozžatou svící přivodil jeden z nejmystičtějších zážitků v kinematografii. Neprávem zapomenutý snímek v již tak nedostatečně nakoukávané Tarkovského filmografii. Vita contemplativa o bolesti exulanta.

Unikavé mistrovské (Mistrovo) dílo. Tím mistrem je pochopitelně PTA, jenž natočil nejlepší drama nultých let (Až na krev) i desátých let (Mistr). Kontrapunkt přemýšlivého Hoffmana a spontánního Phoenixe dává vyniknout oběma, a takto silný dvojitý mužský výkon tu patrně nebyl od Branda s Pacinem v Kmotrovi, jako dvojtakt možná nikdy. Až při opakovaném zhlédnutí se naplno projeví, jak nedbale, a přitom rigorózně je snímek komponovaný.