Ivanovo dětství
Ivanovo detstvo
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Réžia:
Andrej TarkovskijKamera:
Vadim JusovHudba:
Vjačeslav OvčinnikovHrajú:
Nikolaj Burljajev, Valentin Zubkov, Jevgenij Žarikov, Stěpan Krylov, Nikolaj Griňko, Valentina Maljavina, Irina Tarkovskaja, Dmitrij Miljutěnko (viac)Obsahy(1)
Hrdinom vojnovej drámy je dvanásťročný rozviedčik Ivan. Vojnový štáb, pre ktorý cez front prenáša dôležité správy, nedokáže pochopiť, kde sa v chlapcovi berie toľká nenávisť k Nemcom. Len Ivanove sny a spomienky prezrádzajú, že Ivan prestal byť dieťaťom vo chvíli, keď mu nacisti priamo pred očami zavraždili matku. Nadporučík Gaľcev chce pre Ivana lepšiu budúcnosť a preto nalieha, aby odišiel do suvorovského učilišťa. Podplukovník Griaznov však rozhodne, že Ivan má aj naďalej pre štáb vykonávať riskantnú prácu. Jedného dňa sa však už nevráti. Po skončení vojny Gaľcev v archíve gestapa nachádza doklad o tom, že nacisti Ivana popravili. Film je tragickým portrétom dieťaťa uprostred vojny, zobrazuje jej krutosť a nezmyselnosť. Celovečerný debut režiséra Andreja Tarkovského získal na MFF Benátky Zlatého leva. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (122)
Pusobivy snimek, role Ivana bez chyby sehrana, syrovost podtrhuje cernobile zpracovani... ()
ivanovo dětství je příjemně natočené válečné drama. tarkovskij v něm projevuje svého spirituálního ducha občasným protkáváním snových sekvencí a obrazů. nekouká se na to vůbec špatně a konec, kdy se najednou přeneseme do berlína, má celkem sílu. Tarkovskij se ale teprve nadechuje ke svým nejlepším filmům ()
Vstoupit do světa režie takto vrcholným dílem je jev zcela ojedinělý. Andrej Tarkovskij ve své tvorbě nikdy nešlápl vedle. Jeho absolutní chápání možností filmu, členění díla, vyznění každé scény, obrazové i významové, duchovní a myšlenkové přesahy, významy, to vše jde někam nad a mimo tento svět. Ivanovo dětství je jiné vidění Velké vlastenecké války, jiné vidění iniciačního příběhu a dokonalé proniknutí do osobní intimity každého z nás... ()
Vydareny filmovy debut A.Tarkovskeho.Rozprava o 11 ročnom chlapcovi ktory dobrovolne bojuje proti fašistom vo vojne v ktorej prišiel o celu rodinu.Kamera je vo filme majstrovsky zvladnuta.Filmu rezunuje Tarkovskeho poeticka štylizacia prirody.Znamenita je epizoda so starcom ktory zamyka vratka bez plotu alebo scena kde pochmurnou krajinou plava lodka so strnulymi sediacimi obesencami. ()
Sen pod stínem války dostává opravdovější obrysy než sama skutečnost. Stejně tak Ivan je mnohem víc klukem, kterému schází matka a kamarádi, než ledově chladným vojákem. Jenomže válka mu dětství vzala a ono jen občas probleskuje skrze sny, aniž by o tom Váňa po probuzení věděl. Zdá se být tak daleko a konec války se ztrácí v mlze. A křesťanský kříž se naklání, snad aby zdůraznil, že v takovém nečase ani Bůh nedokáže nazírat na skutečnost střízlivě. Tarkovskij už tady skvěle používá vodu, noční scény v močálech, kde vlastně poprvé uvidíme nepřátele, jsou neskutečně atmosferické. Odraz Ivana a matky se třepotá na hladiny studny, propadlý v hlubce, jen nestálý přelud. ()
Porovnáme-li Tarkovského celovečerní debut s jeho dalšími (nezřídka známějšími) filmy, již zde lze vysledovat především tvůrcovu tendenci k takřka meditativnímu přístupu k roli času a prostoru ve filmovém díle (máme na mysli jeho později rozpracovaný koncept tzv. „sculpting in time", jehož filosofie je zřetelná ve scénách, v nichž např. vojáci posedávají na židlích a pouští si gramofon, zatímco slyšíme kapání vody, tj. zdánlivě všednodenní scéna je temporálně přírodním metronomem, se zřetelem k rozměru lidského bytí tedy existenciálně, „zarámována"). V těchto citlivě zachycených „momentech" lidské duchovní sebereflexe vidím největší kouzlo tohoto filmu, potažmo nezachytitelné kouzlo všech filmů Andreje Tarkovského. Poznámka na okraj: Krom časoprostorového ilusionismu (protože takto traktovaný děj a jeho okolnosti může diváka na jednu stranu hypnotizovat k filmovému vytržení, anebo naopak uspat – záleží na diváckém typu, zkušenostech s filmem či na aktuálním duševním rozpoložení) zmíním ještě tvůrcovskou oblibu práce se surreálnými motivy, tj. propojování snové a „reálné" vize, a hru s kontrastními, takřka mystickými motivy (např. vody a ohně); možná rada – berte nebo neberte ji vážně, jak chcete: tento film není dobré sledovat jako tradiční (proti)válečný film, protože v takových případech riskujeme nadinterpretaci, „minutí" filmu; je naopak dobré dívat se na něj jinýma, vulgárně řečeno „pomalýma" očima. ()
Tarkovskij se při svém režisérském debutu vypořádává s vlastní veškerou nenávistí k válce, a jako prostředek si vybírá prvek dětství, jenž vytváří největší kontrast s válečným děním. Zároveň prvek kontrastu je za pomocí černobílé barvy ostrý, vylepšující rozdílnost mezi světlem a tmou. Lineární způsob vyprávění na úrovni reality je v mnoha částech obohacen o snové, či vzpomínkové sekvence, které vrcholí neočekávaným finálním časovým skokem. Tarkovskij otevírá zcela neprozkoumané oblasti filmové tvorby. Jeho lyrické prvky filmu, rozbouřené nebe, voda, příroda, nekonečné lesy a život Ivana, jemuž je upírána veškerá láska, je natolik osobitým a poetickým zážitkem, který v mnoha částech působí jako čirý zázrak narativní filmové poezie, jenž je radost prozkoumávat a prociťovat. Zároveň se nesnaží analyzovat samotný proces, ale spíše stav člověka, dítěte, kterého válka ovlivňuje, zvlášť když jde o psychiku dítěte. Ivanova postava je zcela zničená, jeho charakteristika je za přítomnosti války posunuta za normální přirozenou osu, se kterou nenávratně odešlo vše, co je pro dítě typické. ()
Nejzajímavější filmy o válce jsou ty nejméně "vojenské". Ivanovo dětství je jedním z nich. Když na hlavního hrdinu přijdou jeho noční můry, je to čistokrevný horor. Když se další dva z hrdinů prochází březovým lesíkem, jsme jako ve scéně z klasické ruské literatury. Ale válka je zde všudypřítomná a její hrůzy zanechávají na duši hluboké stopy. Ivanovo dětství je děsivý obraz války, z výkonu hlavního hereckého hrdiny mrazí, Tarkovskij už v tomto svém ranném snímku ukazuje svou genialitu. ()
#397 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/830-ivan-s-childhood ()
Tarkovskij vytvořil vskutku odvážné dílo, které však odstartovalo jeho úspěšné točení dalších filmů. Uplatňuje zde svou fantazii, hlavně díky snovým prvkům a celkově je to znatelné na práci s kamerou. Ač je snímek povedený, má přesto velmi hluchá místa a příběh se skoro u půlky najednou stočí na zcela jinou dějovou linku, která jakoby sem ani neměla patřit, díky tomu se název filmu pak zdá být poněkud zavádějící. ()
Vizuálne skvele natočený film o chlapcovi, ktorý pomáhal vo vojne ako rozviedčik. Takmer každý záber je plagát na tému vojna, vzdor, odvaha. Hudba skvele sprevádza obraz a dialógy idú často s obrazom len akoby mimochodom. ()
skôr 3,45 po vizuálnej stránke super, po výpovednej trochu taškopádne až na záver ktorý celý film korunoval. ()
Tarkovskiho jsem poprvé viděl v kině, když jsem kvůli svojí oblibě knihy Solaris od Stanislava Lema šel na promítání dvou filmů po sobě - Stalker a Solaris. Prý se říká, že Tarkovski je jednotka nudného filmu a podobné vtipy, ale 6 hodin, které jsem tam proseděl s dřevěným zadkem a očima i myslí poctivě přilepenými k plátnu, ve mě zanechaly nezapomenutelný umělecký dojem. Proto mě trochu překvapila přímočarost Ivanova dětsví, ale hloubka poněkud surrealisticky vykreslených dojmů a pocitů toho kluka mě zasáhla bez přípravy a o to silněji. Ivan je vnitřně voják v pravém smyslu toho slova, což neuvěřitelně kontrastuje s jeho skoro holčičím vzhledem a útlým věkem. Přesto Nikolaj Burljajev v roli ani jednou nezakolísá, citlivé dítě s chlapskými manýry. Je pravda, že dějová linka s Mášou vůbec nesouvisí se zbytkem filmu, i když by mohla, ale je to pěkná holka a aspoň je tam nějaká změna prostředí a postav. Tím by to u mě bylo za čtyři hvězdičky, ale pro estetický zážitek poskytnutý kameramanem přidávám i tu pátou ()
Prodírání se bažinou je v tomto filmu skvělý tréning na Stalkera. Ale působí stejně impozantně. ()
Ivanovo dětství není tak o Ivanovi, ale o chaotickém obrazu 2. světové války očima vícero lidí. Režisér na nás připravil past, když se nám snažil namluvit, že budeme sledovat osudy válečného sirotka. Velký omyl! Ivanův příběh je jen malá epizoda z celkové mozaiky plné úchvatných obrazů a vjemů. Celý film připomíná sen, kde dochází k chaotickému střídání lokací. Je plný postav, které nikam nesměřují, jen se zjeví a zase bez příčiny zmizí. Neexistuje tu děj a motivace hrdinů. Divák se nemá čeho chytit a po skončení cítí zmatek v hlavě a nedokážete popsat, čeho byl svědkem...podobně jako po probuzení. Totéž platí u délky filmu. Měl jsem pocit, že sleduji tříhodinový film a přitom měl jen 95 minut. ()
Andrej Tarkovský sa pozrel na vojnu z druhej strany- zo strany jednotlivých ľudí. Je jasné že vojnu vyhral KOLEKTÍV, ale v kolektíve existujú aj jednotlivci a ich prežívanie udalostí nie je fotokópiou prežívania spoločnosti ako celku. Toto málokto tu vystihol- utápajú sa v subjektivizme, čo by nemalo byť(a vyť). Verbal-a na Vás, netýkavky...A ďalšia rovina filmu- Tarkovský má odvahu nepodávať dej a myšlienku svojho filmu o lopate- jednoducho núti diváka zúčastniť sa- doslova akoby vliezť do deja a prežívať to tam osobne. V tom je druhoplánový pôvab skvelého filmu. ()
Můj úvod do tvorby Andreie Tarkovského. Neřekl bych, že mě film úplně na sto procent ohromil, ale dovedl mě k alespoň lehkému obdivu Tarkovského stylu. On je mistrem filmového vyprávění. Každý záběr vypráví vlastní příběh bez nutnosti dialogů či monologů, což je hlavní pohonnou hmotou, ale zároveň i kamenem úrazu celého filmu. Jeho největší slabinou je totiž dle mého jeho scénář, který mě až na postavu Ivana (jehož čas na plátně je navíc až žalostně malý) nijak zvlášť nenadchl. Avšak kvůli práci s kamerou, která je na svou dobu přelomová určitě stojí film za zhlédnutí. ()
Táta mi vždycky říkal, že Rusové točili nejlepší filmy z války (není to komanč), a to si myslím, že tenhle neviděl. Opravdu pochmurný obraz pochmurné doby a pochmurného místa. Když na tenhle film koukáte, tak máte pocit, že na té proklaté východní frontě opravdu jste. ()
Nejvíce fascinující mi přišla zvířecí touha malého dítěte po pomstě. Tarkovskij si vybral schválně často užívaný symbol čistoty a ukazuje na něm podstatu hrůznosti války. Toto ovšem lze chápat také jako jistý poukaz na to, že neposkrvněnost vydrží přímo uměrně prostředí, ve kterém žijeme. Zvrhlost a odpornost války dokresluje stísténé prostředí bažinatého lesa, věčně zahaleného do mlžného oparu. Tarkovskij tak působí především na emoce diváka a dokáže velmi sugestivně vypovídat beze slov. ()