prosty_divak

Když pominu nanicovatou, rozbředlou a prvoplánově podbízivou znělku bez špetky invence a uvěřitelných emocí (tj. písničku Enemy od kapely Imagine Dragons, kteří si v seriálu střihnou i jakési kýčovité cameo), tak se z Arcane kupodivu vyloupne mnohovrstevnatý žánrový opus, kterému rád leccos dokážu „odpustit“. Například odpouštím ohranost zápletky kolem „třpytu“, dvou sester, vůle k moci apod. – zpracováno je to totiž tak šikovně, že tato klišé odsunete do pozadí. A do popředí vystoupí celkem plastická psychologie člobrdů (vývoj ne nepodobný genezi postavy v RPG hrách), odtajní se různá zákoutí a odbočky, jako bychom se sami toulali uličkami Undercity. Odpouštím i spektakulárnost výjevů, panorámat a soubojů – to prostě k žánru patří, jakkoliv to je třeba vyumělkované, jaksi dekorativně „secesní“. Zkrátka u Arcane rád přistupuji na pravidla hry, ačkoliv jsem LoL nikdy nehrál (a ani na to nemám chuť) a přestože nejsem skalní fanda žánru. Je to kvalitně provedené žánrové povyražení, co dokáže oslovit i člověka mimo bublinu. Tahle univerzalita tu je asi díky mnohotvárnosti témat, motivů: každý se může "chytit" toho svého, a to se velice cení. Nemyslím si tedy, že by Arcane bylo „jen“ pro gamery a herní influencery, přestože to tak vlastně vzniklo. Co mě ale opravdu trápí (krom úvodní písně od Imagine Dragons): zdejší komentář jakéhosi trolla, který zmiňuje cosi o neomarxistické agitce. A to už jsem myslel, že doba jaksi a kamsi pokročila. A ono ne… pořád cpeme všude ideologii a třídní boje. Co když tam ale o žádné společenské třídy, pány a kmány nejde?

Chcete-li vidět myšlenkově a esteticky vykastrovaný film (oceněný jako „nejlepší zahraniční film“ neméně vykastrovanou porotou oscarů), pusťte si Druk/Chlast. Vlastně si nevybavuji, kdy jsem naposledy viděl něco tak sterilního, takový blemc plný bezpáteřního slizu… to už ale trošičku přeháním, ale opravdu jen lehce. Takhle – film je postavený na rádoby nonkonformní myšlence, že při určité hladince (známe pověstné „hladinkáře“ z českého koloritu, takže se s tím můžeme i identifikovat, ehm) požitého alkoholu se stává člověk empatičtější, výkonnější, bystřejší a… zkrátka lepší než kdokoliv ze střízlíků. A tak se parta kamarádů-učitelů shodne na tom, že je dobrý nápad zlévat se jak doga pouze v pracovní dny, zatímco o víkendech se oddávat divoké abstinenci. Těžko říct, jestli tato dílčí roztomilost vystačí na jeden celovečerák, nevsadil bych si na to – nicméně když coby režiséři smícháte věhlasného herce Maddse Mikkelsena s tezemi známého filosofa Sørena Kierkegaarda (které vytrhnete z kontextu, aby je dejme-tomu pochopil i maloměstský nekňuba, co zabloudí do kina), do toho hodíte středoškolské prostředí, několik teenage čičin a pár sentimentálních štěků na konci, tak uklohníte dort, za který by se nestyděl ani Pat a Mat, pardon (asi mě ten „oscarový snímek“ taky vymiškoval), Pejsek s Kočičkou. To jsou přeci samé ňaminy-haminy, tak co by z takového podloží nevzešlo arcidílo, které budou servilní kritikusové poplácávat po ramenou, že „je to geniální počin kinematografie“ nebo že „vás překvapí, co ještě ve filmu nebylo!“ Trh je trh, byznys je byznys a průmysl… průmysl je založen na lobbingu a trans-kulturních zájmech. A právě Druk je odstrašující příklad toho, kam až může dojít bezedné vyprazdňování, jak se umčo-film transformuje v korporátní výměnu „staré dobré Evropy“, která ukazuje ramena, ekonomickou a kulturní vyspělost, sečtělost a kdovíjak liberální liberalismus – se „starou dobrou Amerikou“, která pomalu doplácí na své pokrytectví. Výměna, ano, a ta se děje i na jiných levelech a v plném proudu. Chcete příklad, abych jen nevířil vodu? Zatímco Maják (2019) amerického Roberta Eggerse je neslitovně evropský a svědčí mu to jako praseti drbání – Chlast (2020) dánského Thomase Vinterberga je až kýčovitě, brutálně americký. Myslím v tom nejhorším myslitelném měřítku, bez stopy po nějaké nadsázce či satiře. Zůstává jen hnusná pachuť jako po laciném sektu – servilnost a patolízalství přesně takto chutná. Ach, žalostně trapno mi bylo, když jsem dokoukal tanečky páně Mikkelsena (které – doufám! – nemají ambice státi se ikonickými, to by tu absurditu kol toho filmu řízně podtrhlo!).

Těžko říci, co mě na AP2 irituje více: Strachův katolický fetišismus, prosazování starých dobrých pořádků, kdy holka poslouchá ty správné muže a zůstává u plotny (sic!), nebo jen ta pseudoreklama na párky (aby sponzoři mohli odejít z premiéry v klídku)... Nevím. Co ale vím: úspěch Strachových vývěsních štítů konzervativismu tkví ve společenské náladě, v lenosti konformního diváctva, v tom, že jediná (pod)průměrná pohádka stačí k tomu, aby se panstvo najedlo a kultura zůstala celá, tj. vybrakovaná tak šikovně, aby to ani kritikusové nepoznali! Hlavně že manža čvachtá bramborový šalátik a vytahuje kůstky z řízků. A co ty pitomé vtipy, narážky a slaboduché vyprávěnky o nebeském "chain of command"? Jediné, co z filmu vybočuje, a co se jaksi nepovedlo řádně vytunelovat (neb Strachova "tvorba", to ani nic jiného než tunelování není) – temný příběh tří kriminálních živlů, co kradou po domácnostech coby mikulášská parta. Z toho mohl být slušný para-příběh, který by mluvil o něčem méně povrchním, než jak se loudavě snaží celý opus. Z toho motivu "zla", co jen parazituje na zvycích a konformitě, se dalo vykřesat víc. Kdyby na to měl Jiří Strach talent, kdyby vůbec nějaký talent či cit měl! Bohužel nemá. A proto tahle pohádka věru pokulhává třeba za Čertím pírkem, kde je daleko víc než banální zápletka a řachandové výstupy v nebi... 77 % na CSFD, really? Zamysli se nad sebou, nejen režisére pohádek.