prosty_divak

Když pominu nanicovatou, rozbředlou a prvoplánově podbízivou znělku bez špetky invence a uvěřitelných emocí (tj. písničku Enemy od kapely Imagine Dragons, kteří si v seriálu střihnou i jakési kýčovité cameo), tak se z Arcane kupodivu vyloupne mnohovrstevnatý žánrový opus, kterému rád leccos dokážu „odpustit“. Například odpouštím ohranost zápletky kolem „třpytu“, dvou sester, vůle k moci apod. – zpracováno je to totiž tak šikovně, že tato klišé odsunete do pozadí. A do popředí vystoupí celkem plastická psychologie člobrdů (vývoj ne nepodobný genezi postavy v RPG hrách), odtajní se různá zákoutí a odbočky, jako bychom se sami toulali uličkami Undercity. Odpouštím i spektakulárnost výjevů, panorámat a soubojů – to prostě k žánru patří, jakkoliv to je třeba vyumělkované, jaksi dekorativně „secesní“. Zkrátka u Arcane rád přistupuji na pravidla hry, ačkoliv jsem LoL nikdy nehrál (a ani na to nemám chuť) a přestože nejsem skalní fanda žánru. Je to kvalitně provedené žánrové povyražení, co dokáže oslovit i člověka mimo bublinu. Tahle univerzalita tu je asi díky mnohotvárnosti témat, motivů: každý se může "chytit" toho svého, a to se velice cení. Nemyslím si tedy, že by Arcane bylo „jen“ pro gamery a herní influencery, přestože to tak vlastně vzniklo. Co mě ale opravdu trápí (krom úvodní písně od Imagine Dragons): zdejší komentář jakéhosi trolla, který zmiňuje cosi o neomarxistické agitce. A to už jsem myslel, že doba jaksi a kamsi pokročila. A ono ne… pořád cpeme všude ideologii a třídní boje. Co když tam ale o žádné společenské třídy, pány a kmány nejde?

Chcete-li vidět myšlenkově a esteticky vykastrovaný film (oceněný jako „nejlepší zahraniční film“ neméně vykastrovanou porotou oscarů), pusťte si Druk/Chlast. Vlastně si nevybavuji, kdy jsem naposledy viděl něco tak sterilního, takový blemc plný bezpáteřního slizu… to už ale trošičku přeháním, ale opravdu jen lehce. Takhle – film je postavený na rádoby nonkonformní myšlence, že při určité hladince (známe pověstné „hladinkáře“ z českého koloritu, takže se s tím můžeme i identifikovat, ehm) požitého alkoholu se stává člověk empatičtější, výkonnější, bystřejší a… zkrátka lepší než kdokoliv ze střízlíků. A tak se parta kamarádů-učitelů shodne na tom, že je dobrý nápad zlévat se jak doga pouze v pracovní dny, zatímco o víkendech se oddávat divoké abstinenci. Těžko říct, jestli tato dílčí roztomilost vystačí na jeden celovečerák, nevsadil bych si na to – nicméně když coby režiséři smícháte věhlasného herce Maddse Mikkelsena s tezemi známého filosofa Sørena Kierkegaarda (které vytrhnete z kontextu, aby je dejme-tomu pochopil i maloměstský nekňuba, co zabloudí do kina), do toho hodíte středoškolské prostředí, několik teenage čičin a pár sentimentálních štěků na konci, tak uklohníte dort, za který by se nestyděl ani Pat a Mat, pardon (asi mě ten „oscarový snímek“ taky vymiškoval), Pejsek s Kočičkou. To jsou přeci samé ňaminy-haminy, tak co by z takového podloží nevzešlo arcidílo, které budou servilní kritikusové poplácávat po ramenou, že „je to geniální počin kinematografie“ nebo že „vás překvapí, co ještě ve filmu nebylo!“ Trh je trh, byznys je byznys a průmysl… průmysl je založen na lobbingu a trans-kulturních zájmech. A právě Druk je odstrašující příklad toho, kam až může dojít bezedné vyprazdňování, jak se umčo-film transformuje v korporátní výměnu „staré dobré Evropy“, která ukazuje ramena, ekonomickou a kulturní vyspělost, sečtělost a kdovíjak liberální liberalismus – se „starou dobrou Amerikou“, která pomalu doplácí na své pokrytectví. Výměna, ano, a ta se děje i na jiných levelech a v plném proudu. Chcete příklad, abych jen nevířil vodu? Zatímco Maják (2019) amerického Roberta Eggerse je neslitovně evropský a svědčí mu to jako praseti drbání – Chlast (2020) dánského Thomase Vinterberga je až kýčovitě, brutálně americký. Myslím v tom nejhorším myslitelném měřítku, bez stopy po nějaké nadsázce či satiře. Zůstává jen hnusná pachuť jako po laciném sektu – servilnost a patolízalství přesně takto chutná. Ach, žalostně trapno mi bylo, když jsem dokoukal tanečky páně Mikkelsena (které – doufám! – nemají ambice státi se ikonickými, to by tu absurditu kol toho filmu řízně podtrhlo!).

Těžko říci, co mě na AP2 irituje více: Strachův katolický fetišismus, prosazování starých dobrých pořádků, kdy holka poslouchá ty správné muže a zůstává u plotny (sic!), nebo jen ta pseudoreklama na párky (aby sponzoři mohli odejít z premiéry v klídku)... Nevím. Co ale vím: úspěch Strachových vývěsních štítů konzervativismu tkví ve společenské náladě, v lenosti konformního diváctva, v tom, že jediná (pod)průměrná pohádka stačí k tomu, aby se panstvo najedlo a kultura zůstala celá, tj. vybrakovaná tak šikovně, aby to ani kritikusové nepoznali! Hlavně že manža čvachtá bramborový šalátik a vytahuje kůstky z řízků. A co ty pitomé vtipy, narážky a slaboduché vyprávěnky o nebeském "chain of command"? Jediné, co z filmu vybočuje, a co se jaksi nepovedlo řádně vytunelovat (neb Strachova "tvorba", to ani nic jiného než tunelování není) – temný příběh tří kriminálních živlů, co kradou po domácnostech coby mikulášská parta. Z toho mohl být slušný para-příběh, který by mluvil o něčem méně povrchním, než jak se loudavě snaží celý opus. Z toho motivu "zla", co jen parazituje na zvycích a konformitě, se dalo vykřesat víc. Kdyby na to měl Jiří Strach talent, kdyby vůbec nějaký talent či cit měl! Bohužel nemá. A proto tahle pohádka věru pokulhává třeba za Čertím pírkem, kde je daleko víc než banální zápletka a řachandové výstupy v nebi... 77 % na CSFD, really? Zamysli se nad sebou, nejen režisére pohádek.

Ten formát epizod (30 minut) je sice kompaktní a sympatický, ale: děj se tu redukuje na šablonky, vyznačené cesty z bodu A do bodu B – "honem honem, teď musíme stihnout tohle, pak tohle, abysme došli k tomuhle, jo". Sice není prostor pro vatu, jak tu někdo podotkl, ale je tu velký prostor pro banalitu. Podle mě to tvůrci nedokázali vytěžit, vymklo se jim to z rukou. Efekty komické, celé to vypadá jako zglitchovaná počítačová hra, které jste – jako příkladní puritánští rodičové – vypnuli gore. Zvláště v davových akčních scénách působí seriál jako sešlost maškar. Sterilní, mrtvolné, klišoidní nic. A k tomu infantilita, myšlenková vyprázdněnost. Což, pravda: je osvědčený standard pro celou filmovou ságu Star Wars, takže to jaksi čekáme... A co taky čekat od Disney / Lucas Filmu, když se od této značky neočekává lautr nic, když se už od začátků počítalo s dětským nebo dospěláckým publikem, které se rádo uchýlí k malé, nevinné regresi. Sedět a čučet, hlavně proboha nemyslet! Jenomže to je promarněný potenciál. Porovnám to s počítačovými hramy typu Knights of the Old Republic, ano? Zatímco ve filmech (a přítomném seriálu) sledujeme jen potěmkinské vesničky s pimprlaty herců neherců a bídně zfušovanými maskami (mám na mysli např. masku čumáka, který dá Mandalorianovi "quest" najít vejce – má to být snad odkaz na 70. léta, nebo jen diletantismus? Nezvládly by to československé studiové pohádky lépe?), ve hrách se nějaká myšlenková hloubka či zpochybnění oné černobílosti sem tam objeví. Mandalorian není kvalitní dílo. Chybí mu uvěřitelnost, plastičnost chování postav (zejména jejich motivace, proč dělá to či ono – scénáristicky se zůstává u vágních oslích můstků), snaha oslovit náročnější publikum, chybí mu zkrátka "koule" čili odvaha jít mimo rámec banalit a pitomostí, jít "nad" nízkou laťku filmových Star Wars. Je to kvalitní jen pro hard-core fanoušky, čili pro cílovou skupinu, která je programově nenáročná (chce si zkrátka odfrknout u žánrovky a zavzpomínat na staré dobré časy, kdy za sebou vodila kačera). Velmi ale oceňuji ty závěrečné vizuály u credits epizod: výmluvně odkazují na "pulp" literaturu, a tím dokládají, že Star Wars se zkrátka nedokáže vymanit z pokleslých žánrů. Dobře jim tak, a zároveň to je škoda.

Co je Jackův škleb? Synekdocha lidské psýché v tom nejodpudivějším: esence niterného zla, jak ho odmítáme znát, protože nechceme vidět to, co je po staletí systematicky (zvnějšku; skrze kulturní schémata) a posléze podvědomě (zvnitřku; skrze sugesci „má se to tak dělat, protože...“, živeno předsudky a duchovní leností) umrtvováno morálkou, konvencí, všemi báječnými vymoženostmi pokojného meziberánčího, ehm... tedy mezilidského soužití. V tomto smyslu je von Trier umělcem krajního repulsionismu a Jack staví dům pan-reflexivním dílem, které na kost a dřeň obnažuje to nejhorší v nás, přičemž: my to nechceme, odmítáme to, odpuzuje nás to! Reakce diváků v podobě vomitu, odchodu z kina, nadávek – toť takřka zvířátecký mechanismus obrany před „námi“ samými, před „ušlechtilou plísní“ humanity (tedy syntézou dobrého a zlého, což není nic jiného než ryzí, společností nezkažená podstata lidství). Film to říká jasně jako packa: vytěsnili či vyhubili jsme svého niterného „tygra“ (nebo „lva“ – a kde ti dva vlastně šťastně žijí? V indických afrikách, nebo snad v předpeklí? Nikoliv: požírají mršiny i živiny v rovině kolektivně nevědomého ráje, který je pro nás zároveň peklem a naopak), a teď přichází kulturní šok: film svou dravou sugestivností archetyp tygra či lva vypouští volně do manéže, mezi sebejisté, „beránčími“ atrakcemi rozmazlené publikum, nechává dravce trhat a hltat cokoliv z tzv. morálky, konvence či kulturou „daných“ schémat. Šelma uměleckého díla totiž kompulzivně znejisťuje, buldozeruje veškerou danost, plánovitost, svévolně nakládá s humorem, mísí jej s fyzickou hrůzou z uškrcení, z posmrtného hyzdění. Vše, co tak nečiní, nebo jedná se servilní opatrností, je pouhá nádeničina, facha, byť třeba umně provedená. Jack coby Mister Sofistikovaný svéhlavě přestavuje, boří a znovu buduje svůj „dům“ aka své životní dílo, terminální opus magnum, v němž se obrazně řečeno nakonec morbidně „zabydlí“ – reschematizuje společností zkostnatělý řád, aby ukazoval: „Podívej, tohle všechno jsme my. Jack jsme my v tom nejhorším. Jste zhnuseni sami sebou, tak to má být – jste hnus sám!“ Není divu, že si hledáme výmluvy, jak se takovému odpuzení vyhnout, činíme tak docela jednoduše jako ublížené automaty: obviňujeme samotného režiséra z toho, že si svými filmy léčí mindráky, že si v nich ukájí své deviace. To je nám totiž vlastní: sobeckost a sebeláska, a tak se takovému obvinění bráníme: „Nejsme zlí, zlý je naopak ten, kdo ukazuje hnus, kdo se zjevně vyžívá ve zvrácenostech...“ Zkusím uvést příklad, abych zjednodušeně ilustroval mechanismus, jak von Trierův film – a jakékoliv jiné dílo ze školky repulsionismu – funguje: divák Jackovo narcistní sadistické počínání sleduje a světácky soudí, že ten, kdo ho při těch zvěrstvech s chutí natáčí, je duševně plochý chudák, že mu jde jen o provokaci a že se narcistně zhlíží v jakémsi... eh... formalismu nebo co. Atd. apod. Přitom si ale neuvědomí (nebo nechce číst mezi řádky, myslet, vnímat – že by ono vytěsňování, hubení tygra?), že sám film právě o tomto vypráví, a dokonce to explicitně v dialozích Jack–Vergilius „říká“: že lidstvo, celá jeho „komunitní“ a sociálně a virtuálně propojená psýché ztratila sensitivitu k „tygřímu“ aspektu umění, že veřejnost po umění vyžaduje už jen pouhou morální „ukotvenost“, anebo aby umění bylo samo ztělesněnou morálkou, nějakým prostředkem pro... konání dobra či co. Tvůrce a jeho radikálně misantropní alter-ego Jack však ukazuje, že umění zbavené nánosů servility k druhým, ač se povrchnímu pozorovateli jeví jako póza, manýra nebo narcismus, je ve skutečnosti suma lidského – animálně sebestředného, samolibého a sebezáchovného, směšně hrdého tvora. Nemůžeme se tedy zlobit, horšit se, šosácky se bouřit, že von Trier přišel s brutální desakralizací „dobra“ tím, že ukázal zlo v nás samých; že hyperbolicky skrze Hitlera, Stalina a dalších megalomanských hrdlořezů naznačil, proč jsou dějiny plné hekatomb, genocid a dalších galerií zvráceného. Pokud šíříme hejt proti filmu Jack staví dům, nevědomky šíříme hejt sami proti sobě, a jsme tím pádem korunovaní tupci. Jack jsme my, ačkoliv a právě proto, že jsme fyzickým zhmotněním jeho vražd zhnuseni.

Už dlouho jsem se v kině tak nenudil jako u sledování tohoto: rozbředlé, nerafinované, popisné. Šedý průměr, co se týče hollywoodu, naprostý podprůměr, pokud bych to vztáhnul na právě tu "rafinovanou" kinematografii celosvětovou a mezi-uměleckou. Takové rozpatlané bláto nesvedou zachránit ani oba, byť výborní ústřední herci – smutná, zbytečná facha, čisté řemeslo, a ještě k tomu rutinní. Tvůrčí únavu a skoro až bezradnost jsem cítil skoro v každém záběru... kde udělal soudruh ze Španělska chybu? A to jsem dokonce seriál Narcos ani koutkem oka neviděl – i tak mi to přišlo velmi slabé, takřka k uražení – copak se má v masové kultuře počítat jen s průměrným, unaveným a líným divákem? Copak nelze natočit film, který by dokázal uspokojit obojí publikum, to náročné i to nenáročné? To mi nepovídejte... možná to je otázka talentu, vizionářství, a na to opravdu každý tvůrce takřečeně nemá kapacitu, potenciál. Jediné, co stojí za to, je ono "cosi", co divák tuší "za filmem", tj. nakolik zrůdnější byly (a jsou!) reálie drogových kartelů, než jak se otrocky-mimeticky podává v tomto opatrném, připodělaném čajíčku. To je ale jiná pohádka. Verdikt: Waste of time.

Film, jehož poselství pečlivě „diktované“ poslední třetinou filmu, je ukázkou toho, kam až je ochotna zajít představa „amerického snu“: k alibistickému, sympaťáckému poudání ve stylu „Hej, to je supr, todle vychovávání děcek v souladu s přírodou, pěkně se individuálně starat o jejich vzdělání a zesměšnit vzdělávání institucionalizovaný, zkritizovat konzum a tak...“, ale ve výsledku nám film sugeruje názor, že tohle přebývání v souladu s přírodou je sice krásný ušlechtilý „sen“ neboli bláznovství (nebo dokonce hloupé, dětinské levičácké rebelantství, co coby modlu uznává Noama Chomského), ale realita je „tam venku“, totiž ve skutečné, „dospělácké“, patriarchální a zodpovědné a kapitalistické a konzumeristické a-kdo-ví-ještě-jaké společnosti. Film sice nabízí, byť na pohled sympatickou, alternativu, ale vnucuje nám jako jedinou rozumnou: materiální představu světa práce a odměn, peněz a investic. Skákání a tančení kolem ohně a další spíše na efekt hrané vějičky čili vlastně laciné tendenčnosti všech (neomarx)guru-zen-buddhistických jogínů, aby se neřeklo (a s trochou nadsázky klidně i řekne!), že film je prvoplánová agitka konzervativního vidění světa, mi nestačí k tomu, abych film vnímal jako vyvážené, nestranné poselství, které nabízí divákovi dva světy, aby si svobodně vybral. Připos*aně se drží společenských konvencí, což zas ve filmovém průmyslu člověk tak nějak čeká.

Soap opera, která se snaží tvářit jako ukrutňácká dystopie s... humanistickým... ehm... posláním. Postavy se chovají jak roboti, vynořují se jak v laciných, takřka divadelních (mýdlově-operních) výstupech. Pár světlých momentů to nezachrání. Téma, námět s obrovským potenciálem, provedení nebo spíš žánr: naprosté fiasko. Žasnu nad zdejšími superlativními komentáři. Je vidět, že cílová skupina to do-sleduje, ne-cílová skupina napíše komentář jako já... anebo jim to za komentování ani nestojí. Proč to vlastně píšu?

Myslím, že nemusí být ve všech epizodách BM vše polopaticky vysvětleno, aby si zhýčkaní diváci mohli udělat "instantní", plastický obrázek o dystopickém světě... jako skládanku z IKEy. Tady je to trochu na přemejšlení, vašnostové, a myšlení bolí, že? Tak tomu dáme jednu hvězdu, abychom se pomstili tvůrcům, když "to odflákli", co taky jiného tu virtuálně zmůžem? Dost jízlivostí... Líbí se mi, jak to nutí diváka přemýšlet: Co se stalo? Že by nastala Singularita nebo co? A stroje začaly systematicky vraždit lidstvo, protože z hlediska ekologie je lidský genom pro planetu zhoubný? Co a proč je vytvořilo? Nemůžeme za to nakonec my? Atd. Vidím tu plno otázek, ale ze zdejších komentářů tu spíš vidím, že české prostředí nemá rádo jejich kladení nebo diskuzi, raději chce mít vše jasné jak ta česká facka... To s těmi medvídky na konci vnímám spíš jako absurdní "pointu", symbol marného boje, tedy cosi dost beznadějného. Třeba varování před umělou inteligencí. Pravda, to není nic nového pod sluncem (Čapkovo RUR), ale je to vysoce aktuální, snad až palčivé téma (viz třeba Westworld).

Komorní dílo Louise C. K. není sitcom, to od něj neočekávejme, jinak se s ním mineme, a to bude naše škoda. Je to vlastně na kontrastech vystavěná esej: „vyprávěná“ uvěřitelně citlivými, přirozeně plynulými dialogy, hospodským „pábením“ o palčivostech světa politického, sexuálně-sociálního, kulturního, o naší mezilidské (ko)existenci. Tedy esej dialogická, a proto nabízející různočtení, nahlížení z přehršle úhlů vnímání: ukazuje, že jeden diskutovaný „problém“ spouští nespočet dílčích, mnohdy morálních problémů, že nic není daně jednoduché. Pokud tu jde o komiku, není to humor sitcomový, ale ironie a sarkasmus vyvěraný ze samotné životní empirie: protože život sám je sarkastickou hříčkou, absurdním mámením, mátožením za jakýmisi cíli, fata morgánami. A to je taky Horace and Pete: křivě smutný, groteskní úsměv.