prosty_divak

Borgman je nebo může být: estetizovaná filmová esej na téma „ti nahoře a/versus ti dole“. Ne, špatně, je to alegorie všelidského násilí, podvědomě zakořeněného, vždy přítomného, ačkoliv se mu bráníme coby zdánlivě humánní, empatické osobnosti... nebo... sákryš... bráníme se mu jako kolektivní, masově pokrytecká osobnost neurčitého diváctva. Nebo vlastně ne, Borgman je surreálně, groteskně stylizovaná, levicová „agitka“, ne nepodobná (přestože se v mnohém liší, např. nadsazeným násilím, „psychopatičností“, cynismem a samozřejmě filmařským rukopisem, dobovým kontextem) Buñuelově Nenápadnému půvabu buržoazie. Nebo ani to ne: je to artistně psychosociální, absurdní & cynická sonda do zatuchlých hlubin současné konsumní společnosti. Ať je to tak či onak, tato rozpornost, resp. mnohovýznamovost (kontroverze nebude na vině, protože divák je už na ledacos zvyklý) je zřejmě zdrojem procentuálního podhodnocení zde na ČSFD, a proto vyvažuji plným hodnocením – už tím, že film je sice řeřavě-dobově podmíněný svým zápasem cynismu umění proti cynismu ne-umění a ne-kultury, ale taktéž umělecky a lidsky nadčasový.

Hodnotím předčasně první tři série: sice je znát určitá stylizace, nadsázka – (vice)presidentova suverenita má až tyranské rysy, jež se zrcadlí už v samotných jeho činech v první sérii, přehlídka charakterových (arche)typů, tj. rebelantský hacker, modelový agent FBI, prodejní lobbisté atd., vykresluje až alegorický obraz zákulisního hráčství –, ale svou palčivostí líčených témat se z House of Cards naštěstí nestává politicky orientovaná taškařice, resp. karikatura, nýbrž kritika nejen amerického politického diskursu. Zejména oceňuji přerod v třetí sérii: jak měly první dvě jaksi obecný „rozptyl“ a mnohdy ambici ilustrovat mechanismy vládnutí, třetí série je daleko víc osobnější, zaměřená na psychologii presidentského páru, osobní vývoj a motivaci poradce/poskoka Douga Stampera. Tedy: sledujeme zahraničněpolitická dilemata zvnitřku, zatímco proces „vůle k moci“ se stává dominantním a z lidských bytostí se stávají loutky oné vůle: v určitém ohledu máme tu čest se studií moci, jejích projevů, požadavků a (a)morální proměny v kreaturu autokracie: moc determinovaná mocí, moc směřující k ještě větší moci, snad i s doprovodem rozpadu osobnosti, paranoidního „ovládání“ nezvladatelného, ale to už domýšlím, co by nás mohlo čekat ve čtvrté sérii...

Dobrá, dobrá, když si odmyslím poněkud prvoplánový, krátkozraký odsudek či předsudek vůči umělecké kritice (presentované v replice na adresu divadelní kritičky plochým, leč útočným citátem Gustava Flauberta, že totiž kritik je pouze zhrzený umělec, u nás mj. parafrázovaným nebo vykradeným/?/ Karlem Čapkem), který lze nazírat jako rozpor mezi dobou minulých století, jež byla zvyklá na estetické posuzování takzvaně shora, skrze tištěné kritiky a recenze takřečenými arbitry vkusu, a dobou současnou, tj. informační doménou bloggerů, diskusních fór a sociálních sítí vůbec (a tato platforma má svá úskalí stejně jako ta předešlá – stačí se podívat na zdejší komentáře, nebo i na tento)... uf... když si tedy odmyslím toto myšlenkové zjednodušení, které by divák nečekal u „filosofujícího“ filmu, tak stejně budu hodnotit celé Iiñárritovo bilancující dílo (a dílem bilancujícího Michaela Keatona) positivně: kamera na jeden zátah, na rytmice založený soundtrack, jenž fázuje – snad coby a-rytmická metafora světa umění se všemi jeho zkouškami, očistci, pekly – existenci umělce na jednotlivé okamžiky bytí, v nichž jednou jsme sami sebou, a podruhé promlouváme ke svému alteregu, létáme; jsme ptačími muži, ptačími ženami... A let neomezený přírodními zákony, konvencemi – co jiného je tvůrčí akt než právě to? [ještě dodám: nad "přívlastkem oscarový" je nesmysl se jakkoliv pozastavovat, neboť kterékoliv filmové ocenění je od zárodku deformované porotou, dobou, v níž film vzniká a je posuzován. Jinými slovy: zvysoka kašlu na to, zda má ten či onen film oscara, damiána nebo lvíčka. Je to umělá hodnota, která stejně časem vyprchá (stačí se podívat, které filmy oscara získaly v 50., 60. aj. letech - za 50 nebo 100 let se budeme/budete smát i tomu, že nějaký Birdman tuhle támhle něco získal). Představa o tom, jak "má vypadat" oscarový film, je směšná - taková představa je totiž proměnlivá jako svět, v němž žijeme, tj. mlhavá.]

Motto: Pod svícnem je největší tma. Aneb a dále: jak už tu někdo naznačil, snad největší úskalí je u Zločinu jeho rozloha a z ní plynoucí zmatečnost, jež ústí do paranoidních misinterpretací. Skoro se zdá, že během natáčení nikoliv že by pomyslně docházelo k horečnému zatýkání štábu, korupčnímu dosazování nových scénáristů apod., nýbrž sám divák by musel vzít k ruce tužku, lupu a lulku, k nosu kokain a u každých detailů si psát poznámky, tj.: divák by se sám musel stát detektivem, ovšem nikoliv v mezích detektivního žánru, jak jsme z pohodlnosti zvyklí, nýbrž ad absurdum jako vyšetřovatel pronásledovaný stihomamem. Obávám se však, že toto slepouličné směřování nebylo od tvůrců Zločinu záměrné, a pokud přeci jen ano, tak pouze částečně: vymklo se jim to jaksi z rukou. Kdosi poznamenal, že ho ke Zločinu přivedl komentář Jana Čulíka v Britských listech. Pokud si vzpomínám dobře, tenkrát se tento za-každou-cenu-k-mainstreamu-antagonický žurnálista (a právem!) rozhořčoval nad tím, že Česká televize Zločin vysílala takřka o půlnoci, takže divácké spektrum bylo značně omezené. S tím by mohla souviset tematika celého seriálu, na niž Čulík pěl nekritické ódy (právem jen zčásti): korupce v politice, rasismus, třídní rozdíly, otázka kolektivní/personální spravedlnosti, vliv masmédií... Díky tomu všemu lze formální nedostatečnost Zločinu prominout: koneckonců u televizní zábavy jde především o společenskou roli díla, tj. zda má potenci ovlivňovat, rozvíjet kritické myšlení diváka. Zločin ji má a to nám i mně bohatě stačí.

Nechápu, nerozumím... nebo spíš rozumím, proč mi tento seriál unikal: možná i tím, že na něj neexistují české titulky. Možná tím, že je kanadské provenience... Nevím. Nerozumím ani tomu, proč o něm nikdo na ČSFD nepíše, tj. že můj komentář bude teprve druhý – na druhou stranu rozumím procentuálnímu hodnocení, byť má být spíše pobídkou k sehnání tohoto skvostu, než hodnocením. Taky chápu, že překlad/otitulkování vyžaduje určitý vhled do shakespearovské problematiky, resp. aspoň povšechné studium textů Hamleta, Macbetha, Krále Leara, což kdekoho odradí... (citátů z Shakespeara je v seriálu požehnaně a diletantský překlad by vše převrátil ve frašku) Co mě nejvíc zaujalo na Slings & Arrows, je psychologická rovina vyprávění: přeludy, halucinace, introspektiva, sebereflexe protagonisty, uměleckého šéfa jednoho jmenovaného, byť fiktivního divadla. Precisní scénář. V jistém smyslu seriálová esej o smyslu divadla, resp. kultury a kulturního života (včetně ne-financování ministerstvem kultury) obecně. Inteligentní humor. Nadhled. Dokonce máme místy pocit, že svět muzikálů (v kontrastu se shakespearovským festivalem) je zde zesměšněn, rázem je ale vše relativizováno. To velice velmi oceňuji. Domnívám se však, že by bylo ještě lepší, kdyby byly některé drobnosti z předchozích episod/sérií třeba drobnými zmínkami vloženy do vyprávění, jistěže efektně a efektivně, aby nevyzněly planě. Sečteno: citlivý pohled do zákulisí (a na jeviště) divadelního světa, s existenciálními (ano! použil jsem zase to slovo!) přesahy, vážně-nevážným humorem, hloubkou, která jde mimo konkrétní divadelní představení, jde k jádru lidské podstaty – vášně, vnitřních i vnějších bojů, smyslu bytí individuality; jako samotné dílo Williama Shakespeara.

Následující komentář nechť je vysvětlením, proč tento opus magnum získává na CSFD diametrálně odlišná hodnocení, a zároveň mou stručnou interpretací. Pokud Wisseaův anti-film nebo také film (nechtěně?) subversivní hodnotíme z hlediska „filmovosti“, budeme nutně nadávat, jak je onen „film“ špatný, zlý, nesmyslný... Ovšem pokud přistoupíme na tvůrcovskou schválnost vše dělat jinak (po svém?), než se to dělává ve světě filmu, ocitáme se v doméně ne-filmovosti (v absurdní rovině „nové filmovosti“ – a tady je je T. Wisseau visionářem filmu jako odtažitého, diváka nevtahujícího média, tedy ne-uvědomělým pokračovatelem „odkazu“ Eda Wooda): v této instanci je nutno orientačně nehodnotit dílo (sic!) známkou nejnižší, nýbrž nejvyšší, aneb: „vyšší povstává myslitelně vždy jen z nižšího“, dovolme si ten citát. Je jen mrzuté, že nelze v určitých momentech sledování The Room jednoznačně říci, že „teď to dělá schválně špatně, jinak to umí!“, nebo „teď to dělá tak, jak to nejlépe umí, a tedy špatně.“ Tímto je však celý tento „film“ enigmatickou hrou s daností a smyslem samotného filmového díla a stejně tak neférovou hrou se samotným divákem – a tudíž to vlastně není mrzuté, ale spíš provokativně-sugestivně-paradoxně atraktivní. Nelze se tedy divit, že se The Room stal tzv. kultovní záležitostí, že jsou dny, kdy se „film“ veřejně (ano!) promítá i s komentářem autora, geniálního diletanta a diletantského génia – jak je libo. Nu jenomže: pokud ignorujeme tyto intelektuální konstrukce čili plky, usoudíme, že The Room je prostě odpad, zvěrstvo, jenomže v tomto případě se dopouštíme té chyby, že nepřistupujeme na pravidla hry, do onoho příslovečného „pokoje“ podivné poetiky odmítáme vstoupit (což je z estetických důvodů pochopitelné). Rozhoduji se, z těchto paradoxních, leč logických důvodů, nedělat chyby a dát pět hvězd. Poznámka: Erotické scény jsou ve „filmu“ tak necitelně (tj. bez citu rozpoznat, kdy už je to příliš dlouhé zobrazovat-popisovat intimitu, či to není prostě „hezké“ sledovat) ztvárněny, že pro mě bylo utrpení je sledovat – a to prosím pěkně s gustem sleduji tvrdou pornografii... to je tedy co říct!

K „westernové“ cestě za odvetou bratří Coenů jsem od počátku přistupoval s jistou skepsí (a nikoliv z žánrového hlediska – western je pro mě nostalgická láska! a neměl by být omluvou za jistou „mělkost“ filmu, o níž pojednám níže), místy byl napjatý, zda budu příjemně překvapen, ale periodicky byl zklamáván. Jedná se totiž toliko o přímočaré, předvídatelné (a neříkejte mi, že o to tu přeci jde!) chodící-klusající klišé se sentimentálním nábojem. Skvělý Jeff Bridges a mladinká Hailee Steinfeld tento filmařský omyl (jak vidno, tak žánrový omyl, jak tu už někdo poznamenal) nezachrání, ani když coenovci zoufale přimíchají trochu prvoplánového, i když stále věru z censury připodělaného, rasismu (ó, jak šokující! jaký to rebel!). Snad ve spěchu nasekaný scénář (hrdinové omráčí padoucha a jako by se nechumelilo, jdou zírat ze skály dalekohledem... kolikrát jsme tento laciný-zoufalý trik, kterak vyvolat napětí, viděli a nadávali na něj!) znamená totiž neřešitelný problém: divák vyprávěnému nevěří, resp. nepřijme danost fikčního světa za vlastní, zvnitřnělou, prožitou, ufff!, filmová iluze se rozplyne a zůstane jen kostra banálního příběhu (a opět, prosím, neomlouvat banalitu žánrem!), jehož smysl... ten nechávám na divácích, sice to není žádná kultivovaná hitparáda, spíš povrchní plácání (proč byla protagonistka taková, a ne maková atp.), ale aspoň něco! Odpustíme snad i některé scény, jež pozbývají smyslu v kontextu celku a jsou tímto pouhopouhým dekorativním ozvukem coenovské groteskní morbidity (viz vysoko_tlející_oběšenec & medvědí doktor sbírající těla, pokud mi tedy neunikla nějaká geniální narážka...) a smíříme se s tím, že nás nečeká žádná divácká „spoluúčast“, tj. žádné konstituování, dotváření dějů, žádné WTF-momenty, vlastně nic, co by diváka jakkoliv aktivizovalo. Tím pádem se po zásluze film propadá kamsi do šedivé hollywoodské (čti: průmyslové) břečky, pro níž je pasivní divák dojnou krávou. Invenčního „umění“ jako šafránu, nánosy servilního klišé, špetka sebereflexe a žánrového špičkování. Za pozornost stojí sekvence, které by snad měly umělečtější ambice, ale zůstávají pouhou stafáží, tj. pasážemi, které se jako „umění“ (dovolme si to sprosté slovo a pomysleme na ty, kteří skočili na špek kameramanovi, režisérovi atd.) – a posunovaly by žánr do jiných, morálních, duchovních, existenciálních aj. poloh – pouze tváří. Tímto se coenovská poetika (ne)bezpečně blíží přetvařujícímu se, pokryteckému kýči – taková jest syntéza, coby verdikt nad filmařským směřováním, tohoto komentáře... Anebo humpolácky: Pět hvězdiček? Za co? Pět hvězd si dle mého zaslouží geniální, objevitelský, zásadní počin – tohle je pravý opak.

Přesně takhle - svižně, morbidně "vesele" - si představuji parodické parafrázování městských, kulturních aj. mýtů, resp. žánrů! Přitom nadpřirozené bytosti jsou zde mnohdy i "lidštější" než samotní lidé. Někdo tu trefně poznamenal (J*A*S*M), že by si to celé zasloužilo sitcomové (či jinak seriálové) rozšíření - všemi dvaceti bych podpořil takové úsilí, to by si ale páni autoři museli dát o to větší pozor, aby gejzír parodických & parodizujících nápadů nevyschl. Pokud se do díla někdy v budoucnu pustí, přejme jim to!

Šílenství absurdních masakrů, turbulentní vývoj postavy pojišťováka (aka symbol sebezničující touhy nadvlády nad osudem a osudy ostatních), věčný motiv boje jednotlivce s beztvarou masou, taktéž podivná, lezavá, mrazivá atmosféra maloměsta - i v kontrastu s korporátním světem ve velkém: motiv "kapitalistického", americandreamovského majitele supermarketu, tj. jeho vize a představy o světě v malém & velkém; a návazný motiv až chechtavě sakrální (čili paradoxně: rouhavý) v podobě ran egyptských. Ústřední psychopat v podání skvělého B. B. Thorntona je strhující stylizací nadnesen až k nadlidským výšinám. A vůbec: i když si uvědomujeme, že jde o (byť jemnou) hyperbolu situací a charakterů, tak zde zobrazovaný svět je plastickými charaktery a dialogy zpřítomňován neboli: šílený, absurdní svět se stává reálným, uvěřitelným světem (iluse aktuálnosti vítězí nad fikčností). Snad jen příliš laciný závěr příliš šitý na míru diváckého očekávání by si zasloužil okořenit něčím, co diváka dostane, takto je to takové "hluché". Přesto výtečná záležitost. Skvěle zahraná, napsaná, gradovaná.

Nelze nevidět souvislosti a paralely s Felliniho Sladkým životem či 8 ½: téma bilancování stárnoucího tvůrce; hořký, sarkastický tón „pojednání" o kulturním a sociálním (ač přesladce bohémském) životě pokrytecké smetánky; případně existenciálně tísnivý pocit, tedy lehce těžké břímě pojetí smrtelnosti nesené protagonistou, autorem, jemuž tvůrčí a intimní život proklouzl před mnoha dekádamy mezi prsty. Snad i rituálně pojaté scény (nejen ony „sakrální" – proměňující se v parodii sebe sama – se středobodem prastaré svaté matky, ale i scény z „chrámu" omlazení, jimž dominuje profesor estetické chirurgie... a nabízí se otázka, nakolik je filmařské řemeslo onou estetickou chirurgií či chirurgickou estetikou...) jsou odkazem (k) a poklonou Fellinimu dílu, jakkoliv stylizace Velké nádhery je odlišného rodu. Sorrentinův film také ukazuje, jak hudební podkreslení dokáže umocnit filmovou ilusi: zejména mám na mysli předěl dvou scén, tedy té, v níž je vážné téma rozvito hudebním motivem, a té, v níž je stejně vážné hudební téma rozvíjeno, ale význam samotné scény je již v kontrastu se scénou předchozí (ona „nevážná" scéna zobrazuje cirkusové vystoupení vrhače nožů). V tomto bodě vypadám, jako kdybych objevil Ameriku, ale není tomu tak: pouze zdůrazňuji, jak citlivě (tj. efektně & efektivně) je propojena visuální a auditivní složka filmu. Jako celek vnímám Velkou nádheru jako ambiciózní „přepis" či aktualizaci (mj.: viz výše) Sladkého života, svébytné estetické a interpretující převedení klasického díla do kontextu jednadvacátého století. Nejsou však témata smrti, marnosti a smyslu života pro lidský tvůrčí úděl věčná? Jistěže jsou. A proto vnímejme díla traktující tuto nadsmyslovou přirozenost s pokorou, ať už jsme věřící v cokoliv, či skepticky nevěřící.