AlDelon

Bratři před sebou sice měli mimořádně nelehký úkol ale výsledek je trýznivý, fakt. Proč si tvůrci domysleli zcela fiktivního německého vyšetřovatele, proč že prý Zdena st. odevzdává zde červenou knížku po smrti odsouzení Horákové když tak učinila po Píkovi. Zřejmě snaha vyhnout se jednotvárnosti vojenských kruhů ale povrchní Bratři raději dají všeobecně znalou Horákovou. Obloukem se vyhýbají nesporným zásluhám bratrů za druhé světové války (konečně byli snad nejmaldšími držiteli svého vyznamenání tehdy, z rukou Edvarda Beneše) a hlavně případu zapalování stohů, to i s Jánem Leciánem neni ani zmíněno zcela mimo. Namísto uvedení vyjmenovaných událostí dáváme čas raději příběhu našeho vyšetřovatele, opakuji zcela smyšleného. Nemrhá se zde jen časem, nejde ani o důležitá fakta ale i o dobrý příběhový pokrm. Bratři jak už v názvu mají, upozaďují klíčového Paumera a raději rozvíjí Zdenu ml. -nic proti, ale to si jednoduše protiřečí. Buď tedy o bratrech a nebo o rodině, pak ale sami moc dobře vědí že není dost stopáže, každopádně tohle je pak paskvil. A zbytečně natáhlý je například i německý statek, mohl bych pokračovat dál. Bratři údajně chybují, ovšem já to filmu nevěřím, jako divák z toho ten pocit nemám a to pokud není špatně není alespoň dobře. Tohle je velký zklamání. Je to promrhání látky. Zmrvení historické události faktu, prostě pro společnost zvučného. Zde se na to hledělo přespříliš málo. Jakási snaha se zalíbit, ale čemu, komu vůbec? A ještě ta stará písnička o jednotvárnosti mainstreamu momentálních filmařských postupů, kontrastní psychologičnost obrazu i zvuku. Antagonisté se tváří jako jeden velkej totožnej nečlověk a protagonisté jak parta odřených veselých/vypsychlých chudáků. Vždyť by si nikdo nedovolil požadovat preciznost a budiž menší záživnost Gavrasova Doznání. Co je však špatné je špatné, a tady, tady je to hodně nedobrý.

trailer filmu:     https://www.youtube.com/watch?v=hKt9jmxTbuQ

Kdo nastaví kůži začínal opravdu lákavě. Úvodní scénka nabízela tutovou francouzskou krimi, jenže sotva dozněla, film začal upadat do vzorce většiny Delonových posledních filmů: zapeklitá, ukecaná zápletka, osudová plochá milenka, jedna/dvě přestřelky, jedna/dvě automobilový honičky, sprcha před přestřelkou a happy end, s modrými procenty (až na Tři muže na zabití). Mnohdy film doprovází progresivní skladba v angličtině.....nutno uznat že Alain Delon všechny tyhle stejnolitý filmy táhne slušným způsobem.

Tenhle dokument je v pravdě produktem své doby ale.....je pěkný, zřejmě je to o té přehlíživé nostalgii. Jistě, kila a stodvácy byly nenávratně zastaralé, na druhou stranu pak hlavně ty 742ky s pátým stupněm a alespoň LSovým výkonem (potažmo úhlovou nápravou) to byly údržbové motory a především vcelku úsporné vozy, které se všemi výhodami i nevýhodami své koncepce domnívám se dokázaly ne býti konkurenční, vůbec, ale skálopevně důstojnou alternativou po bok postaveným autům ze zemí směrem na západ. Nemluvě o tom, že směrem na východ to byly západní kopíráky (často bez licence) renaultů, fiatů a amerik. Myslím že na této úvaze něco může vězet....

Při všudypřítomném hladu po hororových aspektech ve filmu či přímo hororech Hlad neprávem zapadá.

Toto je v mnohém, také, Somrův film, jeho herecký Everest.

Našel jsem asi to slovo: kočkopes. Lépe tento film nenazvu. Přičemž bych se ale nebál ostřejšího výroku. Že Návrat ztraceného ráje je v něčem falešný, či spíše povrchní nebo v něčem lacinost na téma nostalgie a domoviny. Nekoliduje mi název jelikož náš hrdina ráj nachází nakonec tam, odkud přišel. Postavičkovost oproti americké osobnostivosti je dobrá ale jinak mi přijde snímek zejména v nevážném až lascivním spojování se Všemi dobrými rodáky zklamáním. Nebo jsou to opravdu zbytečně ostré ponuky a Návrat ztraceného ráje je ,,jen" amatérsky nepovedený ve srovnání se svým tvůrcem.

Byť ke konci film vykrystalizuje, není to do čisté polohy, komorní uzavření je podvědomě příliš tísnící, jakoby bránící se příběhu rozlétnout do jisté oslovitelnosti, ovšem s tím že Donutil, tak ten stvořil podrazáka par excelence.

Domnívám se že snad ani neexistuje jiný film který je každým, ale každým obrazem, záběrem a scénou filmové malby takový, jako by se snad skládal z exponátů dobové obrazové galerie.

Tichá radosť je příkladem takřka stoprocentně přiléhavého pojmenování výsledku. Jelikož mimo název ústředního motivu filmu je taková také svým tempem průběhu, chováním a vůbec celkovým vyzněním a dovolím si tvrdit že pozorný, trpělivý a nutně oslovený divák ji takto nakonec také vnímá. Je to příjemně tíživá rozvaha nad osudem s notnou dávkou poetiky, na které se podepisuje výrazně baladičnost slovenštiny.