Hry o život: Skúška ohňom

Knihu jsem nečetla, tak nemohu posoudit do jaké míry se s ní ztotožňuje filmové zpracování, ale podle toho, co tady čtu, převládá naprostá spokojenost. To je můj rest do budoucna. Nevím kdo přesně rozhoduje o volbě herců a hereček do hlavních rolí, ale já už si absolutně nedovedu představit jinou herečku, než nádhernou Jennifer Lawrence, pomalu, ale jistě velkou star filmového plátna. Byla absolutním středobodem tohoto dílu a svým dokonalým, vyzrálým výkonem i půvabným zjevem položila na lopatky i mě. V každém případě byl tenhle díl ve všech směrech o level lepší než jednička. Od počáteční jízdy ve vlaku, kde sedí Katniss a kolem ní míhá ubíhající krajina, přes proslov za mrtvého Threse a Rue nebo její proměnu na podiu z nádherných bílých šatů v Reprodrozda až po tu její dechberoucí jízdu arénou. Když k tomu přidám nádherný vizuál a spoustu skvělých efektů, tak Hladové hry byly pro mě vysloveně sci-fi pochoutkou. Zkrátka ti "smrtonosní milenci" jak tam říká jeden komentátor, mě chytli za srdce a já jsem maximálně natěšená na další pokračování, vždyť závěr k němu přímo vybízí. (23.01.2014)

Kvalitativní š/sk/ok roku. Přestože předchůdce Catching Fire smrdí jak týden staré použité tampóny a předloha je jednoznačně nejhorším dílem trilogie (zn. první polovina Stmívání, druhá obšlehnuté Hunger Games), podařilo se adaptaci nejenom napravit de facto všechny vady prvního dílu, ale i překonat svůj literární předobraz. Mizí mechanické převádění detailů, nesoustředěnost na celek, rozkouskování na jednotlivé úseky podle dějiště, nulová charakterizace postav, tematická vyprázdněnost i k posrání otravná roztřesená kamera, jimiž jsme byli obohaceni minule, a vše je podřízeno zcela jednoznačným ústředním tématům: počátky odboje, role slabého jednotlivce v rodící se revoluci a jeho faktická nicotnost ve srovnání s totalitní mašinérií, a především vztah mezi mediální konstrukcí a realitou a dopad, jaký má tento rozdíl na účastníky a spoluautory masami zbožňovaných smyšlenek. Je bizarní, že navzdory zahlcenosti původních Hunger Games expozicí se veškeré podstatné a nezbytné informace o fungování Collinsové fikčního světa, o postavách a jejich vztazích dozvídáme až teď. Jsou rozvíjeny i motivy, které Collinsová geniálně propracovala až v následujícím Mockingjay, jmenovitě třeba úloha symbolů v moderní válce. Potěšme se tedy pravděpodobně nejlepším příspěvkem v celé filmové tetralogii, neb vězme, že adaptovaný Mockingjay bude kvůli rozdělení, a tedy očekávanému opětovnému soustředění na doslovné zachycování stát pěkně za hovno. (09.12.2013)

Dlooouho jsem váhal nad hodnocením, kolik hvězdiček udělit. Není to stoprocentní a zase dát jen čtyři hvězdičky za slušnej biják by byl hřích. Z HGčka se stává opravdu dobrá série, která toho má tolik co nabídnout. Byl jsem zvědav, jaké bude pokračování, no a když bylo to "výročí", tak bylo jasné, že se do arény navrátí ti nejlepší. Bylo to už jasné, když si člověk přečte zdejší obsah, ten by chtěl poněkud zaspoilerovat. :-) (12.04.2014)

K předchozímu dílu jsem se vyjádřil v tom smyslu, že je to jen jedna opulentní vykrádačka. Druhý díl, chce zřejmě dát jasně najevo, že to žádná vykrádačka není, že si tvůrci za tím stojí a tak pro jistotu vykradli už jen sami sebe. Jinými slovy, druhý díl nepřináší nic nového, naopak, jen sleduje šablonu prvního dílu. Samozřejmě, děj se nám trochu posunul. Velmi pomalu. Asi jako v Tvajlajtu, kde třetí díl trval snad pět hodin a šlo jen o to, říct, že Edwa zbouchnul Belu. Tady šli ještě dál a řekli nám, že vítězka prvního dílu je hrozně, ale opravdu hrozně, naštvaná na prezidenta Snowa. Film je z poloviny jen žvanění o tom co je a co není, případně, co by mohlo být, druhá půlka nás vrací zpět do hry zvané katniss. Kdo si chce jít zahrát katniss, ať si nebere pálku, ale raketu, ta holka je prostě nezničitelná. Nástrahy jsou efektnější, tedy je to sledovatelnější, ale ten kýbl nudy předtím to opět sráží na dvě hvězdy. (24.01.2014)

Formalisté prominou, ale jestli je něco, co si na Hunger Games zaslouží podrobnější rozbor, tak je to postavení dívčí / ženské hrdinky a problém emancipace, potažmo sexismu. Teze o feministickém postoji série, která by měla čtenářkám / divačkám dávat příklad aktivní nebojácné hrdinky, jsou totiž docela dobře napadnutelné, respektive to zdaleka není tak jednoznačné, jak se možná zdá. Katniss je v prvním i druhém dílu poměrně často postavou reaktivní až pasivní, závislou na pomoci shůry ve stylu deus ex machina ("padáčky" od Haymitche, což je pochopitelně otcovská figura) nebo větší pohotovosti ostatních (Finnick a jeho oživení Peety, při kterém Katniss akorát vyděšeně přihlíží a x dalších případů...). Katniss rozhodně není po většinu času proaktivní figurou, která by určovala směr vyprávění, ale přesto je protagonistkou, což evidentně samo o sobě někomu stačí. V tom je ale právě ta komplikace - Hunger Games na jednu stranu působí jako progresivní, emancipační popkulturní produkt, jenže pouze do určité míry. Ve skutečnosti film na mnoha místech nabízí divačkám zcela konzervativní potěšení z toho, že hrdinka může na veřejnosti předvádět krásné nové šaty (stávat se "objektem pro pohled") a být slavná. Samozřejmě, filmy / knihy toto všechno zároveň kriticky reflektují (druhý díl je v tom důslednější), ale nemyslím si, že by vyloženě znepříjemňovaly sledování těch efektních momentů; je to pořád okouzlení pozlátkem, luxusem a popularitou, byť vylhanou a pomíjivou. Je to na jednu stranu logické. Aby frančíza dokázala přivábit svoje cílové publikum a zaplatila přitom svůj vysoký rozpočet, těžko se může uchýlit k radikálnější interpretaci, která by vyloženě systematicky podrývala cokoli okouzlujícího a narcistního. Pořád tu musí být vzrušení z toho, že sledujeme dobrodružství pro vyvolené - že nahlížíme do pozic vyhrazených jen pro mizivé procento "šťastných". Na druhou stranu, rozhodnutí portrétovat Katniss převážně pacifisticky (málokdy skutečně někoho zlikviduje, a kdyžtak jen náhodou) a nechávat "černou" práci na druhých, prostě naráží na stanovené meze a ústí v už zmiňovanou neakčnost až pasivitu. Což se dá ale znovu obrátit a číst jako záměr - hrdinka je tady ostentativně zobrazovaná jako oběť systému, se kterou je neustále manipulováno. Jenže fakt se to dá chápat jako důsledný komentář neschopnosti vymanit se ze stereotypů, které ženám přikládá společnost? Nejsem si jistý. Místo toho jsem z toho rozpačitý, tak nějak pořád. Ale jak říkám, je to pro svoji rozporuplnost a kompromisnost, která je vlastně v řadě ohledů pochopitelná, zajímavý materiál k diskuzi. (10.09.2015)