Sherlock

Sherlock je dokonalou syntézou britského a moderního amerického seriálu. Po britském způsobu dbá na atmosféru a cynický humor. Americký styl současných kriminálek přebírá dynamickými švenky kamery (i v klidových pasážích), rychlou fokusí a využíváním vysvětlujících titulků, které zprostředkovávají myšlení hrdiny, který je chytřejší, než divák. Už první epizoda dává tušit, že tvůrci dokázali najít optimální tempo vyprávění. Expozice a seznámení s postavami (a postav navzájem) je velmi krátká, takže nenudí, ale zároveň ryze účelná a splňující požadavky uvěřitelnosti. Na seriálech jako je CSI mě začalo po čase neuvěřitelně vytáčet, že jejich postavy nejsou živé. Jsou to figurky, které pronášejí jeden společný monolog. Při řešení případu jedna postava položí otázku (na kterou zná odpověď, ale nezná ji divák) a druhá nahlas vysloví myšlenku prvního. Watson není na stejné myšlenkové rovině jako jeho kolega, což mu dává logický důvod se ptát a hlavně oba mají vlastní život, vlastní smysl pro humor a nejsou zaměnitelní, což činí oba zajímavými. Škoda jen, že první tři díly nejsou kvalitativně vyrovnané. Studie v růžové je velmi zábavná, druhý díl padá do šedivého kriminálního průměru a trojka nedává divákovi ani chvilku na vydechnutí, ačkoli na úkor toho zapomíná na fórky mezi hlavními představiteli. Jsem zvědav na pokračování. ___ Po druhé sérii je jasno. Sherlock je nejprogresivnějším seriálem současnosti a definuje i to, jak by měly vypadat moderní filmové kriminálky. Začíná to vypadat, že experimenty, na něž si netroufají filmoví tvůrci, se přesouvají o oblasti televizní tvorby. (16.08.2010)

Moffatův věčný problém. Když vám moc lidí začne tvrdit, že jste génius, měli byste přestat poslouchat a vyhodit je z domu dřív, než tomu začnete věřit. Stalo se to už v Doctor Who - Moffat tam má jedny z nejlepších dílů (abych jmenoval jeden za všechny - Blink), ale taky má na svědomí zmatenou sérii s mrtvým astronautem. A Sherlock tuhle tendenci jen podporuje... Začalo to už ve třetí sérii, když po - ve všech ohledech skvělém - díle s Watsonovou svatbou přišel na scénu Magnussen. A čtvrtá série už je jen hřebíčkem do rakve. Dlouho jsem si lámal hlavu, v čem je problém. Podstatou celého Sherlockova světa je řešení problému. Jistě, sem tam se vyskytne nějaké nebezpečí, kterému je třeba čelit osobně, ale vždy je to síla osobního důvtipu, na níž kouzlo fikčního světa stojí. Sherlock zkrátka musí být vždy lepší a chytřejší, než všichni okolo. Plány protivníků musejí být komplikované a spletité, ale ne natolik, aby detektiv propadl zoufalství přemožen jimi. Zklamání z Magnussena pramenilo z toho, že Sherlock byl celou dobu jen ve vleku událostí, které nakonec nedokázal rozřešit jinak než vraždou. První díl čtvrté série detektivní zápletku zcela vypouští, aby dal vyniknout zmatenému pobíhání po planetě. V druhém díle se sice náznaky deduktivních sklonů objevují, ale jsou utopeny v halucinačním rauši, čímž opět nevítězí detektivní mysl, ale síla přátelství (?). Závěr patří kompletnímu WTF. Sherlock má sestru? A měl dalšího bratra, kterého si nepamatuje? Sestra je vlastně jen metaforou počítačového viru, který nakazí kohokoli, kdo s ním přijde do kontaktu? To nemá logiku. Ipso facto to nejde ani logicky vyřešit, takže se to vyřeší nelogicky - hrou, která víc než co jiného připomíná lacinou kopii Saw. Oceňuju roztroušené náznaky, jimiž si Moffat uhrabával cestičku k tomuhle příběhu v předchozích sériích, ale to je tak všechno, co se ocenit dá. Před několika lety by to snad působilo (v jiném kontextu) jako docela dobrá zápletka, ale po tom, co první dvě série Sherlocka do seriálové vlny vnesly, je to nutné zklamání, které divák nikdy neměl zakusit. (21.01.2017)