Faidra

Ke svému nejoblíbenějšímu seriálu můžu dodat jen to, že jeho hrdinové jsou mi bližší než většina živých lidí a jeho humor je černý jak funebrácké auto, ale přesně můj šálek černého čaje. A snad ještě to, že posledních pár minut mě zasáhlo hloub než zblízka vystřelená kulka a před sochou Alana Balla by se scénáristé měli modlit, aby je osvítil.

Dlouhá léta se Šest v tom tyčilo na stupni vítězů v soutěži seriálů o mou přízeň. Časem je sesadilo Odpočívej v pokoji, ale to příběhům sexteta hrdinů, potýkajících se s ubíhajícími léty, prací, láskou, sexem, manželstvím, dětmi a dalšími pohromami, nic neubírá na cti ani na kvalitě. Mým osobním favoritem se stal Nesbitt, což samozřejmě neznamená, že jsem si nezamilovala ostatní.

Vítejte v Twin Peaks, kde tisíckrát víc než jinde platí, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Vítejte v noční můře, z které se vám nebude chtít probudit. Vítejte v příběhu, po kterém douglasky, polena, sovy a černé kafe s třešňovým koláčem už nikdy nebudou tím, čím se zdály být. Ale hlavně a především vítejte v úžasné fantasmagorii podobné něčemu, co by možná napsal Stephen King, kdyby nepřestal brát drogy, a v městečku, jehož obyvatelé mají tolik másla na hlavě, že by to zamázlo Velkou příkopovou propadlinu. Soudce Lynch soudí nemilosrdně, kostlivci vypadávají ze skříní v takové frekvenci, že městečko posléze připomíná ústav anatomie, ale pohraniční obec si přesto dokáže zachovat některá ze svých tajemství, díky kterým z ní nikdy nebudete chtít odejít a pokud na chvíli utečete do některých těch modernějších sídel jménem Dexter, Lost nebo Heroes, stejně se nakonec vždycky vrátíte, abyste se mohli bát, smát, slzet a sedět jako přikovaní. Můj muž se už nediví, že se na něj vždycky divně podívám, když mi pochvalně sdělí, že jsem jeho pravá ruka... inu ukažte mi ženu, která aspoň někdy nemá pocit, že místo manžela hovoří s polenem. Kolem a kolem vzato, jediná věc, která mi na seriálu vadila, byla flanelová košile. Tedy ne košile jako taková, vadí mi pouze na agentu Cooperovi. Zlé jazyky sice tvrdí, že mně vadí jakékoli oblečení na agentu Cooperovi, ale to je sprostá lež. Proti ponožkám nic nenamítám. Pokud vám to přijde divné, namítám mnoho věcí proti studeným nohám.

Jak moje babička říkává, chlap potřebuje nějakého koníčka... a jak říká můj úplně nejvíc nejlepší přítel: "Máš problém? Tak si ho vyřeš!" Nelítostný ovčácký pes Dexter řeší problém a zabíjí nejen svůj volný čas střežením lidského stáda, protože kdo líp ochrání ovce před vlky než nejbližší příbuzný vlků? Do miamského tavicího kotle je vydatně přikládáno denním topným přídělem vražd a násilností a když ani kriminálka Miami nestačí, nastupuje noční šichtu jeden velmi specializovaný forenzní znalec. Jeden z mála případů, kdy se adaptace vyrovná předloze a místy ji i předčí, protože i když jsou Lindsayho knihy temnější a sarkastičtější, jsou ve své ich-formě i omezenější v možnostech zachycení Dexova okolí a jejich ostatní protagonisté o poznání jednorozměrnější než ve své viditelné podobě. Sice se z mého hlediska shodují v tom, že do třetice všeho dobrého i zlého ne vždy platí, protože třetí knihou i sérií počínaje celý projekt občas ztrácí dech rychleji než Dexovy nepolitováníhodné oběti a počet nelogičností kolikrát převyšuje počet zrůd v Miami (a že jich tam je), ale po zhlédnutí zatím poslední řady se zatím pořád nedá říct, že by nastal definitivní downfall drahouška dorasovaného Dextera.... Následuje shrnutí dosavadních šesti sérií, spoilers included. 1. Znamenitě se těží z hlubokého dolu faktu, že každý důvěrně známe každodenní přetvářku před okolím a obavu, že černý pasažér na zadním sedadle vozidla našeho vědomí se může kdykoli zmocnit volantu a pak to teprve bude ta pravá jízda. A úsloví, že v každé rodině je něco, jaksi nepočítá s variantou, že některá rodinná pouta nepřetnete sebeostřejším nožem a faktem, že nejděsivějším zjištěním vašeho života nemusí být to, že jste sériový vrah, ale že váš rodič nebyl vševědoucí božstvo, ale - ta hrůza - jen člověk 2. Dark Passenger může být pro druhé Dark Avenger aneb Dexter se emancipuje poněkud později a poněkud jinak než většina z nás. Z učedníka je mistr, který čím dál víc zapadá do nejednoznačnosti, ale přesto si neumí představit, že by kdy našel spřízněnou duši. Jak pravil jeden moudrý muž, Bůh nás trestá za to, co si neumíme představit 3. Ďábel nosí jméno Prado. Kdo najde přítele, najde poklad, a Miguel je opravdový poklad - jen ho zakopat 4. Chudáku Dexi. Kdysi byl můj život sex, chlast a rock, tvůj čepel, krev a lov, ale teď jsou naše vyhlídky zkrouhnuty na plínky a dudlíky. Drasticky domestikovanému Dexterovi Rita zdatně přitahuje otěže a zavádí dvě pravidla: 1/ za všechno může Dexter, 2/ pokud za to náhodou nemůže, platí pravidlo č.1. Bravo, Rito. Bejt ten nesympatičtější v páru, když je ten druhý sériový vrah, není nic lehkého, ale ty to zvládáš na jedničku a dcerunka ti zdatně sekunduje. Je vidět, že Dex fakt není normální. Normální chlap by na ty dvě dávno vzal sekeru. Americkou krvavou krásu stranou, tohle byla nejlepší série nejen proto, že finic coronat opus. A vedle Trinityho vypadá i Hannibal Lecter jako hodný strejda s malinko výstřední gastronomickou zálibou 5. Skutečného kamaráda poznáte podle toho, že když se rozhodnete někoho zabít, stráví s vámi romantický večer na místě činu. Dexter je dobrý kamarád... a možná by mohl být něčím víc. Ovšem žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Ve smečce se sice loví líp, ale na to, jak to zatím vždycky dopadlo, když si Dex myslel, že našel parťáka ve zločinu, se nedá zapomenout 6. This is the way the world ends - not with a bang, but with a whimper. V Miami se schyluje k bitvě andělů světla a tmy, svévolníkům nebude dopřáno pokoje a nočním lovcům zase ne rodinná idylka. Fightclubový twist nevadí, ve výsledku je i šokující, protože je natolik předvídatelný, že je neuvěřitelné, že ho opravdu použili. Ale Colin Hanks je z hereckého hlediska jablko, které se zakutálelo někam pod fíkovník, a deus ex machina švihá spolu s Dexterovým andělem strážným přesčasy tak očividně, že to bije do očí i v téhle nábožensky orientované sérii. Rozhodně to ale není důvod k povzdechnutí typu "seriály, seriály, kolik času už nás stály," protože na mnohé naše společné večery s Dexterem a jeho sbírkou budu vždy s láskou vzpomínat. I když chvíli trvalo, než mi to přešlo do krve.

Tři způsoby, kterak zničit šance skvělého seriálu uspět v českých luzích, hájích a temných uličkách: 1. Předhodit ho masám s premisou "blonďatá středoškolačka bojuje proti upírům a dalším potvorám" a přímo je tím donutit si odplivnout ještě předtím, než uvidí jediný díl, 2. Zničit dabingem spoustu vtipů, hříček a narážek (na druhou stranu těžko to mít někomu za zlé, přeložit dialog typu "I thought you were a myth" - "You were myth-taken" musí být překladatelovou představou pekla), 3. Odvysílat první spíše rozjezdové série a pak udělat fik (ovšem zatím se nezdá, že by se Primě Cool dařilo napravit situaci). A sedm důvodů, proč Přemožitelku milovat doslova za hrob: 1. Za tuhle větu mě definitivně zavřou do vypolstrované cely, ale buď jak buď, příběh, v kterém se pravidelně producírují upíři, démoni, vlkodlaci a čarodějky, je tím nejrealističtějším seriálem nejen o mladých nejen pro mladé a každonoční boj se silami temnot je jen chutnou metaforou každodenních bojů se světem a námi samotnými, 2. Nikdy předtím a nikdy potom se mi nestalo, abych si někde oblíbila všechny postavy, ale každý z anti/hrdinů je tak výborně napsán a natolik postrádá obvyklou šustivost papírem, že by mohl klidně z fleku vystoupit z obrazovky a pokračovat v reálu, že je těžké je nemilovat, 3. Oproti zažitým pravidlům se s divákem nejedná jako s nesvéprávným a buď se ve spleti dějů, vzpomínek a narážek na všechno možné orientujete nebo jdete od válu, 4. Ani na hrdiny nikdo nedělá ťuťu ňuňu, naopak jsou s každým dalším krokem do dospělosti vláčeni hloub a hloub krví a utrpením a když si myslíte, že už jsou totálně na dně, hrábnou si ještě pořádně hluboko do toho dna, 5. Zažitá klišé jsou obracena naruby, stahována z kůže a kuchána zaživa, takže pan Pravý vyvádí nepravosti, Přemožitelka si začne hned se dvěma upíry, z nepřátel se stávají spojenci a milenci a z nejsympatičtějších a nejkřehčích postav hrozba pro celý svět, 6. Oproti seriálům, kde jsou chyby a přečiny soukromým vlastnictvím jednoho dílu, tady se s hrdiny táhnou po zbytek života a ovlivňují je, takže to, že někdo začíná jako záporák, neznamená, že se z něj nestane hlášující bijec, nebo že se z někdejší nafoukané mrchy nestane přímo anděl, případně že hrdinní potírači zla nenapáchají dost zla sami, 7. Monology a dialogy jsou třešničkou na dortu a pokud máte slabost pro jazykové hříčky, popkulturní narážky a slovní humor, budete vrnět blahem při "keysersozeování," "Anne Rice routine" nebo "willylomanování," ale současně vám bude padat čelist nad tím, co všechno se dá říct v díle, kde všichni přijdou o hlas. Moje dílová topka: Once More With Feeling, Body, Hush, Something Blue, Restless, Becoming, Crush, Fool For Love, Lies My Parents Told Me, Selfless, Gift, Tabula Rasa, Help, Normal Again, Superstar, Conversations With Dead People. Nejoblíbenější postavy: Spike, Oz, Xander, Giles, Anya, Cordelia, Jonathan, Halfrek, Caleb, Drusilla.

Politická satira prý rychle stárne. Kdeže! Ta špatná možná, ale ačkoli je Jistě, pane ministře starší než já, je na rozdíl od mé maličkosti brilantní a vytříbené. A ani v argumentační pohotovosti a uhlazené jedovatosti nejsem s to siru Humphreymu konkurovat, běda mně. Ale ještě víc a zaslouženě běda Jimu Hackerovi. Pokud zatoužíte po korunovačním klenotu britského televizního umu, neváhejte. A prahnete-li po dávce humoru suchého jako nejdražší martini a ostrého jako puky na gentlemanových kalhotách, tak neváhejte už vůbec.

Once you rule out the impossible, only the improbable remains... Zdá se nemožné přijít na poli kriminálních seriálů přijít s něčím novým. Ne v éře mentalistů a anatomů lži, kteří, aby dodrželi zákon a pořádek a nestaly se z nich odložené případy, musí procestovat všechny kouty světa, aby navštívili kriminálku v každé díře a stejně není jisté, zda nebudou jenom sbírat dávno ohlodané kosti. Naštěstí Moffatovi s Gatissem došlo, že originalita za každou cenu se ne vždy vyplácí a že když se osvědčilo navléknout nový kabát starému doktorovi Jekyllovi a panu Hydeovi, proč troškařit a nezkusit totéž s nejslavnějším čmuchalem všech dob. "Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louží," napsal svého času o vyhraňování se za každou cenu Karel Havlíček Borovský a tak zatímco nám Ritchie v té louži se svým druhým Sherlockem vymáchal čumák (tím tě nechci nějak shazovat, Guyi, naopak jsem tě v době tvého prvního příběhu o obyvateli Baker Street 221 hájila, když jiní distinguovaně zvraceli do svého čaje o páté), Moffat a Gatiss nad tou louží vystavěli elegantní moderní most na pevných pilířích. Prvním je vědomí, že akcie excentrických géniů s diagnózou potácející se někde mezi autismem, sociopatií, bipolaritou a schizoidní poruchou, IQ mezi Stephanem Hawkingem a Da Vincim a sociální a emoční inteligencí kdesi mezi ploštěnkou potoční a paúhořem elektrickým jsou dlouhodobě na vzestupu ("měla jsem Aspergera dřív, než to bylo cool," zkonstatovala na toto téma moje sestra). Druhým úcta k předloze a zapracování i nejmenších detailů do nového rámu, takže pravověrný holmesovec spokojeně vrní v souzvuku s moderním divákem. Třetím využívání Sherlockova nového habitu v Londýně jednadvacátého století a mobily, Google a taxíky hrají první housle v příběhu spolu s Holmesovými stradivárkami. Čtvrtým bezchybné herecké obsazení a postavy, kde žádná není jednorozměrná a vztah Holmes-Watson je posílen vědomím, že stojí sami proti světu, do kterého obtížně hledají cestu. Pátým dialogy a jazyk celkově. Šestým... ále kašlu na to, nebudu tady rozebírat cihlu po cihle, podívejte se sami. Druhá série hravě přeskakuje nastavenou laťku a obohacuje humor a napětí předchozích tří dílů o emoce v celé jejich ne/kráse. Skandální čtvrté Sherlockovo a Johnovo dobrodružství dokazuje, že rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, i když mezi námi, být zrychlený tep a rozšířené zorničky důkazem lásky, tak jsem hluboce zamilovaná do finančního úřadu při jeho pravidelných návštěvách naplněnými děsem, co ti Vogoni zase vymyslí. Psi baskervillští zase nechtěně dokazují, že starého psa novým kouskům nenaučíš a tak je postihlo prokletí prostředních dílů a v Dartmooru protentokrát poněkud chcípl pes. Ale může to být čistě tím, že tenhle případ zná každý do detailů a neobčůrávat tisíckrát označkovaný plot je hodně těžká práce, takže dost možná štěkám na nesprávný strom. Každopádně přeměna Sherlocka z antisociálního magora ve frajírka, kterému všechno projde, protože velký bratr se dívá a v případě potřeba uhladí cestičku, mi nepřijde úplně nejšťastnější. Ale vem čert všechny výhrady, Reichenbach Falls coby londýnská varianta Temného rytíře dělá čest svému titulu a po setkání s Moriartym, unikátním mixem Alexe z Mechanického pomeranče a Jokera dosvědčujícím, že some men just want to watch world burn, se budete cítit jako po pádu z hodně velké výšky a povzneseně současně - konečně slovy mistra "falling is just like flying, except there's a more permanent destination." A na okamžik zůstane i prostor na pochyby, než si vzpomenete na ďáblův nejpovedenější trik spočívající v tom, že lidi přesvědčil, že neexistuje. Tenhle luxus ale máme jen my, kteří vidíme víc než postavy v Sherlockově univerzu, zatímco tam zůstal Sherlock osamoceně s vědomím, že pavouk i v lidské podobě mívá víc párů očí než jeden. V duchu grimmovského ladění závěrečného dílu tedy rytíř vyráží do boje proti drakovi, kterému nestačí utnout jednu hlavu a my si musíme povzdechnout s vědomím, že dobrého pomálu a počkat si na rozuzlení po konci světa. Vědomí, že než se zase shledám se svým oblíbeným hrdinou, bude můj syn už chodit a mluvit, to moc neusnadňuje, ale snad mi do té doby ještě zůstanou nějaké nehty.

První série je ještě takovým uvedením do předpokoje před samotnou audiencí, s každou další zjišťuji, že během sledování se mi rifle změnily v tvíd , zbytek kafe v Earl Grey a krvelačná obluda na gauči v corgiho. S umem sobě vlastním Morgan dokáže vzbudit nadšení pro královské dostihy, aniž by favorizované klisny a plemeníky jakkoli šetřil pádů, dopingu a vzpínání pod sedlem.