kiddo

Jestli existuje seriál, který je prodchnutější americkým folklórem než Supernatural, tak už to musí být přírodní úkaz. A folklórem nemyslím jenom typické městské a historické legendy typu Krvavá Mary či windigo, ani ústřední roli náboženství, a dokonce ani záměrnou stylizaci do moderní verze hrdinské kovbojky podbarvené klasickým rockem (za oře v podobě Chevroletu Impala 67 bych upsala duši na křižovatce), ale především typicky americkou myšlenku soběstačnosti, individuality a utváření vlastního osudu. V současné televizi snad neběží jiný seriál, který by tolik zdůrazňoval důležitost rodiny a zásadovosti, přítomnost kterýchžto hodnot nás staromódní zaprděnce vždycky potěší. Hodnocení původního seriálu: 5*. Přestože z pozdějších sérií, především z šesté, mnohé oceňuju, SPN pro mě tvoří výhradně prvních pět sezón a jejich uzavřený příběh, a tak bez ohledu na to, do jakých výšin má nasranost na nové epizody vystoupá, zůstane těch pět hvězd neměnných. Udělejme tedy za pravým SPN tlustou čáru a mrkněme se na pozdější přívažky.

Z očividných důvodů nelze Firefly moc dobře hodnotit jako ucelený, samostatný počin, ale coby expozice a úvod k neuskutečněné epičnosti olbřímích rozměrů vskutku nemá konkurenci. Až nadlidsky sympatické postavy, výborné prostředí omlácené vesmírné popelnice, dokonalé dialogy, poutavě vymyšlený svět, co víc by si člověk mohl přát? Funguje i to na první pohled absurdní, na ten druhý zcela logické spojení space opery s westernem. Jednoduše vynikající, starosvětské představení optimistické rodinky vyvrženců, která jednou nevyhnutelně z poloviny pomře, bude rozprášena či traumatizována, až pel hrdinného dobrodružství nahradí politické pronásledování … ech, možná je nakonec dobře, že to skončilo po pouhých 14 dílech.

Adekvátní komentář se za vydatné pomoci kaktusové šťávy pokouším sesmolit už přes rok, a přesto nedokážu dát dohromady nic jiného než nekritický, übermegafanouškovský nerdgasmus sestávající z desítek stran. Nevyrostla jsem na tom, ranou pubertu mám dávno za sebou, vad jsem si vědomá, a stejně k tomu hořím podobnou upištěnou láskou jako neodpaněná dvanáctka k One Direction. Zmůžu se tudíž pouze na jediné objevné zdůvodnění, proč na to čumět stále dokola jako naprostý retard, a sice že je to jeden z nejlépe napsaných, nejzábavnějších, nejoriginálnějších, nejkomplexnějších a obecně nejlepších animovaných počinů, na jaký jsem kdy narazila. PS: no dobrá, Slepý bandita je boží a Jack DeSena by měl pracovat častěji.

Ještě jednou si někde něco přečtu o nebývale vynikajícím dabingu a překladu (!) a začnu srát atomovky.

Od chvíle, kdy se všichni mí přátelé rozhodli vylézt ze studentských brlohů a začít žít normální dospělácký život plný dětí, bridže a účtů, mi nezbývá než jedny ze svých nejoblíbenějších chvilek prochlastaných u béčkových hovadin simulovat pasivně po internetu se svými milovanými "hack frauds". RIP in peace, mé mládí.

V průběhu let jsem si bbcovskému Sherlockovi vypěstovala dost podobný vztah jako k Sexu ve městě: na jednu stranu nepřehlédnutelné nedostatky jak stojící u samotného základu, tak plynoucí z nijak vzácných scenáristických úletů (Rudovous + Východní vítr, dafuq), na tu druhou ho ovšem nepokrytě a iracionálně žeru. Knižní doylovky jsem nikdy nemusela, televizní a filmové inkarnace mi snad všechny přijdou na jedno brdo a samotnou ústřední postavu, zobrazovanou takřka vždy z obdivného pohledu tupého untermensche, považuju za zcela nesnesitelnou. Je tudíž zvláštní, že jedinou přijatelnou verzí se v mých očích stal místy bolestně průměrný televizní počin, který i přes nápaditou aktualizaci stojí právě na protagonistovi, jehož aroganci a všeobecnou píčovitost nevybíravě vytáčí do červena a který je záměrně vystavěn tak, abychom na rozdíl od typických christieovek měli minimální šanci úspěšně zapojit intelekt a naopak se museli vytrvale ráchat v neustálém připomínání, že oproti té Miss Asociál Jakou-Psychickou/Osobnostní-Poruchou-To-Vlastně-Trpím jsme neskutečně nedůvtipní idioti. A ono to funguje… celkem a nějakou dobu. Omezený koncept nahlížení na dění přes záda hlavní postavy se totiž extrémně rychle okouká a už od druhého dílu začne převládat dojem, že se ode mě vlastně nechce nic než tupě přihlížet a nechat se bavit. První dvě série nicméně výborně balancují na hraně mezi detektivní a charakterovou linií, jejímž účelem je právě kvůli zmíněné omezenosti čím dál zřetelněji dodat ústřední postavě aspoň trochu lidskosti, třetí je pak už nepokrytá fanfikce. Čtvrtou řadu nebrat, snad pouze jakožto tečku v emočním/charakterovém vývoji a z něj vyplývající završení postupného přesunu v řešení případů od stylu chladné "logické" dedukce k empatii. Škoda jen, že tahle tečka by bývala byla mnohem údernější, kdyby nepřišla doopravdy na přetřes až v úplně poslední epizodě. Potenciální pátou sérii si strčte někam a radši mi nechte momentálně oficiální Sherlolly , děkan.

Kdyby se z Černého zrcadla vyklubalo to jediné, čím se tohle desetiletí může pochlubit, bohatě by to stačilo.

She was kicked in the stomach by her Guatemalan swim coach who was jealous because she lost her virginity to the captain of the diving team. Charakterová komedie o vzniku babské wrestlingové produkce na vrcholu osmdesátek, centrovaná okolo totálního losera, který pořád ještě nepřišel na to, proč by jeho existence neměla být považována za brutální omyl. Tohle mi snad napsali na přímou žádost k Vánocům, protože naposledy jsem se takhle zabouchla někdy ve dvaadvaceti.

Hele, víte jak... Con Air telenovel. Už jen ta koment sekce skýtá nádherné sociologické okýnko.