Sherlock

V průběhu let jsem si bbcovskému Sherlockovi vypěstovala dost podobný vztah jako k Sexu ve městě: na jednu stranu nepřehlédnutelné nedostatky jak stojící u samotného základu, tak plynoucí z nijak vzácných scenáristických úletů (Rudovous + Východní vítr, dafuq), na tu druhou ho ovšem nepokrytě a iracionálně žeru. Knižní doylovky jsem nikdy nemusela, televizní a filmové inkarnace mi snad všechny přijdou na jedno brdo a samotnou ústřední postavu, zobrazovanou takřka vždy z obdivného pohledu tupého untermensche, považuju za zcela nesnesitelnou. Je tudíž zvláštní, že jedinou přijatelnou verzí se v mých očích stal místy bolestně průměrný televizní počin, který i přes nápaditou aktualizaci stojí právě na protagonistovi, jehož aroganci a všeobecnou píčovitost nevybíravě vytáčí do červena a který je záměrně vystavěn tak, abychom na rozdíl od typických christieovek měli minimální šanci úspěšně zapojit intelekt a naopak se museli vytrvale ráchat v neustálém připomínání, že oproti té Miss Asociál Jakou-Psychickou/Osobnostní-Poruchou-To-Vlastně-Trpím jsme neskutečně nedůvtipní idioti. A ono to funguje… celkem a nějakou dobu. Omezený koncept nahlížení na dění přes záda hlavní postavy se totiž extrémně rychle okouká a už od druhého dílu začne převládat dojem, že se ode mě vlastně nechce nic než tupě přihlížet a nechat se bavit. První dvě série nicméně výborně balancují na hraně mezi detektivní a charakterovou linií, jejímž účelem je právě kvůli zmíněné omezenosti čím dál zřetelněji dodat ústřední postavě aspoň trochu lidskosti, třetí je pak už nepokrytá fanfikce. Čtvrtou řadu nebrat, snad pouze jakožto tečku v emočním/charakterovém vývoji a z něj vyplývající završení postupného přesunu v řešení případů od stylu chladné "logické" dedukce k empatii. Škoda jen, že tahle tečka by bývala byla mnohem údernější, kdyby nepřišla doopravdy na přetřes až v úplně poslední epizodě. Potenciální pátou sérii si strčte někam a radši mi nechte momentálně oficiální Sherlolly , děkan. (15.02.2014)

Jenom láska nás drží nad vodou. V závislosti na divákových preferencích bleh nebo meh. Recenze i se stručnou analýzou celého seriálu zděs . (17.01.2017)

Jak totálně zabít tempo a dějovou přípravu z konce 3. série a vánočního speciálu, vyplácat celou třetinu série na nekoherentní píčovinky bez pointy, vypotřebovat očekávaný zvrat ještě před tím, než se vlastně cokoli rozjede, pojmout ho tím nejtelenovelovitějším, totálně významu prostým způsobem vůbec, a navrch to zastříknout vycucaným melodramatem, které popírá veškerou narativní logiku, předchozí vývoj i dosavadní charakterizaci. The Sign of Three bylo místy aspoň legitimně vtipný, tohle je Downův syndrom i mezi potraty a jo, tenhle můj vzteky vypocený dadaismus stoprocentně dává větší smysl než cokoli, co jsem právě přinutila starého zhlédnout. Neuvěřitelný. (02.01.2017)

Někdo by měl Moffatovi s Gatissem darovat nový slovník, protože v tom jejich se "symetrie" očividně speluje jako "sebevykrádání". Nejlepší moment: John Watson s pláčem vysvětluje zdi, že mu byla tou nejlepší manželkou evr a vždy od něj čekala to nejlepší, což ho dovede ke slibu věčného celibátu, zatímco Sherlock potichu spekuluje, kdo to vlastně strávil celou epizodu komičkoušsky sjetý. Btw takže Mary ve videu na rozloučenou požádala nejlepšího rodinného přítele, aby zahájil proces systematické sebedestrukce potenciálně ústící v Sherlockovu smrt, přičemž účelem tohoto procesu byla "záchrana" Johna Watsona, o jejíž potřebě jednak Mary neměla důvod spekulovat, která závisela na vzniku stupidního johnlockovského konfliktu založeného na konceptu Sherlockovy viny za Maryinu dobrovolnou sebevraždu debilitou a jež ve výsledku opět nabrala podoby manipulace Johna k usmíření se Sherlockem, což teda nevím není záchrana a Mary o tom neměla jak vědět možná předpokládala že Moffatovi s Gatissem se opět nebude chtít dělat nic než přepisovat třetí sérii aby se mohli spolehnout na zcela vymaštěnou zápletkovou berličku a lá deus ex machina a nemuseli psát nic originálního boha jeho zastřelte to někdo už to je jak koukat se na na retardovanýho psa jak se marně pokouší zbavit se svého trápení brokovnicí v zadku. (09.01.2017)

Být to zasazeno do lepšího kontextu, který by k tomuhle dílu jednoznačně směřoval a z nějž by doslova nestříkalo, že Moffat s Gatissem měli inspiraci pouze na tuhle jedinou epizodu, mohl se The Final Problem vyrovnat přinejmenším His Last Vow. Coby snad definitivně závěrečný díl celého seriálu si nicméně Poslední případ zvládá zachovat ještě aspoň minimální míru důstojnosti. Plus moje milovaná loď má vítr v plachtách víc než kdy předtím a sektářky z The Johnlock Conspiracy hromadně páchají sebevraždu, vřeštíce cosi o homofobii, takže se zase nedá říct, že by to byl úplně zabitej večer. (15.01.2017)