Vilniaus getas
Obsahy(1)
Litva, 1942. Posledních několik tisíc Židů přežívá v sedmi blocích vilniuského ghetta, dokonale izolovaných od okolního dění druhé světové války. V tomto malém světě šéfuje sadistický mladíček Kittel, nacista jenž rozhoduje o životě a smrti člověka prostým pohybem palce. Kromě toho má však v oblibě umění, a tak když v jedné z Židovek objeví bývalou operní hvězdu, neváhá nechat uvnitř ghetta obnovit divadelní soubor. O představení je obrovský zájem, ale atmosféra je kvůli přítomnosti Němců příliš napjatá. Někteří Židé z dění v táboře dokonce profitují. Když však Německo začne na východní frontě prohrávat, osud ghetta je zpečetěn... (dopitak)
(viac)Recenzie (27)
Film má několik silných momentů, ale v celkovém kontextu je neurovnaný, buď neumělý nebo odbytý, to se mi nepovedlo rozeznat. Není uvěřitelný po historicko-dokumentaristické stránce a jako fabule právě tak. Možná, že je pro toto téma nešťastná už kombinace: německo-litevský. Dá se to vidět, neodpuzuje, ale zázraky nečekejte. ()
Film má několik velmi slibných a silných momentů - selekce třetího dítěte, dětský sbor, hádání se o počet vyselektovaných Židů i postav. Nejvíce zaujme asi dvojice minmů, kupodivu slušně zahrál i velitel ghetta. Celkový dojem je ale podle mě trošku degradován výpravou. Přijde mi trochu levná a taky hlavní postavou Gense. Jeho projev mi prostě moc neseděl. ()
Inter arma silent musae a slavík v kleci nezpívá, na druhou stranu se pod praporem Thalie bojuje s větší nadějí než na poli Martově a slavík prý zpívá nejlíbezněji s hrotem trnu v srdci. Jakožto dle norimberských zákonů židovská míšenka prvního stupně jsem se obávala spíš o zbytky své objektivity než zklamání z kvality, ale naneštěstí se moje filmově kritické já opět změnilo v rozbitou desku, donekonečna omílající "proč je tak skvělej příběh tak zabitej zpracováním." U německé strany, vypořádávajícící se se stíny své minulosti pravidelně a se ctí, to zamrzí dvojnásob, o litevské kinematografii toho vím asi jako o obrábění kovů, ale tak jako tak mi podobné spoléhání na to, že silné téma odvede pozornost od diskutabilního odvyprávění, trochu připomíná doznání členů Beatles, že kolikrát na koncertech jen předstírali, že zpívají a mydlí do nástrojů, protože pro jekot fanynek bylo stejně houby slyšet. ()
Hm... Tak co tady tímto zase chtěl básník říct... (?!?!?) . . . >Kabaret Ghetto< . . . Stylizovaná, jakože umělecká obžaloba "Holocaustu"? Žánrová mystifikace rozmazávající problém selhání židovských elit za dob nacistické zvůle? Vykalkulovaná snaha vytřískat kapitál z tématu utrpení celého jednoho Národa za Druhé světové války? Zřejmě A i B i C je správně... :-/ . . . No, mně se tedy tenhle typ fabulované pseudohistorické hry na umění nelíbí pranic. A víc to nebudu komentovat, protože by se i našli takoví blbci, co by mě nakonec pomluvili jako tzv. >popírače< ! . . . Jedna hvězdička tedy za tu vizuálně vcelku zajímavou divadelní stylizaci a ta druhá (kdyby to šlo, byla by Davidova) jen jako symbol pokory a ustrnutí před tím opravdovým utrpením skutečných nevinných, kteří nepřežili a ze kterého jak vidno i víc jak šedesát let po válce lze si dělat (v tom lepším případě jen kulturní) byznys, že... (Třeba pane Lustigu...)... :-/ - - - P.S. Ad ty žánry - Prý historický! Prý válečný!! Tak to už tam chybí fakt snad jen ten "muzikál"!!!... .-] - - - - - (Poprvé viděno 7.7.2009 na ČT2, komentář zde jako třetí - 7.7.2009) ()
Kromě prostoru divadla mají hrdinové vymezený i čas. Právě divadelní stylizací se Ghetto odlišuje od jiných filmů s židovskou tematikou. Za celý příběh vypovídá závěrečná scéna, ve které se mísí lačnost, hlad, touha, víra i zmar. Padlí hrdinové mi připadali pořád jako divadelníci a čekal jsem, že se zvednou a budou se klanět tleskajícímu obecenstvu. A kromě ústřední dvojice židovské zpěvačky a německého důstojníka je stěžejní tandem břichomluvce a jeho mimky. Vzlyk mimky v samotném závěru dává přes veškerou tragédii příběhu i jakousi naději – záchrany nového života. ()
Galéria (10)
Fotka © Lithuanian Film Studio
Reklama