Vilniaus getas
Obsahy(1)
Litva, 1942. Posledních několik tisíc Židů přežívá v sedmi blocích vilniuského ghetta, dokonale izolovaných od okolního dění druhé světové války. V tomto malém světě šéfuje sadistický mladíček Kittel, nacista jenž rozhoduje o životě a smrti člověka prostým pohybem palce. Kromě toho má však v oblibě umění, a tak když v jedné z Židovek objeví bývalou operní hvězdu, neváhá nechat uvnitř ghetta obnovit divadelní soubor. O představení je obrovský zájem, ale atmosféra je kvůli přítomnosti Němců příliš napjatá. Někteří Židé z dění v táboře dokonce profitují. Když však Německo začne na východní frontě prohrávat, osud ghetta je zpečetěn... (dopitak)
(viac)Recenzie (27)
Inter arma silent musae a slavík v kleci nezpívá, na druhou stranu se pod praporem Thalie bojuje s větší nadějí než na poli Martově a slavík prý zpívá nejlíbezněji s hrotem trnu v srdci. Jakožto dle norimberských zákonů židovská míšenka prvního stupně jsem se obávala spíš o zbytky své objektivity než zklamání z kvality, ale naneštěstí se moje filmově kritické já opět změnilo v rozbitou desku, donekonečna omílající "proč je tak skvělej příběh tak zabitej zpracováním." U německé strany, vypořádávajícící se se stíny své minulosti pravidelně a se ctí, to zamrzí dvojnásob, o litevské kinematografii toho vím asi jako o obrábění kovů, ale tak jako tak mi podobné spoléhání na to, že silné téma odvede pozornost od diskutabilního odvyprávění, trochu připomíná doznání členů Beatles, že kolikrát na koncertech jen předstírali, že zpívají a mydlí do nástrojů, protože pro jekot fanynek bylo stejně houby slyšet. ()
Kromě prostoru divadla mají hrdinové vymezený i čas. Právě divadelní stylizací se Ghetto odlišuje od jiných filmů s židovskou tematikou. Za celý příběh vypovídá závěrečná scéna, ve které se mísí lačnost, hlad, touha, víra i zmar. Padlí hrdinové mi připadali pořád jako divadelníci a čekal jsem, že se zvednou a budou se klanět tleskajícímu obecenstvu. A kromě ústřední dvojice židovské zpěvačky a německého důstojníka je stěžejní tandem břichomluvce a jeho mimky. Vzlyk mimky v samotném závěru dává přes veškerou tragédii příběhu i jakousi naději – záchrany nového života. ()
Za prvé, Gens coby zachránce židovských obyvatel vilniuského ghetta byl nápadně fyziognomicky podobný Oskaru Schindlerovi. Za druhé, také v Ghettu sledujeme snahu jednotlivce zachránit celou skupinu, i za cenu vlastních ústupků a ponižování se. Za třetí, je to koprodukce a na výrobě filmu se více než málo podílela Litva, proto bych nemluvil o čajíčkovém odvaru Schindlerova seznamu, ale o solidním pokusu o vlastní verzi (velmi) podobného námětu. Zpracování mi nepřipadá "téměř televizní - laciné", ale to může být věc názoru. Každopádně ostře nesouhlasím s curunirovým hodnocením hereckého obsazení, ve své roli mi neseděl jen Sebastian Hülk alias velitel ghetta Kittel, a to jen protože mi příliš připomínal Kryštofa Hádka v Tmavomodrém světě. Svou postavu ale zahrál skvěle (velitel ghetta, který rozhoduje o životě Židů ukázáním palce - jako císaři v antickém Římě), stejně jako všichni ostatní (diváky asi nejvíce upoutá právě hluchoněmá mimka, kterou její kolega - břichomluvec používá coby živou loutku). Ghetto pro nás může představovat dosud nepoznaný a tedy neokoukaný pohled na válku z jiné strany, než bývá obvyklé. Můj dojem z filmu se postupně proměnil, především impozantní (a smutný viděný i vytušený) závěr tomu hodně pomohl. Chtěl jsem dát stejně jako u Schindler´s list, ale ovlivněn koncem to dopadlo takhle. Poznámky k filmu: Selekce třetího dítěte.___ Drsná lichva o počet ušetřených životů Židů, při které Gens doslova nabídl opilému Kittelovi prsa Hayyah (Erika Marozsán má opravdu moc krásná ňadra).___ Dobré divadelní představení, při kterém stačí Němcům jen náznak odporu - tu vyskočí, zbraně namíří, ein zwei...___ "Tak to byla píseň za deset gramů fazolí!"___ "Připal mu." A bum... ()
Dnes se můžeme jen domýšlet jestli jde o skutečný příběh nebo smýšlený, který se odehrává na pozadí historické události. Tyto příběhy mají vypovídající hodnotu o své době, ve které se staly. Vždycky zasáhnou člověka na pravém místě. Faktem zůstává, že bylo okolo litevského Vilniusu povražděno 55.000 Židů. Přežilo jich 15.000 a ti byli deportování do malého ghetta, kde se tísnili v sedmi uličkách. Jejich osud už byl předem zpečetěn. Divadlo bylo jen jakýmsi útěkem z kruté reality, malá naděje jak si prodloužit život. Vilnius padl v červnu 1941 do rukou německé armády. Osvobozen od okupantů byl v červenci 1944. ()
Váhal som medzi troma alebo štyrmi *. V druhej časti sa film rozbehne a vtiahne do deja, divák si uvedomí, že situácia obyvateľov ghetta úplne závisela od absolútnej moci nemeckých okupantov. Táto absolútna moc (resp bezmoc židov) sprevádza film až do konca, čím viac speje film ku koncu, tým je citeľnejšia. **** ()
Reklama