Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

Standardně střižený dokument s dobovými záběry, výpovědmi zúčastněných, který by jinak nevybočoval z obvyklé dokumentární škatulky. Vypráví ale příběh jednoho z největších hrdinů poslední doby (nebojím se použít slovo hrdina), pana Wintona, který je skutečně borec a to, co udělal, je něco tak úžasného a respektuhodného a to z tohoto dokumentu dělá vyprávění silného a dojemného příběhu a ne jen tak obyčejný dokument... (10.07.2011)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)

„Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem. To druhé, dle mého názoru, znamená věnovat čas a energii tomu, aby člověk zmírnil bolest a utrpení. Vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, kteří trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo." To napsal anglický obchodník Nicholas Winton v roce 1939, v roce, kdy zachránil 669 českých dětí, kterým zajistil v Anglii náhradní rodiny a z Čech pomohl vypravit vlak. O svém činu nikomu neřek; až po 50 letech jeho manželka náhodou objevila kufr s „tajemstvím“… A o Nicholase Winstna se začala zajímat média. Českoslovenští filmaři nejprve natočili hraný film „Všichni moji blízcí“, následně i dokument. Během pětašedesáti minut Matěj Mináč umně vypravuje příběh Nicholase Winstna a jeho dětí za pomoci právě jednoho z dětí - Joe Schlesingera, reportéta kanadské televizní stanice CBC. Záběry z českých televizních zpráv nebo anglické reality show se prolínají s albem, které se otevírá a upoutává na dalšího pamětníka. Říkal jsem si, kolik světově známých lidí pocházejících z Čech Winton zachránil: režisér Karel Reisz, spisovatelka Věra Gissing. V závěru kromě Václava Havla vystupuje i rakouský „lovec nacistů“, židovský aktivista Simon Wiesenthal. České komentáře výborně četli Josef Abraham a Libuše Šafránková, aktéři i hraného snímku „Všichni moji blízcí“. Zážitel umocnila beseda s dramaturgem Zdeňkem Tulisem. Dojemný, lidsky silný příběh mi připomněl knížku Hanin kufřík. (25.11.2008)

klaním se tomuto muži, který zachránil téměř 700 dětí a přišlo mu to tak samozřejmé, že to ani nikomu neřekl....a ani ta nejdojemnější scéna ze všech holywoodských scén nemůže být dojemnější než, když všechny ty ,,děti,, vstanou.....Ještěže se mu alespoň po tolika letech dostalo poděkování. On je neuvěřitelnej - 101 let, plnej síly a lidi chodí a děkujou mu a on na to kouká jako blázen a říká: ,,vždyť jsem nic zvláštního neudělal,, (10.10.2010)

Škoda že jsem prostřední část zaspal. Kdybych věděl, že úterní dopoledne strávím v kině, nemusel jsem se tak dlouho do noci učit a mé hodnocení mohlo být o 44 minuty objektivnější. Prvních a také posledních 10 minut jsem však sledoval s pusou dokořán. Ne snad proto, že bych zíval, ale kvůli morální kvalitě Sira Wintona. Je zřejmé, že tsunami emocí v moři dokumentárních filmů nikdy k větší profesionalitě nevedou. "Emoce by měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu," řekl mladý nadějný scénárista. Ale kdo se dnes ptá na profesionalitu či styl. Cílem přeci nebylo předvést mistrovství režiséra Mináče, ale ukázat světu kdo to byl Nicholas G. Winton. Nevěděl jsem, vím, nezapomenu. A to je právě pocit, jež by si měl každý z dokumentárního filmu odnést. Není přípustné jiné hodnocení než VÝBORNÉ. Nepochybuji o tom, že hlavní pointa, tedy to, co dělá Sílu lidskosti pětihvězdičkovou, je ve scénáři. A když takový scénář napsal sám život. No panečku! Vynikající dojem mi zkazily debilně idiotské dotazy studentů na úrovni žáků střední manažerské školy. Zeptat se jednoho z tvůrců dokumentu o Wintonovi, jestli se setkal s Wintonem - to považuji za vrcholně neslušné vyjádření nezájmu a absolutního pohrdání nad 64minutovou ukázkou. (Mimochodem, rozlišujme pojmy únava a nezájem. Mé náhlé uzavření očních víček symbolem pohrdání nebylo!) Nebo otázka, jestli Winton přepravil do Anglie i děti. Legrace může být, ale je třeba vycítit situace, kde mohou nevhodně položené otázky ztrapnit tázajícího - nikoli dotazovaného. (26.11.2008)