Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Čest Lustigově památce. Ale nemám ho rád. Řeknu vám proč. Představte si následující námět románu: „Žid ten a ten, někde v Polsku, kolem roku 1943.“ Jakmile tohle kdokoli nadhodí, hned ztlumíme hovor a nasadíme vážné tváře, smekneme klobouky, vyjádříme úctu, udělíme ocenění, grant, odstavec ve slovnících. Je to tak nebo ne? --- A Lustig právě o tomto a o ničem jiném napsal za půlstoletí několik tuctů románů a povídek. Možná jsem ignorant. Přečetl jsem několik jeho děl, a po dalších se definitivně přestal shánět. Respektuji morální nutnost nezapomínat, ale nechce se mi tak činit prostřednictvím nekonečných variací z pera nepříliš skvělého literáta. --- Takto u mě dopadla povídková i filmová Modlitba. Šoa vytvořila tisíce příběhů, a tenhle je, to přiznávám, jedinečný. Jenže to zpracování, dialogy, charaktery, to všechno je tak nedotažené, málo inspirované, vpravdě průměrné, že s tím ani plejáda vynikajících herců mnoho nezmůže. (30.03.2011)

Další snímek, který by měl vidět každý, kdo ještě nevěří, že naši dávní filmaři byli skutečnými mistry oboru. Atmosféra by se dala krájet a technické zpracování, ač zjevně velmi skromné, hravě strčí do kapsy drtivou většinu filmů současné české produkce. Herecké výkony nemají chybu, zejména hlavní padouch v podání Jiřího Adamíry ( dost mi v tomto filmu připomíná Drákulu Bely Lugosiho :)). (20.10.2009)

Kniha vznikla, když autor A. LUSTIG hledal nějakou statečnou ženu, mezi tolika českými kolaborantkami za II. SV. Podařilo se mu ji najít, ale jen jako příběh jiných. A napsal tuhle hezkou knížečku. A podle ní byl natočený i tenhle zajímavý film. herečka Lenka Fisherová, česky Fišerová byla v tomhle čase velmi hezká i pro kameru zajímavá. Proč nehrála ve více filmech? Kateřina, kterou ztvárňuje, tak pochopila, že nepřežijí, zatímco ostatní doufali. A když si byla jistá, tak byla ihned činná. Chyba v obsahu. Nacisté nepovažovali židy za nižší rasu, ale naopak za sobě rovnou, proto říkali - buď my nebo židé, pro dvě silné rasy není na světě místo. Slované měli to štěstí, že je nepovažovali za myslící bytosti, ale za schopné dělníky, které by měli Třetí říši sloužit... (04.09.2010)

Tato Moskalykova adaptace podle novely Arnošta Lustiga je filmovou lahůdkou. Role Bedřicha Brenskeho byla Jiřímu Adamírovi ušita na míru. Stejně jako role ostatní: čtenářskou vizi hrdinky Kateřiny Horovitzové přímo ztělesňovala Lenka Fišerová; Do role Hermanna Cohena se perfektně vcítil Martin Růžek; Poručíka Horsta Schillingera, mlsně polykajícího před Kateřininou krásou, kouzelně ztvárnil Jiří Bruder; Neustále podezřívavého a vše tušícího Rappaporta-Liebena sehrál výborně Čestmír Řanda... A tak bychom mohli jmenovat dále. Zmiňme ještě vynikajícího umělce Vladimíra Ráže co by Freddyho Klarfelda. Scénář napsal přímo Arnošt Lustig ve spolupráci s Vladimírem Čejchanem. Proto zde ani divák neočekává odchylky od literární předlohy. A přece bychom drobné našli. Nejvýraznější odchylkou je sám závěr, ve kterém není Brenske píšící zprávu o Kateřinině vzpouře a o sumě, kterou se Němcům od této skupiny podařilo získat. Zde zpívá rabín Dajem z Lodže svou Modlitbu za mrtvé přímo na místě, kde byli všichni Židé zastřeleni. V knize však tento nářek doléhá otevřeným oknem k Brenskemu píšícímu onu výše uvedenou zprávu. Dajem z Lodže v knize zpívá nad tělem Kateřiny Horovitzové, které bylo po tři dny všem vystaveno pro výstrahu, zbaveno vlasů a nyní je již spalováno. (04.03.2010)

Antonín Moskalyk dokázal vytvořit skvělý televizní film, který jako na pilířích stojí na hereckých výkonech našich legend. Zároveň se mu podařilo vytvořit nesmírně působivou atmosféru pohybující se na hraně dobra a zla. Tam kde divák myslí, že by mohl přijít dobrý konec, protože tomu vše nasvědčuje se karta obrací a člověk začíná tušit, že je zle. Vyvrcholením absolutního pocitu prázdného děsu je pak konec, který to vše završí a znalec historie už tuší, k čemu se schyluje. (23.03.2021)