Mliečna dráha
Mléčná dráha
Tejút
Milky Way
Milky Way
Réžia:
Benedek FliegaufScenár:
Benedek FliegaufKamera:
Gergely PohárnokHudba:
Raptor's KollektívaObsahy(1)
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (63)
Tady někdo viděl Benninga a chtěl to udělat po svém. Akorát nepochopil, že nestačí jen zapikolovat kameru s výhledem na hezký obraz a nechat "esteticky" lidi co nejpomaleji procházet / jezdit / postávat / tancovat kolem. Chce to i nějakou myšlenku, kterou Bennng ve svých filmech má (a navíc má záběry daleko kratší). Tam, kde Benning během tří minut odvypráví anekdotu o zaparkovaném autě u silnice bez řidiče, tam tento film deset minut bezradně sleduje buď holku, co se jde vyčurat, nebo kluka, co jde kakat, aby pak šel s někým druhým honit stan, který jim uletěl. Pointa chybí a vtipné to taky není. A v tom je problém tohoto filmu Tvůrce se až příliš spolehl na estetičnost svých obrazů a popocházení lidí v něm, až zapomněl, jestli tím taky chce kromě toho něco říct. Spoustu scén si člověk může vyložit všelijak. A není to dobře. Třeba baba, co opustí kočárek a rybář přijede, aby jí ho vrátil - udusila snad ona dítě a šla se utopit? Nebo je rybář její manžel a jen ho šla vítat? Nebo ta scéna s kontejnery - jde o detektiva, který objevil unesenou dívku? Chlápka, co si z Asie nechal poslat manželku? Černoch, co tam má kontejnery na starosti, je v pohodě? A co skákací hrad? Jsou děda a holčička mešuge? Nebo jde o parafrázi života a umírání? Případně - když vezmu tu nechutnou šukací scénu v bazénu, znásilňuje snad dědeček vnučku? Autor nám,na rozdíl od Benninga, neposkytuje vodítka a nechává diváka,ať si domyslí, co chce. Což mi přijde nefér. Jako by sám nevěděl, co chce říct, a záběry koncipoval jen na základě formalismu a manýrismu. I když sem vrazím tu obehranou paralelu "začíná to ráno a končí večer". Některé záběry krajiny jsou pěkně (sněhulák, noční město, ranní pole), ale celková koncepce připomíná spíše slow TV než film to už bych mohl za celovečerák pokládat záběry z kabiny vlaku při cestě z jednoho města do druhého. Stačilo by po cestě rozvěsit pár transparentů, které by se spojily v závěru v jednu myšlenku, a měl bych experimentální umění jak sviň. Nebo jako Fliegauf. ()
Perfektní příklad dokonalé kompozice.Velmi orginální pomalý film, který fanoušci prciček a podobných kravin asi nerozchodili.Pro milovníky ambientu povinnost. Po prvních minutách jsem si říkal, že 80 minut bude těžko zkousnutelných, nakonec to bylo tak akorát. :) Škoda, že jsem to neviěl v kině, ale doma. 90% ()
Člověk se musí ponořit a souhlasit s pochopení méně či více náročného vyprávění. Pak se dostaví ten výsledek. // 38. LFŠ UH 2012 ()
Obrazové kompozice vsazené do platformy filmu. Tejút v podstatě nevykazuje jediný definiční znak filmu, coby konvenčně chápaného média. Deset záběrů, přičemž každý z nich vytváří vlastní od předchozího záběru autonomní kompozici. Zvolený statický záběr (vodní plocha, louka, bazén, sídliště, překladiště kontejnerů…) neplní funkci ať už jakkoli efektivního pozadí pro dotvoření mizanscény, ale naopak prvek zcela ústřední a dominantní. Lidé nebo věci, které jsou potom vpouštěny na scénu, jako by měli svůj smysl pouze v tomto jediném pohyblivém obrazu. Jejich existence se stává podružná, de facto přestává existovat, jakmile opustí vymezený rám obrazu. Je redukována na estetický prvek v hledí umělce, který doplní prostor a dá mu svým pohybem specifický tvar dynamiky. Kamera dává možnost zachytit samotný vznik obrazu nebo lépe vyjádřeno proces utváření, přičemž samotný proces je v tomto případě to, co je důležité. ()
Je to opravdu umění? Pustit kameru a jen sledovat, co se bude dít. Ne, je to určitě nahrané, ale stráááášně zdlouhavé. Sledovat dva chlapce, jak stanují, pak se jdou vykálet a pak.......... Ach jo. Sice jsem to tak nějak vydržel, ale určitě nedocením. Chvilkama je to šílené nudné, chvilkama hodně předvídatelné a chvilkama máte chuť to vypnout. Přirovnal bych to ke koukání z okna. Antiakční příběh bez dialogu, jen se zvuky a (dlouhými) obrazy. Strašně to uspává, tak to nesledujte z postele, určitě usnete. ()
Odzbrojující zážitek. Moje první setkání s filmy Benedeka Fliegaufa a totální trefa do černého. Po záběru se stanem a začátku následujícího (jezero) jsem nabyla dojmu, že do seznamu žánrů by měla být doplněna komedie. Těžko říct proč, ale především v druhém případě (kombinace klidné vodní plochy, rybáře na loďce, přelétávajících ptáků a ženy s kočárkem) jde pro mě o jednu z nejvtipnějších záležitostí. V čem tkví její kouzlo, to nedokážu dekódovat, ale stačí mi vidět pouhou fotografii tohoto záběru a už mi cukají koutky. Takhle je to vlastně s celým filmem. Pokud bych měla hodnotit jednotlivé (vzájemně neprovázané) části, plné hodnocení bych určitě neudělila, film jako celek je ovšem nedostižný. Část s jezerem s přehledem dominuje, paradoxně nejpůsobivější je hlavně to, co se stalo mimo obraz...vysvětlení je ponecháno na divákovi (pokud má o něj zájem). Právě možnost vlastní interpretace a to, že v jejím důsledku může mít film nekonečně mnoho vyznění lišících se jak divák od diváka, tak i u jednoho diváka v rámci více zhlédnutí, mi přijde na celém filmu nejvíc fascinující. ()
Sledování tohoto „ambientního“ filmu bych přirovnal ke stavu meditace. Statická kamera v deseti různých záběrech snímá různá prostředí, ve kterých se pomalým tempem odehrávají minimalistické narativní operace. Kvůli zkratkovitosti miniepizodních příběhů se divákovi evokují různé otázky o minulosti a budoucnosti postav, přičemž vlastní interpretace daných scén je jistý záměr tvůrců. Mizanscéna je zde geniálně komponována a v mnoha záběrech precizně vyvážená (má nejoblíbenější je sekvence u vody). Výborný experimentální relaxační film, díky kterému jsem se na necelých 76 minut ponořil do stavu krystalické filmové meditace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] ()
Nejlepší komediální povídkový film, jaký jsem viděla. Až na to, že jednotlivé části nebyly až tak povídky jako spíš prodloužené filmové obrazy s pointou a ke komedii v tradičním slova smyslu to má taky dost daleko. Působivá práce s kompozicí, vtipné, absurdní, někdy mrazivé náměty, napínavé, pomalé, ale v žádném případě nudné. Na závěr přidám ještě zatím ne úplně promyšlený osobní postřeh o souvislosti skutečně vážných témat (stará paní a kontejnery) s chybějícím horizontem v obraze - co si o tom myslíte? ()
Predstavme si že vchádzame do galérie a ako tak prechádzame všemožnými krásnymi aj keď tak trochu gýčovými obrázkami a krajinkami, upúta nás jeden výnimočný. Prázdne biele plátno, rám a v ňom nič, "To bude akýsi zlý vtip" domnievame sa. Keď tu zrazu, pri pohľade naň si začíname niečo všímať. Slabučké krásne ťahy štetcom, ťažko vyditelné. "Malované sú predsa aj všetky ostatné obrazy, podstatne krajšie a jednoznačnejšie." Pravda. Ale možno práve v tom spočíva jeho výnimočnosť. V tej tichej prázdnote, v domýšlaní si zvyšku obrazu a konečnom dojme na diváka a v tom ako zmení pohľad na všetky ostatné obrazy v galérií. Je to pekné, je to škaredé, záleží na tom z akého uhlu sa na to pozrieme, film si totiž užíva divákovu nevedomosť, vlastnú studenú nejednoznačnosť a ide mu koniec koncov najmä o (ne)zmyselnú dokonalosť záberov. Či to má myšlienku, či je myšlienkou možno práve tá absencia myšlienky, netuším. Viem len že ide o melancholický zvláštny šperk, ticho, romanticky a reálne si plynúci celých hypnotických 76 minút, ktorý nám ukazuje možnosti a určité hranice filmového umenia. Vizuálny minimalizmus dotiahnutý najďalej ako je asi vôbec možné. A prečo dávam takejto divnej prázdnote tak vysoké hodnotenie? Pretože milujem keď sa občas ukáže niekto, kto nám predvedie niečo, čo sme tu ešte nevideli, čo tu nie je každý deň. A ešte dodám ako niekto predo mnou že "By to bol úžasný šetrič obrazovky". ()
A to som si myslel, že už neuvidím dlhšie kamerové zábery než aké nakrúcal Maďarský režisér Béla Tarr . Mýlil som sa pretože Benedek Fliegauf ich má oveľa dlhšie.. Paradoxne, takisto Maďarský režisér však poňal v tejto snímke strih tak trocha originálnejšie. Každý jeden záber má v sebe zakomponovanú samostatne fungujúcu poviedku v ktorej zahrá zopár hercov. Znie to síce zaujímavo a úchvatne ale ide o veľmi jednoduchú a nudnú záležitosť kde kamera berie záber zďaleka a tak sa niekedy divákovi môže zdať že pozerá skôr cez okno než že by sledoval film. Plusom je to, že, na šťastie, nie je dĺžka prepálená. Má to iba 75 minút, takže kto má rád práce Bélu Tarra zívať od nudy nebude. ()
Kdo chce hodnotit tento film, těchto deset mikropříběhů propojených pouze kompozičně, musí být upřímný především sám k sobě. Byl by také schopen se dívat svýma očima na to, se před ním skutečně děje, nebo to musí být posvěceno někým jiným, zde především režisérem. U skutečných (mikro)příběhů, ze kterých se skládá náš život den a dnem si můžeme volit postavení kamery i dobu jednotlivých záběrů, expozici, filtry i další parametry. Jsme toho schopni nebo se musíme vložit do rukou někoho jiného, kdo nám řekne na co se máme dívat a jak. Pokud nám má tenhle film říct: "Hele lidi, koukejte se kolem sebe a poslouchejte co kolem vás zní, protože všechno co vidíte je film, a všechno co slyšíte je hudba", pak zřejmě nebyl tak úplně marný. ()
Výnimočne krásne, ak nemáte ani len náznak poruchy pozornosti.... akékoľvek poklepkávanie nohou, mrvenie sa na stoličke, sledovanie časomiery alebo chrúmanie čipsov popri týchto 10 "záberoch" znamená automaticky, že znížite hodnotenie. A ja žiaľ zenový kľud vo svojom vnútri necítim, som nervný, netrpezlivý, vznetlivý, nepokojný typ, a preto uberám (nezaslúžene) jednu hviezdičku.... ale inak úplne súhlasím aj s O*R*I*N-om, aj Artran-om.... je to krásny a výnimočný zážitok. Najviac som si vychutnal zvukovú stránku filmu, a samotné obrazy mali v sebe vlastne aj zaujímavé "minipríbehy", ktoré možno neohúria, ale sprostredkujú divákovi intenzívne pocity... možno sa nám v dejinách filmu rodí niečo, na čo by sa zišlo nové výstižné pomenovanie :) staticko-ambiasketický film :D ()
Bohužel na mne až moc experimentální. Neměla jsem na film trpělivost. Příliš mnoho formy, málo děje. Škoda, Lily Lane se mi moc líbila. ()
Deset statických záběrů, deset minipříběhů. Akorát si nejsem jistý, jestli chtěl režisér vytvořit obrazy reálného života nebo jestli chtěl vytvořit poetický film založený na kráse záběrů. Já vážně nevím, protože tu je záběr sexu v bazénu a pak je tu zase záběr na pooetickém kopci, kam táta se synem odvezou sněhuláka, aby mohl "dožít" tam. V tom příběhu se sněhulákem dokonce hrají i mraky. Já nevím, odpustit si ty pitomosti (bazén), něco víc vysvětlit (kontejnery) a bylo by to fajn. Ale podle toho, co má Fliegauf za filmy tak nějak chápu, že by to bez nich nedal. Což je škoda, protože by tu mohl být další režisér schopný poetických "dobrodružství". Takhle zůstává Benning nejen jedinečným, ale jediným. 3* ()
Vidim, ze na dlouhe sceny jsou Madari experti... Je to takove relaxovani u hezky snimanych obrazcu ze vsedniho zivota, ktere clovek v zivote nema sanci ani vnimat. Dobry zvuk. Jinak je to takove artove nic, divak toho urcite vice uvidi, kdyz si sedne v parku na lavicku. ()
Z výtvarného hlediska nemá Mléčná dráha jedinou chybičku, ale asi nejsem momentálně naladěná meditovat nad pomalu plynoucími životními výjevy. Ovšem musím ocenit, že ve většině obrazů se dá při troše dobré vůle najít nečekaná a dost často i závažná pointa. (65%) ()
Súdruhovia, nieje to zlý film. Ale pravý ambient by nemal mať žiaden objekt. A trik s postupným stmievaním (a vice versa) už začína byť otrepaný. ()
Dívat se na Filegaufovu "Mléčnou dráhu", to je jako se procházet fotografickou výstavou. Jediný rozdíl je, že tyto fotografie se hýbou. Statické, kompozičně i barevně perfektně vyvážené, pohlednice jsou rozpohybovány lidmi či věcmi, které posouvají divákův pohled na určitá konkrétní místa a vytvářejí tak jednotlivé dominanty obrazu. V tomto zdánlivém NIC se ale vedle obrazové krásy (a že jsou to obrázky skutečně nádherné a hodné pověšení na zeď) děje přesně to, co chce sám divák. Neměnné tempo dovoluje dosazovat do scén vlastní příběhy a úvahy. Filegauf umí z ničeho udělat úžasný zážitek. A co je nejdůležitější, ono to vůbec není nuda. ()
Supr. Co scéna to jeden statický záběr, non-speak, poklidný tempo, na relax výborná záležitost. Podobnej styl jsem viděl už u Anderssona, kterej by jistě Benedeka za tohle dílko taky pochválil. ()
Absolutní vítězství formy nad obsahem.... ()