Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Horor
  • Animovaný

Recenzie (84)

plagát

Rechazados (2019) 

Je fascinující, co Iván Noel dokáže provést s tak nízkým rozpočtem. Některé scény sice působí lehce amatérsky (čemuž se asi s několika tisíci dolary neubráníte), ale to se dá odpustit, když je zbytek filmu natočen přímo fenomenálně. Zezačátku mi sice vadila absence jakékoliv struktury či inovace z hlediska návaznosti na úrovni scén a střídáním mezi prostředími, postupem času jsem si zvykl a přistoupil na režisérovu vizi. Stejně jako jiní tvůrci latinskoamerických filmů, i Noel pracuje s oslavou argentinské krajiny. Důležitější ovšem je, že pracuje s konceptem dualismu, který se promítá na několika úrovních. Zejména odkazuje na tradiční literární směr, ve kterém se snoubí realismus a magie, tedy magický realismus. V dílech magického realismu postavy prvky nadpřirozena přijímají, nehledají v nich žádnou racionalitu a nejinak je tomu i v Rechazados. Zde jsou hlavními nositeli onoho magična děti (děti jakožto hlavní protagonisté, to můžeme vidět ve většině Noelových filmů – je parádní sledovat, jak skvělé výkony z nich režisér dokáže vytáhnout, viz. Ellos Volvieron). Děti, které byli vyhnáni z vesnice do hor, protože okusili zakázanou květinu (drogu) Chisa. Fanatičtí obyvatele vesnice je ale nenechají v klidu žít a vše se řítí do neodkladného konfliktu. ___ Noel má výborný cit pro detail a kompozice, takže film oplývá řadou opojných záběrů – ať už jde o scenérie nebo jednotlivé kompozice (viz. plakát filmu). A hudba? Ta celý ten „magický“ zážitek skvěle podchycuje. Není divu, režisér původně v oblasti umění začínal s hudbou, až poté se rozhodl, že chce zkombinovat dva typy umění, začal s krátkými sekvencemi a příští rok po Lamb of God bude jeho filmografie čítat již 10 filmů. A to je důvod, proč píšu tento komentář. Ivan Noel je totiž neznámý tvůrce, kterého se ale pro jeho poetiku rozhodně vyplatí sledovat. __ /konkrétnější postřehy o rysech jeho tvorby až po zhlédnutí celé filmografie/

plagát

Koleso zázrakov (2017) 

Nevhodně stylizovaný svět ve kterém Justin Timberlake pronáší s topornou prkennosti repliky srovnatelné hereckým výkonem s Tommym Wiseau ve filmu, kde přítomné barvy nemají pouze dekorativní funkci ale podchycují mentální stavy postav? Více v recenzi

plagát

Insidious: Posledný kľúč (2018) 

Zatímco první díl působil jako originální zjevení na půdě atmosférického duchařského hororu, díl druhý tento fikční svět důmyslně rozvíjel, rozvracel některé představy a využíval potenciálu svých postav, s dílem třetím se vytratily gotičtí duchové a byl postaven na děsivějším záporákovi, přičemž nikterak nerozvíjel možnosti astrálního cestování, Poslední klíč dostává svému názvu a funguje jako vhodné doplnění ságy, a to z hlediska a) doplnění minulosti hlavní postavy a za b) přitažlivé rozšíření astrální dimenze, ve které tentokrát hraje prim luxusní záporák – ale i zde platí pravidlo, že záporná postava v hororu je děsivější, pokud vidíme pouze náznaky, ale když se ukáže v plné vizáži a síle, ztrácí na efektivitě. Více po velmi dlouhé době ZDE

plagát

Polytechnika (2009) 

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment

plagát

Cez kosti mŕtvych (2017) 

Největší lákadlo filmu je zároveň jeho největším problémem, žánrová nevyhraněnost totiž podrývá snahu o vyniknutí tematické roviny díla. I přesto si jej nejen díky podmanivé atmosféře můžete užít. Více ZDE

plagát

Mazacia hlava (1977) 

Mazací hlava je bezesporu jedním z interpretačně nejnáročnějších filmů, na stranu druhou o tom nemá cenu příliš polemizovat a je prostě nutné nějakou interpretaci zastávat. Podle mého názoru je hlavním významem filmu strach, který je ukryt v každém z nás a který se snažíme porazit. Mazací hlava je vlastně film o naději, i když v něm mnoho divákovu uvidí čistý depresivní výplach. To je dáno stylistickou složkou, která se celá podřizuje právě výše naznačené tematické rovině díla. Ať jsou to stísněné prostory, statické rámování či nepříjemně vtíravý zvuk, vše spoluvytváří negativní, úzkostnou atmosféru. Více ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE)

plagát

Bokeh (2017) 

Bokeh vaše cinefilní uspokojení nezasáhne důmyslně vystavěnou narativní strukturou, ani stylisticky výrazným autorským rukopisem. Je to především tematická rovina, která vstupuje do popředí. Bokeh totiž vyvolává spoustu otázek. A v konečném součtu není na škodu (ze subjektivního hlediska), že v podstatě na žádnou z nich neodpoví, prim tu totiž hraje to, že diváka načrtnutými otázkami naprosto vtáhne do fikčního světa svých postav a ten tak jejich jednání porovnává s tím, co by on dělal v danou chvíli. Co byste v takové situaci dělali vy? To je v podstatě určující otázka, na které film staví. Více ZDE

plagát

Život (2017) 

Hlavní problém Života tkví v tom, že neví, čím chce být. Je postřehnutelné, že si bere něco z Vetřelce, Gravitace, Věci a v podstatě všech klasických monster hororů. Ze svých inspirací ale plete nekonzistentní bič a ve výsledku se tak stává žánrovým hybridem, na který se bude stěží vzpomínat. Více zde

plagát

Brimstone (2016) 

Režisér Martin Koolhoven nám představuje svou vizi moderně pojatého westernu s výraznou dávkou brutality, která ale není samoúčelná, nýbrž zcela podchycuje realistické vyznění syrovosti Divokého Západu devatenáctého století. Brimstone je výtečně odvyprávěný a mistrně zrežírovaný příběh o pomstě (praměnící z netradičních motivací), náboženském fanatismu, nelehkému postavení žen v minulosti a v neposlední řadě lidské zvrácenosti vycházející z nás samotných. Recenze zde.

plagát

Saw: Hra o prežitie (2004) 

Saw zapůsobil v roce 2004 na poli hororového žánru jako zjevení a právem se řadí mezi nejlepší horory nového milénia. Wan dokázal uplést neproniknutelnou syžetovou strukturu se zcela nečekanou pointou v hávu brutálních, bizarních úmrtí a dokonale mrazivým podchycujícím soundtrackem. Jen je škoda že se z tohoto originálního počinu stala série - mašina na peníze a na tento prvopočátek se někdy zapomíná. V žebříčku nejlepších celovečerních snímků - debutů má však své místo jisté. ZDE