Reklama

Reklama

Mliečna cesta

(festivalový názov)
  • Slovensko Mliečna dráha (festivalový názov) (viac)

Obsahy(1)

Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Diskusia

pan Hnědý

pan Hnědý (hodnotenie, recenzie)

oficiální text distributora považuji za jeden z nejlepších obsahů na csfd.cz. Nezná někdo zdroj?

Príspevok bol zmazaný administrátorom.

lupuscanis

lupuscanis (hodnotenie, recenzie)

Jansen: Jenže v tom je právě podle mne ten vtip. Že Tejút trochu funguje jako malířský rám, jenže to není namalovaný obraz v galerii, ale film, a jako takový na sebe strhává ten jeho fixovaný "rám" pozornost. Ve filmu přece není stabilní, nepohyblivý záběr nic až tak obvyklého, narozdíl od obrazu v galerii, a jako takto neočekávaný, tenhle filmový rám bez pohybu "komentuje" a "zviditelňuje" rám a "role", které může v (libovolném) filmu hrát... Takhle vnímám Tejút jako film komentující možnosti filmu. Nebo: jako film, který mi říká, co všechno film umí, dokáže...

Jansen

Jansen (hodnotenie, recenzie)

My se v podstatě až do půlky Tvého postu úplně shodujeme. Náš pohled na věc je jen o několik málo stupňů (možná jen minut :) pootočen (mimochodem taky mluvím o rámu) Zatmění jsem bohužel ještě neviděl. Zatím ho znám pouze teoreticky – je to oblíbený snímek mnoha velkých filmových teoretiků :) Budu si ho muset nechat na nějakou výjimečnou příležitost – to jak Antonioni řeže figury v záběru, musí být vskutku úžasné ;-) Ještě k tomu rámování. Podle mě Tejút funguje na principu malířského rámu, který izoluje určitý systém a neutralizuje prostředí. V určitém smyslu chápání má ale i princip „malířského rámu“ své mimoobrazové pole, na které zřejmě narážíš. Ale jak píše Tobě určitě dobře známý Deleuze: „Nikoli již „prostor plynulý a homogenní vzhledem k plátnu“, ale „off prostor přetržitý a heterogenní vzhledem k plátnu“, a ten pak určuje různé virtuality“. A v Mléčné dráze tyto možnosti vidím tak široké (ne-li nekonečné), že nějaká jejich zjevná interpretace mi přijde nemožná. Krom toho moji pozornost ostatně plně zaměstnával každý jednotlivý záběr (jak říkáš: ta tekutost, vnitřní montáž, obrazové kompozice) že na to, co se „děje mimo rám“ jsem skoro ani nepomyslel A jestli se Tejút stává zdůrazněním mizanscény, tou pečlivě sladěnou obrazovou kompozicí, metafilmem, to asi záleží na chápání samotného pojmu „metafilm“. Vím, narážíš na Cieslarův článek Film za horizontem, ale zkus si třeba přečíst i Mystickou louži Zdeňka Holého. Každopádně nějakému quod erat demonstrandum bych se v této debatě rád vyhnul :)

lupuscanis

lupuscanis (hodnotenie, recenzie)

Ono je toho víc, tak aspoň v náznaku... Tejút fixuje hranice viditelného. Rám (schválně neříkám rámec, protože v Tejútu je všechno konkrétní, a ne abstraktní, je to rám.). Vzdává se tím něčeho filmového, a není toho zrovna málo (pohyb kamery, zoom, střih, atd.) - a odtud také Tvá otázka: Je to vůbec ještě film? Ale Tejút současně zviditelňuje něco, z čeho je (každý) film takříkajíc udělaný. A co nám zpravidla uniká v tekutosti záběru, vnitřní montáži, obrazové kompozici - tohle všechno ve filmu na sebe strhává pozornost diváka, a překrývá hranice záběru/rám - jako téma. (Když Antonioni v Zatmění soustavně řeže figury v záběru, já myslím, že tím nejenom vyjadřuje cosi zajímavého k obsahu Zatmění, ale říká tím také něco o filmovosti filmu, o hranici a horizontu ve filmu. Skvěle o tom mluví Jiří Cieslar v článku: Film za horizontem. Fliegauf právě tohle téma bezprostředně, hravě a tak nějak bezděčně rozkrývá v Tejútu. V tomhle smyslu pro mě Tejút není úprk od filmu, ale film o filmu, meta-film. Quod erat demonstrandum :) __ Ale tohle jde mnohem dál. Vybral jsem jen to nejočividnější. Jednoznačná stopa toho, kam lze v tomhle (za)jít je v ORINOVĚ vytříbeném postřehu o pevnosti/kapalnosti (pomíjivosti). Ale k tomu bych se rád ještě vrátil ve svém komentáři. Stejně jako ke smrti, kterou jsem protentokrát opravdu neměl na mysli (jen) tu už zmíněnou pomíjivost, ale ještě něco docela jiného, něco, co se výslovně dotýká Země...

Jansen

Jansen (hodnotenie, recenzie)

Metafilm? Mohl bys to rozvést? Jinak je to samozřejmě fascinující dílo. Stačí nechat se unášet jednotlivými obrazy – celkovým prostorem každé scény. Možná lépe než slovo smrt by se hodila pomíjivost. Lidé vcházející a zase odcházející ze záběru – vcházející a odcházející z tohoto světa – vcházející a odcházející ze světa tohoto záběru.

lupuscanis

lupuscanis (hodnotenie, recenzie)

Ano, rozhodně je. A je to taky meta-film. Tedy film o filmu, jenom to 'vně' a 'uvnitř' je tam jinak, než třeba v Americké noci :) A určitě je to film poskládaný z krásných nápadů. Třeba smrt jako laskavé volání matky Země. Měla kdy smrt tak přívětivou, klidnou a vyrovnanou tvář...?

Reklama

Reklama