Mliečna cesta

Jansen: Jenže v tom je právě podle mne ten vtip. Že Tejút trochu funguje jako malířský rám, jenže to není namalovaný obraz v galerii, ale film, a jako takový na sebe strhává ten jeho fixovaný "rám" pozornost. Ve filmu přece není stabilní, nepohyblivý záběr nic až tak obvyklého, narozdíl od obrazu v galerii, a jako takto neočekávaný, tenhle filmový rám bez pohybu "komentuje" a "zviditelňuje" rám a "role", které může v (libovolném) filmu hrát... Takhle vnímám Tejút jako film komentující možnosti filmu. Nebo: jako film, který mi říká, co všechno film umí, dokáže...

My se v podstatě až do půlky Tvého postu úplně shodujeme. Náš pohled na věc je jen o několik málo stupňů (možná jen minut :) pootočen (mimochodem taky mluvím o rámu) Zatmění jsem bohužel ještě neviděl. Zatím ho znám pouze teoreticky – je to oblíbený snímek mnoha velkých filmových teoretiků :) Budu si ho muset nechat na nějakou výjimečnou příležitost – to jak Antonioni řeže figury v záběru, musí být vskutku úžasné ;-) Ještě k tomu rámování. Podle mě Tejút funguje na principu malířského rámu, který izoluje určitý systém a neutralizuje prostředí. V určitém smyslu chápání má ale i princip „malířského rámu“ své mimoobrazové pole, na které zřejmě narážíš. Ale jak píše Tobě určitě dobře známý Deleuze: „Nikoli již „prostor plynulý a homogenní vzhledem k plátnu“, ale „off prostor přetržitý a heterogenní vzhledem k plátnu“, a ten pak určuje různé virtuality“. A v Mléčné dráze tyto možnosti vidím tak široké (ne-li nekonečné), že nějaká jejich zjevná interpretace mi přijde nemožná. Krom toho moji pozornost ostatně plně zaměstnával každý jednotlivý záběr (jak říkáš: ta tekutost, vnitřní montáž, obrazové kompozice) že na to, co se „děje mimo rám“ jsem skoro ani nepomyslel A jestli se Tejút stává zdůrazněním mizanscény, tou pečlivě sladěnou obrazovou kompozicí, metafilmem, to asi záleží na chápání samotného pojmu „metafilm“. Vím, narážíš na Cieslarův článek Film za horizontem, ale zkus si třeba přečíst i Mystickou louži Zdeňka Holého. Každopádně nějakému quod erat demonstrandum bych se v této debatě rád vyhnul :)

Ono je toho víc, tak aspoň v náznaku... Tejút fixuje hranice viditelného. Rám (schválně neříkám rámec, protože v Tejútu je všechno konkrétní, a ne abstraktní, je to rám.). Vzdává se tím něčeho filmového, a není toho zrovna málo (pohyb kamery, zoom, střih, atd.) - a odtud také Tvá otázka: Je to vůbec ještě film? Ale Tejút současně zviditelňuje něco, z čeho je (každý) film takříkajíc udělaný. A co nám zpravidla uniká v tekutosti záběru, vnitřní montáži, obrazové kompozici - tohle všechno ve filmu na sebe strhává pozornost diváka, a překrývá hranice záběru/rám - jako téma. (Když Antonioni v Zatmění soustavně řeže figury v záběru, já myslím, že tím nejenom vyjadřuje cosi zajímavého k obsahu Zatmění, ale říká tím také něco o filmovosti filmu, o hranici a horizontu ve filmu. Skvěle o tom mluví Jiří Cieslar v článku: Film za horizontem. Fliegauf právě tohle téma bezprostředně, hravě a tak nějak bezděčně rozkrývá v Tejútu. V tomhle smyslu pro mě Tejút není úprk od filmu, ale film o filmu, meta-film. Quod erat demonstrandum :) __ Ale tohle jde mnohem dál. Vybral jsem jen to nejočividnější. Jednoznačná stopa toho, kam lze v tomhle (za)jít je v ORINOVĚ vytříbeném postřehu o pevnosti/kapalnosti (pomíjivosti). Ale k tomu bych se rád ještě vrátil ve svém komentáři. Stejně jako ke smrti, kterou jsem protentokrát opravdu neměl na mysli (jen) tu už zmíněnou pomíjivost, ale ještě něco docela jiného, něco, co se výslovně dotýká Země...

Metafilm? Mohl bys to rozvést? Jinak je to samozřejmě fascinující dílo. Stačí nechat se unášet jednotlivými obrazy – celkovým prostorem každé scény. Možná lépe než slovo smrt by se hodila pomíjivost. Lidé vcházející a zase odcházející ze záběru – vcházející a odcházející z tohoto světa – vcházející a odcházející ze světa tohoto záběru.

Ano, rozhodně je. A je to taky meta-film. Tedy film o filmu, jenom to 'vně' a 'uvnitř' je tam jinak, než třeba v Americké noci :) A určitě je to film poskládaný z krásných nápadů. Třeba smrt jako laskavé volání matky Země. Měla kdy smrt tak přívětivou, klidnou a vyrovnanou tvář...?

Opravdu působivý f… Je tohle vlastně ještě film?

Tak tohle mě slastně odrovnalo.