La Roue
The Wheel
Obsahy(1)
Velkofilm francouzského režiséra Abela Ganceho vypráví příběh železničáře Sisifa (Séverin-Mars). Ten se stará o malou Normu (Ivy Close), které zemřeli rodiče při vlakovém neštěstí. Když Norma dospěje, zamiluje se do ní Sisif, ale i jeho syn Elie (Gabriel de Gravone). Norma se nakonec provdá za jiného, ale osud jí po několika tragických událostech vrací k Sisifovi. (contrastic)
(viac)Recenzie (18)
Koukat na tento film je sysifovská práce, abych použil podobných metafor jakých je ve filmu nepočítaně. Ve chvíli, kdy se objeví světlá chvilka v podobě zajímavého dějového vývoje, je o pár minut později shozena naprosto nepochopitelným chováním postav. Vše je sice velmi slušně natočeno a jednotlivé "slogany" filmu jsou okatě prezentovány (Norma jako oběť), ale vše je příliš rozvláčné a prostinké, že to nezachrání ani jinak slušné herecké výkony a výborná práce kamery (především vlakové scény). ()
Opravdu CELOVEČERNÍ film a zároveň učebnice francouzského filmového impresionismu (podle které se budou filmovou řeč učit nejen další francouzští tvůrci, ale také filmaři sovětští nebo japonští). Pět let připravovaný monstrprojekt stál 30 milionů franků, jeho původní délka byla více než 8 hodin a svou rozmáchlostí připomíná klasický román. Gance, milovník romantické literatury (označující se za Victora Huga filmového plátna), se sám projevuje jako velký romantik. Důraz klade na intenzitu dynamického vyprávění v kombinaci s poetickým vyzněním scén. Využívá k tomu změkčování obrazu, významotvorných detailů, vizuální symboliky (kruhy, růže), kaleidoskopického zachycení impresí (subjektivní záběry, rapidmontáž, juxtapozice, opakování záběrů), výrazných kontrastů (nesnesitelná rychlost x zpomalení, město x příroda, tmavá vlaková x světlá horská část), pohyblivé kamery, exteriérového natáčení (mj. ve švýcarských Alpách, čímž mohl inspirovat německé horské filmy jako Svatá hora nebo Bílé peklo). Díky množství stylistických prostředků, prokládání sentimentálního vyprávění strhujícími akčními scénami (jaké si Griffith obvykle šetřil až na závěr) a pečlivému vedení naší pozornosti, například pomocí různého barevného tónování scén (ale také díky banalitě hlavní zápletky a omezenému množství postav), není složitě strukturované vyprávění s řadou flashbacků nikdy nepřehledné nebo zdlouhavé. Kratší by nicméně mohly být některé scény natahované agónie, svědčící o Ganceho až sadistické potěše z bolesti postav (jako buddhista byl přesvědčen, že život je utrpení). Podobná excesivnost na druhou stranu neodmyslitelně patří k melodramatu, kterým Kolo života přes uplatněné avantgardní postupy bezesporu je (vyprávěcí postupy jsou pro svou psychologickou motivaci a důraz kladený na emoce v zásadě konvenční). 80% ()
(1001) Podle mě nejlepší Gancův film. Sledování jsem si užila mnohem víc než Napoleona. Bude to tím, že komorní příběh několika lidí je pro mne poutavější než snaha o opulentní dějinnou fresku. V sevřenosti je mnohem větší drama a můžu si víc užít kamerové a střihové vychytávky. ()
19. storočie bolo storočím pary, 20. bolo storočím filmu. To mohol Gance v jeho štvrtine zatiaľ iba tušiť, ale lokomotívam, symbolom pary, prostredníctvom nového média vzdal nádherný hold. Takže "kruh" sa uzavrel. Život je kolesom, či bludným kruhom osudu, lásky, trápenia, ale či aj šťastia, na to si budete musieť počkať až do konca tohoto nádherného filmu a na scény, ktoré podľa mňa definujú pojem "historické momenty kinematografie". Nepripomína život skôr dlhú jazdu vlakom, ktorá je občas pomalá, občas sa ňou rútime ako do priepasti, občas havarujeme a občas sa zastavíme a nevieme, ako ďalej? Nakoniec ale skončíme možno tam, kde začneme, čiže z línie sa stane kruh. Stačí si predstaviť tvar našej Zeme. The wheel je jedným z najkrajších a emocionálne najsilnejších filmov nemej éry, je to podobný prípad ako Greed a Intolerance, kde bol film z pôvodnej 9 hodinovej dĺžky zostrihaný na necelú polovicu a ktorý pri svojej dĺžke absolútne nenudí. Technicky je film na úrovni svojej doby: prelínačky, dvojexpozície, rozostrený obraz, evokujúci postupné slepnutie hlavnej postavy, ale už aj rapid montáž. Ja som za mladi miloval vláčiky rozložené v celej mojej izbe, v rovnakom čase som začal s rovnakým zápalom sledovať aj filmy a postupne som si obľúbil aj horskú turistiku a lyžovanie, takže okrem filmárskych kvalít má na mňa Koleso aj akýsi osobný dopad. ()
Väčšina z filmových divákov označuje za Ganceho vrcholné dielo NAPOLEÓNA. Z môjho pohľadu, ale nemajú pravdu a pravdepodobne nevideli KOLESO ŽIVOTA. Nádherný a silný príbeh v nezabudnuteľnom filme, ktorý je zaujímavejší, komplexnejší a formálne dokonalejší ako vyššie spomenuté dielo. Svojou emotívnosťou a pôsobivosťou ( naoko )romantického ducha zručne konkuruje aj neprekonateľnému VÝCHODU SLNKA Friedricha W. Murnaua a celkovo strčí do vrecka väčšinu podobne ladených snímkov. Snímok, ktorý naplnil a pohladil moju dušu a srdce filmového fanúšika. Len mi je ľúto, že som videl len oklieštené trojhodinové torzo, ktoré kazí plynulosť deja a je to počas sledovania badať. ()
Gigantický projekt, vyšperkovaný impresionistickými detailami, vzťahovými peripetiami života a symbolom vlaku a kolies, ktoré prichádzajú a odchádzajú ako osud sám. Raz prinesie šťastie a radosť, inokedy smútok a chlad. Gance rozumie postavám, vyjadruje skrz ne pocity a ich motiváciu a po hrozných časoch aj ich upustenie od dovtedy najdôležitejších a najpotrebnejších cieľov. Ak by som mal zostaviť rebríček najtragickejších postáv nemého filmu, tak Séverin-Mars obstojí minimálne v TOP trojke. Skutočne, občas je to ďaleko za hranou (nechápem preto výčitky v tejto oblasti na adresu sovietskej montážnej školy), avšak dielo je umelecky ozdobené vari všetkými mizanscénami v dĺžke necelých piatich hodín. A to pripomína dĺžku životného cyklu (Sisif) a jej pokračovací kruh pod Mont Blancom, kedy nastupuje do novorozbehnutého vlaku života nežná Norma a pokračuje tak v rodinnom posolstve nových šancí a zabudnutých útrap (viac o filme tu - http://www.9em.sk/tyzden-nemeho-filmu-koleso-zivota/). Každé miesto má vo filme priestor a dostatok času, prelínačky striedajú dvojzábery a odfarbené negatívy spĺňajú účel a bezprostrednú náladovosť jednotlivých scénok. Skvostne vystavané a emocionálne pompézne. ()
Je to prostě moc dlouhé, aby to v dnešní době dokázalo udržet mou pozornost po celých téměř pět hodin. Jsou zde neskutečné záběry, skvělé trikové sekvence, úchvatné umělecké kompozice, ale to prostě nic nemění na tom, že je to pořád jen příliš dlouhý příběh o lásce, která vlastně nikdy nenašla pořádně naplnění. Chápu význam takového filmu ve své době, ale pro současnou dobu a současného člověka je to v podstatě nestravitelné. ()
Doposud nejdelší film, který jsem viděl. Musel jsem sledovat na etapy, jako seriál, jelikož jsem neměl možnost vyhradit si 7 hodin souvislého času na sledování. Kromě tradičního impresionistického experimentování s obrazem, časem a pohybem si zde Gance pohrál i s divákovou trpělivostí. Příběh, který by se dal velice volným tempem odvyprávět za půl třetí hodiny, tu dostal pořádnou nálož pitvání se v okolnostech a detailech každého sebemenšího dějového posunu. Stále je to pastva a melodramatická kostra filmu rozhodně není nuda, ale zkrátka všeho moc škodí. ()
Kolo je tvořeno body, které jsou začátkem, a také koncem cyklu. Věčný návrat.... Nějakým řáděním osud jsem pozbyl první díl, přesto jsem se pustil odvážně do druhého s tím, že děj snadno zrekonstruuji. To se mi sice povedlo, nechyběl však příběh, ale Ganceho filmové zpracování. Zmatek mám ale i v hudbě; co z ní patří Arthuru Honeggerovi (jeho poslední hudba k filmu) a co Robertu Israelovi nedovedu říct, připadalo mi to jako od jednoho autora, každopádně k povaze Ganceho způsobu vyprávění pasovala skvěle. Takže: k filmu je třeba se ještě vrátit! ()
Asi desetkrát delší než muselo být...zápletka asi 100x obehrané klišé...i když v té době asi jenom 12x... ()
[3,5*] "Work comes first. The Wheel has to keep turning." Doslova gigantické dielo nemej éry, zaradené medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Tvorcovia na čele s režisérom Abelom Ganceom museli zrejme trpieť gigantomániou - myslím si totiž, že ten pomerne jednoduchý príbeh s pár postavami sa dal vyrozprávať v podstatne kratšom čase. Je však pravdou, že aj napriek enormnej dĺžke ma sledovanie filmu nestihlo začať nudiť, aj vďaka tomu, že výborne ku koncu graduje, ale najmä preto, že je veľmi pôsobivo nakrútený. V prvom rade vyzdvihnem výbornú kameru - aj za pomoci experimentov s dvojexpozíciou sa podarilo dosiahnuť veľmi sugestívne obrazové výjavy (medzi nimi vládne neúspešné prekrývanie vidiny Normy látkami). Ďalšia vec, ktorá mi veľmi spríjemňovala sledovanie, je skvelá sprievodná hudba (Robert Israel, verzia z roku 2008). Spočiatku som si nejaký čas zvykal na istú preafektovanosť (nahnevané pohľady, smutné pohľady, smiech, všetko na 120 percent) a to aj s ohľadom na dobu vzniku. Tiež som mal pocit, akoby sa režisér na začiatku filmu ešte nerozhodol, aký žáner zvolí - sú tu prvky grotesky, ktoré akosi nezapadajú do celkového dramatického vyznenia. Posledná moja výhrada je už subjektívneho charakteru: hlavná postava Sisif je debil jak vyšitý a to po všetkých stránkach, takže sa ťažko dá s niekým takým čo i len trošičku sympatizovať. Veľmi sa mi páči záverečná časť filmu (aj ten Sisif sa tam konečne trochu znormalizuje) odohrávajúca sa v horách pod Mont Blancom. "And Elie?" "He'll be back in 27 years." ()
V tak rozmáchlom diele nie je dotiahnuté prečo Norma tak rýchlo kývla na sobáš s Hersanom keď mu dôrazne povedala zopár scén predtým, že ho nemá rada. Taktiež čo bolo dôvodom prečo potom od neho odišla. Divák dostane len suchopárnu informáciu, že si nerozumejú. Vzhľadom k rozvetveniu mnohých ďalších línií do detailov to považujem za nedostatok. Ináč je Gance presvedčivý a kúzelne pracuje s kolesom, s kolom a kruhom... koľko symboliky dokáže skrz to vložiť do filmovej formy, dialógov je úchvatné. Príbeh Sisifa je krásny, tragický i smutný, no i radostný. V živote veľa získame, no i stratíme, to nás očisťuje, očisťuje to naše túžby. V roli slepca na konci podáva Séverin-Mars galaktický výkon vyzretého muža, ktorý "hľadí" na nekončiace kolo mladých pochytaných za ruky v tanci, ktoré sa zo zábavy len točí a točí... ako zemeguľa i život sám, ktorý tryská a nedá sa zastaviť. ()
Internetová verze trvá 2h42m + 1h41m =4h23m = 263 min (Existuje i zkrácená verze 3 hodiny). Restautovaný film získal r. 2020 mezinárodní cenu FOCAL. ()
Nedá sa komentovať 100-ročný film. Musia stačiť hviezdičky, samozrejme veľmi poznamenané dnešným pohľadom. ()
Po znovushlédnutí tentokrát "nezkrácené" verze musím původní 4hvězdičkové hodnocení pozměnit na absolutní. ()
Šestihodinový epos rozdělený na dvě části sleduje soužití železničního inženýra Sisifa se synem, který vyrábí housle a dcerou, kterou do rodiny přivedl jako osiřelé dítě po železničním neštěstí. Její původ je pro všechny včetně ní tajemstvím, což dá vzniknout rodinné tragédii. Kolo života je dokonalý snímek ve všech ohledech a pokud má film šest hodin a přesto jej člověk dokáže vidět téměř bez dechu, tak své kvality jen potvrzuje. Ústřední trojice hrdinů je dechberoucí, ale film je především hereckým koncertem samotného Séverina-Marse, pro nějž se jednalo i o film poslední a to je velká škoda. Jeho mistrovství bylo nenahraditelné. ()
1923, ABEL GANCE, KOLESO ŽIVOTA._____Originálny názov, La Roue, je metafora. V širšom význame koleso ako kruh života, hybateľ dejín. V užšom symbol pokroku - lokomotívy, 32 točiacich sa kotúčov pôvodného filmového pásu. Kolesom života bol nazvaný Stampferov stroboskop - koleso, ktoré vdýchlo obrazu život, prvá veľká filmová ilúzia. Gancov monumentálny opus, vrcholné dielo impresionizmu je návratom k podstate kinematografie a univerzálnym základom komorných ľudských osudov - pohyb ako určujúci prvok fotogénie, pohyb drtiaci životy pod ťarchou bremena vlastných rozhodnutí. Sizyfos - strojvodca tlačí svoj kameň dávnej morálnej voľby a neopätovanej lásky, ktoré ho prenasledujú dňom i nocou a zhadzujú späť do existenčnej temnoty. V dôsledne vybudovanom štvoruholníku sú hrdinovia konfrontovaní s nenaplnenými túžbami, nedosiahnuteľným šťastím a vnútornou prázdnotou, ktoré vrcholia v sugestívnom alpskom finále._____Gancove pozoruhodné chef-d'œuvre má schopnosť zaujať každým políčkom záberu, pohybom svalu tváre hercov a plynúcou milisekundou deja. Najfascinujúcejšou pre mňa zostáva obratná a hladká distribúcia stopáže medzi jednotlivé vrstvy príbehu, ktoré spolu dávajú komplexný, no pritom jasný obraz života. A to v plnej šírke, nakoľko je to vo filmovom médiu možné. Žasnem nad tým, ako sú mnohé momenty zaplavené skutočnými ľuďmi, ako kamera s ľahkosťou postupuje v krčmových scénach od postavy k postave, ako farbisto vykresľuje potýčky, drobné spory a konflikty. Filmový pás akoby tu skutočne pred očami diváka ožíval - raz sa rúti závratnou rýchlosťou, inokedy spomalí a pozvoľne, harmonicky plynie. Na to sa priamo napájajú avantgardné postupy a prvky: dynamizácia, občas až extrémna rapidmontáž, rozdeľovanie a zlievanie dvoj, troj či dokonca štvorexpozícií a ďalšie (ktoré spomína Anderton). Zároveň ilustrujú stav Sizyfovej mysle a duše (zábery z ikonickej cesty vlakom do mesta, kde má dať Normu lotrovi Hersanovi, majú dĺžku len 5 až 14 okienok), ale i tela (opäť tu musím odkázať na Andertonovu zmienku o slepote), a teda napĺňajú princípy impresionizmu. V tom im pomáha precítené herectvo hlavných predstaviteľov (predovšetkým fenomenálny Séverin-Mars v niekoľkých životných etapách od hrdinského muža po vetchého starca), ktoré sa vymyká zo škatuľky klasických kreácií známych z expresionistických hnutí a blíži sa skôr inteligentnej melodráme a psychologickému filmu. Ďalším výraznom prvkom deja, ktorý sa premieta do psychologických odtieňov je prostredie. Kontrast spleti železníc, neklamných znakov industriálnej spoločnosti, medzi ktorými je uväznené Sizyfove chudobné obydlie a zasnežených vrchov Álp, kde sa konečne môže zhlboka nadýchnuť a pocítiť slobodu plnými dúškami, je určujúci. Zákonite ho však napriek všetkému ťarcha jeho rozhodnutí doháňa aj tu a vedie k tragickému vyústeniu._____Ako filmová rozprava o kauzálnosti, vplyve našich činov, tiahnucich sa celým životom, opozície snov a reality, i vrchol impresionistických snáh a uzavretie jednej filmovej etapy je La Roue výživným a silným filmovým zážitkom. Dokonca si dovolím povedať, že krásu a uhrančivosť posledného záberu, umierajúceho starca sediaceho pred oknom, z ktorého akoby sa dalo dosiahnuť na samotné nebo, takmer nič neprekoná. Dosť možno vôbec najsilnejšie 4*, aké som kedy udelil. Tento komentár je príliš stručný a osekaný na to, aby dokázal obsiahnuť čo i len drobnú časť filmu a je preto možné, že sa k nemu ešte vrátim. No slová i tak nestačia - treba to vidieť. 89% () (menej) (viac)