Novyj Vavilon
The New Babylon
Kamera:
Andrey MoskvinHudba:
Dmitrij ŠostakovičObsahy(1)
Na začátku průmyslové revoluce byla Pařížská komuna založena v roce 1871 proti bohatým a mocným a násilně potlačována armádou, která zůstala věrná umírněné formě republikánství. Jak by mohl pokračovat milostný příběh mezi mladou prodavačkou Luisou a vojákem, který není schopen se rozhodnout, zda je pro nebo proti radikální vlně. K nalezení odpovědi byly zapotřebí dva měsíce – v krvi a slzách a za deště, který smývá všechny minulé vzpomínky. Každý den se otevře obchod New Babylon s věcmi pro buržoazní dívky. (Zetwenka)
(viac)Recenzie (21)
Legenda o Komuně. No, a každá legenda je též i propaganda. Zde výrazně karikovaná buržoazie, která se zde promenuje v obchodním domě - tedy chrámu konzumu nazvaném Nový Babylon (už ten název!), a v šantánech - takto hnízdech neřesti plných kluzké a pokleslé zábavy, stojí zde proti idealizovaným proletářům, tichým pracujícím, z nichž mnozí by mohli sloužit za modely k obrazům světců. Ani avantgardisté nemohli uniknout křesťanským vzorům, v kterých vyrůstali. A též hlavní hrdinka Louisa mění se z ušlápnuté prodavačky v Pannu Orleánskou Komuny. A hodně se zde hraje se symboly, takže figurína panny načinčané do krajek, která ční nad prodavačkou Luisou, pak hoří jako součást barikády, kterou bojovnice Luisa brání. V tomto schématu je pak traktována i závěrečná scéna poprav komunardů, která vyznívá ve smyslu – můžete zahubit naše těla, ale ne našeho ducha. Celý film nese se tedy v duchu millenarismu (který těm avantgardistickým snílkům už brzy nato zatrhl realistický s. Ždanov). Vlastně jedinou postavou, která se tomuto schématu trochu vymyká je ten váhavý voják, který nakonec bojuje proti svým zájmům. --- Zvykne-li si jeden na ten expresivní styl herectví, je Nový Babylon obrazově strhující dílo, kterému Šostakovičova hudba ještě dodává na naléhavosti. Viděl jsem verzi dlouhou hodinu a třicet tři minuty. ()
Prusko-francouzská válka, Paříž. Lidi se normálně bavěj, dokuď se neukáže, že prušáci vyhrávaj. Pak je Paříž téměř dobyta, ale obyvatelé se složej na nákup děl. Buržoazie se ale zlovolně spolčí s nepřítelem... PS: Příběh má jméno podle obchodního domu a verze, kterou jsem viděl já, měla jen 73 minut. Formálně velmi zajímavý film, což ale dost detailně popisuje Pacco. EDIT: Tak ne no. ()
Vive la Commune? Není přirozeně náhodou, že v Sovětském svazu na konci 20. let učaroval jako filmový námět revoluční průběh krátkého trvání Pařížské komuny. Není potřeba v tomto spojení hledat skryté prvky, metafory, paralely, zrcadlení ajv. Vše je průzračně čisté a jasné. A zřejmě také proto dávám přednost Generální linii Alexandrova a Ejzenštejna a Zemi Dovženka. Ten kankán! ()
Dynamická pocta ľudovej revolúcii voči zhýralým majiteľom. Dokonalé. Žiaľ, zostrih, ktorý som mal možnosť vidieť mal len 59 minút a navyše bez akejkoľvek sprievodnej hudby. Podľa českých predtitulkov išlo o verziu pre československé kiná, ktorá mala premiéru v roku 1930. No čo, snáď sa mi raz pošťastí vidieť zrekonštruovaný a predĺžený Nový Babylon a vypočuť si k nemu aj originálnu Šostakovičovu hudbu. ()
"Muže s kinoaparátem" a "Moskevskou modistku" nic nepřekoná, v tomto směru už asi není díla sovětské avantgardy, které by mne ještě mohlo pozitivně šokovat, to negativních zážitků bylo víc, většinou šlo o kultovní filmy kultovních tvůrců, u kterých pravda nejsem schopná objektivity, přeji jenom šlo o levici a revolucionáře. Přestože "Nový Babylon" vnímám jen jako učebnicovou ukázkou historicko-materialistické narace, musím uznat, že má perfektně propracovaný prostor před kamerou, skoro jsem měla problém sledovat hlavní postavy. Hvězdička navíc za Šostakoviče. Ale určitě chci vidět ještě následující drama "Sama uprostřed bílé smrti". ()
Problém sovětské montážní školy tkví v tom, že filmy, co pod ni spadají, jsou často po obsahové stránce příšerně infantilní. A i kdyby bylo zpracování sebedokonalejší, pro mne představuje ideologická rovina stále velmi zásadní kritérium pro hodnocení filmu. Kdybych to hodně přehnal, tak v absolutní ignoraci tohoto aspektu by pak člověk mohl dojít do stadia, kdy bude bezmezně obdivovat Triumf vůle od Riefenstahlové jen proto, že je to film pěkně natočený. To je přece pitomost. O tom, zda by mělo být umění spíše etickou, či estetickou kategorií je možno polemizovat, ale všechno má své hranice. PS: Výjimky se samozřejmě také najdou. V tomto ohledu doporučuji například opravdu výborný snímek Deset dní, které otřásly světem. ()
Jakožto film řekněme historicky zabarvený, Nový Babylon nic moc neskrývá, jeho ‚‚poselství‘‘ není třeba nijak složitě luštit, propagandou je film velmi otevřeně protkaný. Za zmínku tentokrát ale rozhodně stojí styl, v jakém je celý snímek laděn. Práce kamery je přímo skvostná, nepokrytě a velmi efektně využívá hloubky prostoru – hlavní postavy vyjevuje vždy v popředí, výrazně ostřejší a v poněkud mlžném oparu okolí – zřídkakdy ohraničené mizanscény tomu všemu dodávají jakýsi nádech nekonečnosti. Herci jsou sice němí, zato však hrají ‚‚jako o život‘‘, jsou značně expresivní, mimikou a gesty nešetří, což do jisté míry přispívá k snadnějšímu vnímání filmu bez hlasové složky, nicméně v kombinaci se zrychlenými záběry může místy přehnaná výrazovost a gestikulace působit poněkud komicky až groteskně. Jakožto divák nepříliš zkušený ve sledování černobílé němé tvorby jsem si tak dokázala Šostakovičova trefného hudebního doprovodu cenit jen po určitou dobu, po jejímž uplynutí jsem začala ze srdce nenávidět ruské mezititulky a dychtit po lidských hlasech. Také líbivost prezentovaných podnětů s odvíjením příběhu postupně klesá, repetitivnosti scén neubývá a zhruba od poloviny snímku tak částečná smyslová deprivace může divákovi zhýčkanému soudobou mainstreamovou kinematografií začít filmový zážitek kazit. Sousled závěrečných scén mě pak uvrhl do zmoklé a lehce depresivní letargie a počáteční nadšení z hravě manipulativní vizuální stránky filmu přehlušil. I tak ale považuji Nový Babylon za dílo výjimečné, na svou dobu velmi vynalézavé a pro zainteresovanější publikum snadno ocenitelné. ()
Z filmového hľadiska, sa celuloidová tvorba v dobe nemej éry vyznačovala kvalitami, aké nemajú ani dnešné snímky ( dokonca ani tie z pred 20-30 rokov ). A NOVÝ BABYLON je príkladom, že to platilo hlavne ( ale nielen ) pre európske snímky. Posolstvo si každý môže vysvetliť po svojom ( dnes je to ťažké ), ale formálnu stránku musí hltať každý, kto s Filmom žije. Myslel som si, že ruský nemý film je Ejzenštejn, Pudovkin, Dovženko. Ale po tejto skúsenosti zisťujem, že týchto umeleckých supertsars bolo viac. ()
asi bych nehodnotil tak vysoko nebyt vcerejsi projekce restaurovaneho materialu v Anezskem Klastere s zivym orchestrem Berg, dirigovanym Peterem Vrabelem - paradni kulturni zazitek, diky! http://www.rozhlas.cz/vltava/ostatni/_zprava/novy-babylon-lahudka-pro-hudebni-a-filmove-fanousky--1177959 ()
Raná historická dráma z obdobia dobytia Paríža v 19. storočí socialistickými anarchistami. Príbeh je veľmi jednoduchý: Ťažký život sociálnej triedy a štastný život buržoázie - ktorý vyzerá aj tak, že obchodný dom Nový Babylon je totálne zahltený klientami vyššej triedy, sa mení v násilnú anarchistickú vzburu, ktorá je v krátkom čase francúzskou vládou potlačená späť do pôvodneho stavu. Teatralita je v podobe absolútneho vytŕženia. Ako-tak ustojí iba koniec, dej predtým je dosť preťahovaný a mňa nudil. 120 minút je na takýto film jednoducho príliš. Korunu tomu podčiarkuje marxisticko-proletárska ideológia, ktorá často bortí aj to dobré, čo film ponúka. ()
Tento film je na svou dobu technicky fakt dokonalý a hravý. Chvílemi však zbytečně natahovaný a samozřejmě silně poplatný době svého vzniku, tím pádem i značně dobový. Pokud ho ale máte možnost vidět v doprovodu orchestru BERG hrajícího Šostakoviče, který složil hudbu speciálně pro tento film, přičemž ji pak v horečkách dodatečně upravoval, když došlo na zkrácenou, cenzurou osekanou veri, tak vám prostě spadne čelist nad tou hudební hravostí skvěle propojenou s obrazy. Při premiéře publikum údajně podezíralo dirigenta z opilosti, tak skvěle Šostakovičova vynalézavá hudba zapůsobila. Takže v konečném součtu, kdyby cenzura film zkrátila ještě tak o patnáct minut a Šostakovičova hudba by jej doprovázela při každém jeho uvedení, klidně bych dala pět hvězdiček:-) ()
Snímek začíná veselícími lidmi, kt. ještě neví co je čeká. Záběry statickou kamerou jednotlivých hlavních postav, ale i neznámých, v nás mnohdy vyvolávají pousmání a někdy mimojiné soucit. Zachycuje hlavně tváře herců, vyjímájí se zde detaily - žena máchající prádlo, druhá líbá meč, muži co pijí mléko a stéká jim po bradě, vztek žen když dojde mléko. Přidaná hudba provokuje "náznaky" známých klasických děl (Liszt, Beethoven, ..), kousek začátku je stejný, ovšem znenadání se začne vyvíjet jinak. ()
Před vyhlášením Ždanovovské doktríny sovětské filmy hlavního proudu spojovaly avantgardní formální a stylistické postupy s ideově zaměřeným obsahem. Do tendence takzvané historicko-materialistické narace, dominující v sovětské kinematografii v letech 1925 až 1933 (viz D.Bordwell), spadala vedle moskevské větve v čele s Ejzenštejnem, Pudovkinem a Vertovem leningradská trojice Trauberg-Kozincev-Ermler. Jejich Nový Babylon dovršuje vývoj filmové řeči němého sovětského filmu. Stejně jako Ejzenštějnův Křižník Potěmkin, nebo Pudovkinova Matka používá Ejzenštejnovu montáž atrakcionu a Kulešovu metodu práce s konstrukcí prostoru. Vyhovuje dobovému požadavku spojení rétoričnosti a estetiky. Jednoznačně propagandisticky zaměřený obsah je zprostředkován vysoce sebevědomou narací. Dochází ke střetu konceptů 19. a 20. století. Realismus a naturalismus se potkává s ideologičností a expresivností. Za dobově věrnými kostýmy a výpravou se skrývá zmanipulované vylíčení historické události, přizpůsobené ideologickému účelu vědomým vynecháváním dobových faktů. Postavy nesměřují k realismu, ale ke schematicky prezentovaným typům na základě třídního dělení na těžce pracující proletariát, chápaný jako oběť a na bohatou buržoazii, která ho vykořisťuje. Záběry ztrhaných pradlen a dělníků stejně jako bavící se zkažení měšťané, na jejichž roveň jsou stavěny další protirežimní živly jako umělci a prostitutky, nacházejí svůj protějšech v sociálně realistické malbě na jedné straně a karikatury a expresivní nadsázky v Toulouse-Lautrecových či Degasových vyobrazení pařížských čtvrtí, tančíren a kaváren. V kontextu historických epických velkofilmů vyznívá Nový Babylon komorně. Výrazové prostředky jsou zaměřeny na vynalézavost a působivost filmové řeči, nikoli na velkolepé davové scény s početným komparzem. Vizuální krása obrazů staví na kontrastním svícení, hloubce prostoru, budované opozicí předního plánu, ve kterém se odehrávají narativně důležidé děje a zadního rozostřeného plánu, který prezentuje divoký rej lidských postav a zrpostředkovává širší kontext, tj.charakter prostředí. Střední plán je zcela opominut. Vedle práce s detaily je zásadní choreografie pohybů a práce se střihem na základě grafické podonosti tvarů a směrů (viz vizuální motiv kruhu či půlkruhu v okouzlujícím "tanci" slunečníků a vějířů). Do karnevalu pohybů a gest nepřetržitě vyhrává Šostakovičova rozmanitá hudební plocha, přerušená tklivým klavírním sólem, jehož komornost kontrastuje se zbývající části soundtracku a graduje patos scény porážky komunardů. Přepjatý výrazový projev herců skupiny Feks, dodává gestu sakrální charakter, jež vrcholí v závěrečné scéně s komunardy, jejichž těla budou zastřelena, ale jejich pohledy míří vstříc budoucnosti. ()
I přes výbornou hudbu, která film doprovází, a fascinující kameru, která jednoduchými postupy jako je rozostření pozadí, na kterém vystupuje v detailu herec, dodává scénám veselí Pařížanů grotesknost, scénám boje velikost a celému filmu dynamičnost, se dá tomuto němému filmu doprovázenému titulky vyčíst hodně. Tím nejhorším je pro mě naprostá prvoplánovost děje, který připomíná spíše politickou agitaci. Kvůli velké popisnosti záběrů je film pro dnešního diváka neuvěřitelně zdlouhavý. Přehnaná nám také může připadat i výrazná mimika a gestikulace, které často dělají záběry groteskními nebo až děsivými. Obojí je ovšem pro němý film, který si nemůže vypomáhat mluveným slovem, typické. ()
Zatím asi nejsilnější umělecký zážitek z němého filmu vůbec. Viděla jsem také 73minutovou verzi a předpokládám, že jde o novou editaci snímku z roku 1967. Děkuji uživateli Pacco za podrobný výklad. Po zhlédnutí filmu jsem si "metodu" tvůrců stručně charakterizovala asi takto: převážně jedna až dvě postavy výrazně v popředí v polodetailu, pozadí komponováno často jako "stinově" naznačený velkorysý, bohatě zalidněný prostor, přičemž dojmu mohutnosti je dosahováno právě tím, že v v záběru chybí jak "strop", tak "země". Šostakovičova doprovodná hudba je úžasná, v tragickém závěru svou náladovou kontrastností geniálně stupňuje katarzi. ()
Po zhlédnutí tohoto němého filmu jsem si mohl říct, že jsem viděl už dva filmy z roku 1929. Tím prvním byl Muž s kinoaparátem, který se mi líbil mnohem víc, ač jde vlastně o bezdějový kus, kterému hodně přidává až následně dodaná hudba. Do Nového Babylónu jsem se nedokázal vžít, nijak mě neoslovil. Zřejmě jsem v něm hledal něco, co neobsahoval a to, čím vynikal, mi ušlo. Celkový dojem alespoň trochu vylepšuje Šostakovičova hudba. ()
Na jedné straně trestuhodně primitivní děj a herecké výkony, nad kterými zůstává rozum stát (doslova a ne v právě positivním slova smyslu), na straně druhé fascinující kamera a přenádherný soundtrack. Ano, nabízí se samozřejmě otázka: co jiného jsem sakra čekala? Upřímně, nevím. Ovšem musím se přiznat, že tenhle monument i zkáza avantgardy, při jejímž sledování jsem se cítila tak nějak napůl očarována a napůl zhnusena, mě vlastně vcelku upřímně překvapil. (Jen škoda té příšerně přetažené třetí třetiny.) ()
Sváří se ve mně mnoho pocitů z tohoto filmu, dovolím si tedy jen několik poznámek: A) Největším problémem prusko-francouzské války byli samotní Francouzi. To ukazuje tento řemeslně dokonalý film velmi dobře a srozumitelně, proto si po právu zaslouží vysoké hodnocení. B) Je nutné brát v potaz propagandistický ráz filmu. S obtloustlou něco jako koňak pijící a doutník kouřící buržoazií jsem se už ve filmu setkal. Takovéto celoplošné vykreslování buržoazie je zrůdnost sama o sobě, přesto však je třeba uvědomit si tehdejší sociální propasti ve společnosti. Pařížská komuna nevyrostla z nudy, ale z bídy, což samozřejmě nic nemění na faktu, že sama dala prostor zrůdnostem. C) Škoda, že tak krásný film je tak moc zatížen. Snad ještě nikdy mi tolik nemrzelo mé nižší hodnocení. Ale kdykoliv mi napadne zvýšit ho, vzpomenu si na šílený titulek Tak rozhodla komuna. D) Film nutí vnímavého diváka, aby si položil zdánlivě jednoduchou otázku: Jak bych se zachoval já? E) Francouzská vláda se spojila s Prusy, aby společně komunu potlačili. Takže co je ve filmu ještě pravda a co už demagogie? ()
Nový Babylon je v pořadí druhým němým filmem z roku 1929, který jsem měl možnost zhlédnout. Tím prvním byl Muž s kinoaparátem z režisérské „dílny“ Dziga Vertova. Nový Babylón, jehož režie se ujali pánové Trauberg a Kozincev je recepčně složitějším snímkem, který si vyžádá větší míry Vaší pozornosti. V osobním případě, i přes drobnou anotaci a přečtení některých kritik mi dějová souvislost neustále unikala. To s čím se tedy řada lidí paradoxně nemohla ztotožnit v případě filmu Muž s kinoaparátem, tedy v podstatě s absencí děje, jsem se v případě tohoto filmu, osobně vyrovnával mnohem obtížněji. Několikrát jsem se během filmu musel obrátit ke svým poznámkám a opět si ujasnit základní charaktery postav, teprve při následné kavárenské debatě mi byl znám hrubý rámec děje a posléze, v konfrontaci mých skrovných znalostí historie, i avizovaná agitační funkce. To co se z mé strany nepodařilo docenit v případě režisérské páce, kompenzuje jisté porozumění práci Šostakoviče, který napsal samostatnou hudbu k filmu. Šostakovič se oprostil od zažitého úzu, a co nejméně podřídil hudební projev očekávané ilustrační funkci každého ze snímků. V řadě případů naopak využívá kontrastního vedení melodie a význam snímku hledá z perspektivy jeho dějové důležitosti, v rámci celého filmu. V tom spočinul hlavní přínos Nového Babylónu v prismatu filmové hudby a Šostakovič si toho byl dobře vědom. Ve filmu se setkáváme také s náznaky klasických děl a s prací motivů revolučních písní, jako byly Carmagnola, Ça ira ale i s leitmotivem vládních vojsk, Marseillaisou, čímž Šostakovič propůjčil filmové hudbě Nového Babylónu, i sémantického významu. Celkově bych zde nerad nějakým způsobem zpochybnil režisérskou práci pánů Trauberga a Kozinceva. Jenom mne pravděpodobně, pro vlastní nepřipravenost nezaujala takovým způsobem, abych byl schopný se k jejich práci věcně vyjádřit. Odmítl jsem zde v této souvislosti lidově řečeno plácat prázdnou slámu a příspěvek směřoval k tomu, co mi ve filmu velice imponovalo, k práci Dmitrije Šostakoviče. ()
Nový Babylon od režisérů Leonida Trauberga a Grigorije Kozinceva je černobílý němý film s poměrně typickými prvky – titulky vkládanými místy pro objasnění děje, živou hudbou, která film doprovází, a výraznou mimikou a gesty. Mnohé scény jsou záměrně tvořené zrychlenými pohyby postav, které bývají v pozadí rozostřené, díky čemuž děj buďto graduje, nebo dostává určité hrůznosti. Příkladem je ples, kde se objevuje spektrum různorodých pařížských figurek vyšší třídy – opilci, tlusťoši, bezzubí starci, osoby angažující se v politice, prostitutky. Ty otvírají dokořán pusu v smíchu, který některé rozesměje, některé znechutí, tančí a jen sukně a kmitající nohy se míhají v záběru, člověk díky hudbě vnímá ten hluk, ten spěch, to bohémství. Nezastíraná radost z války, která je vyobrazena jako žena v bílém rouchu s úsměvem na tváři, později kouřící doutník, jak se radost stupňuje a válka je blíž a blíž. Vůči tomu je však ve filmu vyobrazen obrovský kontrast, a to, když se na plátně objeví lidé dřoucí v prádelně, kde máchají prádlo v kádích, bolí je záda, a co určitě nedělají, je zábavná činnost. Dramatickým se tento kontrast stává především ve chvíli, kdy je zábava vystupňovaná, nohy se míhají rychleji a rychleji a najednou se před diváky objeví stařec v prosté haleně se zbídačeným obličejem. Tyto kontrasty jsou ryze účelové a filmem se províjí od začátku až do konce. Například již zmíněny ples, na kterém je také řečena věta Všichni toužíme po lásce, načež vidíme mladého hubeného chlapce v náručí tlusté postarší ženy, mladou dívku se starcem a další. Tato samotná věta se zobrazuje ve filmu několikrát, ale nemá už tak vtipný nádech jako na plese, naopak bolestný, když ji slyšíme v běhu války. Zajímavá byla taky změna tvrdě pracujících lidí v prádelně a švadlenek poté, co dostali více práv. Mezi další výrazné kontrasty patří zajisté bojující dělníci a chudina v rozbouřené Paříži a tleskající šlechta s dalekohledy cpoucí se jídlem daleko za Paříží na kopci ve Versailles. Ač navenek mnohé scény vtipné, smích nepřináší. Smějící se pařížská společnost je jen karikatura veselí, která je velmi dobře podávána. Tento film vyobrazuje události dnů útoků pruských vojsk na Paříž. Boj prostých lidí, kteří vytvoří, komunu s právy, která chtějí. Za vlastní peníze s vlastními zbraněmi. Vůči nim je postavena smetánka, která pro svoji vlast neudělá nic, jen se baví daleko v bezpečí – a nakonec pošle na tyto dělníky a chudinu, která prokázala až nadbytek odvahy v boji za sebe a vlastně i za ně, vojáky, kteří je všechny zabijí. Vše je provázeno hudbou skladatele Šostakoviče, která dokáže velmi dobře vytvořit pro diváka správnou atmosféru celého snímku. Poslední scéna, ve které voják podává jednomu z hlavních hrdinů lopatu a říká: Vem lopatu, kopej hrob, SMRT, a on ví, že kope hrob pro dívku, do které se zamiloval, je obzvlášť dramatická, přestože z druhého úhlu pohledu i směšná, jaká se stala z udatného a uznávaného vojáka figurka. Neschopen zachránit a udělat něco pro sebe ani pro svoji milou, která se naopak nevzdala, ale bránila aspoň pěstí. Opět další kontrast. Herecké výkony zde jsou poměrně výrazné, ale v průběhu filmu se objevují spíše i jiné scény, ve kterých mohou herci ukázat svůj talent – například scény válečné. Hlavní hrdinka má však velice nepřirozené vystupování a výrazy, které mě rušily. Stejně tak mi přišlo rušivé udávání v pravém rohu titulků jméno herců, které narušovalo fikci a propadnutí se do historického okamžiku. Stejně jako skuteční lidé bojující za Paříž, i tito herci jsou dnes již mrtví, ale to na situaci nic nemění. Němý film si žádá mnoho soustředění, Nový Babylon obzvlášť. A nejen to, také české titulky nebo překladatele titulků z ruštiny. Hudební podklad je vynikající a úderný, herecké výkony většiny herců jsou správně výrazné, což je pro němý film důležité. Zrychlující se a zpomalující scény napomáhají gradování a vtáhnou do děje, přestože konec už plyne vláčněji. S obsahem, který je z historického hlediska poučný, hodně vypovídá o lidské povaze, tvoří všechny tyto složky filmu velmi dramatický snímek, který zajisté patří mezi významné snímky světové kinematografie. () (menej) (viac)