Aleister

Pocitovka mimo běžná příběhová klišé, rodinné dusno na dovolené a mezi tím vším postavy snažící se proplouvat svojí každodenností. Dcery na prahu dospělosti, matka, která děti nemůže ochránit před životem, otcovské milující obětí. Za všemi půtkami a roztržkami láska, vzájemnost, křehkost okamžiku a síla dočasnosti. Skvělá Carmen Madonia jako mladá Ren, která je již o něco dále než studentka baletu v Dhontově Dívce. Citlivý český dabing.

Italsky emočně přepálený, patetický, staromilsky dialogový i syrově přímočarý, brutální a vášnivý portrét historické postavy i její doby možná v něčem trochu připomíná temný historický román Kámen a bolest Karla Schulze. Věčný konflikt mezi jedincem a ideologií zarámovaný do kriminálního vyšetřování/náboženského filmu se klaní zbožštělému vyvrhelovi a průkopníkovi, který sebedestruktivně naráží na mantinely totalitní moci sedmnáctého století oblečené v kněžském rouše.

Celovečerní videoklip, filozofická esej a odysea do zákoutí tvůrčího a životního zrání je podobně fascinujícím portrétem uměleckého a kulturního fenoménu jako McQeen. Na procházce vnitřním vesmírem se bez didaktičnost, přirozeně a plynule do sebe vlévají klíčová témata Bowieho jako umělce i jako člověka. Bohatá střihová montáž hudebních, filmových i výtvarných referencí dochází bez kýče a patosu k univerzálnímu poselství, které je málokde tak jednoduše a výstižně formulováno. „Až když pochopíte, že vaše existence a život jsou omezené, dokážete si uvědomit skutečnost nádheru a velkolepost té chvilky, kterou strávíte na zemi.“

„Škvírami a skulinami totalitního režimu jsem chtěl protlačit pocit svobody, který jsem si dovezl z Anglie“, říká průvodce výjimečné road movie po undergroundové Praze, propagátor a organizátor neoficiálního kulturního života, Miloš Čuřík. Pro někoho možná obyčejný dokument, pro zájemce o alternativní hudební scénu na hranici ilegality fascinující a bohatá encyklopedie domácí i světové „neoficiální“ umělecké scény a portrét doby, kontrastující se snímky i normalizační šedi.

Sexuální probuzení v kulisách doznívajícího devatenáctého století, na přelomu moderního světa a tradičního, silně katolického prostředí. Kostra jednoduchého příběhu, obalená dusivě smyslnými obrazy, líčí pohlcující tělestnot jako formu spirituality i jako hřích.

Nenápadný covidový příběh o mezilidských vztazích nepřichází s velkými zločiny ani politickými kauzami, kterým se Piussi dlouhodobě věnuje ve svých dokumentech. Přesto má s nimi její první hraná režie mnoho společného. Civilní i sžíravě autentický portrét občanského soužití, jakási syrovější varianta Vlastníků, vyobrazuje atmosféru doby deformované nejistotou, neustálou přítomností rušivých vlivů, frustrující nefunkčností institucí a normalizovaného chování vyšinutých jedinců.

Starý svět umírá a ten nový s ním. Německý romantismus, dekadence, gotický román, Pád domu Usherů, Přelet nad Kukaččím hnízdem, Prokletý ostrov a drama o incestu. Dechberoucí postmoderní mix temné pohádky, hororu a fantasy s historickými odkazy na zlo, stylizované do podoby nacistické laboratoře na výrobu čisté rasy.

Apocalypse Now se zvukovým designem z pekla.

Benedetta má vše co exploatačka žádá, krvavé vraždění, znásilnění, sado maso, i lesbický sex, a potrádá vše, co čekáme od historického dramatu. Milovník dobových reálií bude trpět nad plochými postavami, absurdními situacemi na hraně humoru i nelogickými zvraty. Verhoevenův eklektický snímek si pohrává s žánrem náboženských eposů, voyeursky se kochá patriachálním diktátem stigmatizovanou ženskou sexualitou a zároveň přináší velkolepý feministický příběh o pomstě. Ps. Nemasturbuje se tu krucifixem, ale soškou Panny Marie.

Bebjak patří mezi špičku tuzemských žánrových tvůrců, jeho potenciál je ostatně patrný již v Čáře z roku 2017. Stínohra nadchne přímočarostí, syrovostí a autenticitou sociálního dramatu. Jeho nejnovější snímek patří do stejné „rodiny“ jako Můj pes Killer Miry Fornay, Kobry a užovky Jana Prušinovského, nebo Koza Ivana Ostrochovského. Místo rutinního kriminálního procedurálu jde o plnokrevné drama, které prozkoumává černočerný svět polostínů a polosvětel, v nichž se pohybují sebedestruktivní postavy naplněné vztekem a touhou po pomstě. Stínohra je vlastně duel, jehož působivost se odvíjí od vynikajícího castingu a herectví, které se povedlo podobně jako v Budiž světlo Marko Škopa, nebo Pustině Ivana Zachariáše a Alice Nellis. Milan Ondrík a Jan Jankovský, vypůjčený z Prušinovského Chyb, podávají výkony hodné Českých lvů.