Anatomie pádu
Anatomie d'une chute
Anatomy of a Fall
Anatomy of a Fall
Anatomy of a Fall
Anatomy of a Fall
Anatomy of a Fall
Réžia:
Justine TrietKamera:
Simon BeaufilsHrajú:
Sandra Hüller, Swann Arlaud, Milo Machado Graner, Jehnny Beth, Samuel Theis, Saadia Bentaïeb, Antoine Reinartz, Camille Rutherford, Sophie Fillières (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Úspešná spisovateľka Sandra (Sandra Hüller) žije so svojím manželom Samuelom a jedenásťročným, čiastočne nevidiacim synom Danielom v odľahlej chate vo francúzskych Alpách. A zatiaľ čo Sandra pracuje na svojom ďalšom románe, Samuel renovuje ich priestranné obydlie. Jedného dňa však Daniel nájde pri návrate z venčenia ich psa otca na zemi pred chatou mŕtveho v kaluži krvi. Bola to samovražda, nešťastná náhoda alebo má manželovu smrť na svedomí Sandra, ktorej tvrdohlavá povaha z nej robí hlavnú podozrivú? Verejné vyšetrovanie prípadu odkrýva nielen okolnosti samotnej smrti, ale aj intímne a znepokojujúce detaily ich búrlivého vzťahu. (ASFK)
(viac)Recenzie (217)
Plně se podepisuju pod recenzi EvilPhoEniX. Na co se rozepisovat nad něčim, co si to absolutně nezaslouží a navíc to velmi trefně popsal už někdo jinej..! ()
Standardní soudní drama s nestandardními momenty. Karty jsou rozdány a hledání viníka je v tomto případě bezpředmětným. Snímek staví na precizně ostrých hereckých projevech a nečekaných emočních zvratech, které přebíjejí tak trochu nekonečné soudní dialogy. ()
Masakr. Mé oči, mé tělo - jako v tranzu. Navíc nechápu, jak to dokázal ten scénář utáhnout. Normálně by mě to přestalo bavit už v půlce, ale u tohoto jsem byl napjatý u každého slova, co jak Sandra, tak Samuel, Právník i Daniel řekli. Bylo to brutální, masakrální, špičkový, a snad, nejlepší film roku. 11/10 ()
Nemohu se ubránit pocitu, že tady scenáristé vykradli seriál The Staircase (2022). Všichni zde ale hrají uvěřitelně, i když tempo je zde znepokojivě pomalé, chvílemi jsem usínala a musela se k jednotlivým úsekům filmu vracet. Dokonce mě zde ani nějak zvlášť netrápilo dilema o vině či nevině, mám v tom docela jasno. Respektuji rozhodnutí soudu. Velice potěšil herecký projev Mila Machada Granera. ()
Justičná francúzska dráma, ktorú charakterizujú najmä konverzácie nesúce sa celým filmom a odhaľujúce udalosti či motívy, ktoré predchádzajú úmrtiu. Na jednej strane chápem toľké množstvo ocenení, ktoré tento film momentálne má, na druhej strane zas chápem, že nie je to tak úplne pre väčšinového diváka. Miestami je to značne monotónne a nudné (najmä sekvencie zo súdnej siene), ale keď sa ponoríte a navnímate myšlienkovú hĺbku jednotlivých dialógov, tak je to určite zaujímavý počin. Ja štvrtú hviezdu nepridám, keďže ku mne tu preniklo málo emócií, ale za zmienku a minimálne jedno zhliadnutie tento film určite stojí. 65 % ()
Dobrý film. Nicméně s ním končím se sledováním filmů delších než dvě hodiny, kterých je dneska spousta. Mluvení, zbytečné žvanění, natahování děje zbytečnými odbočkami. Asi nejde o to, že by autoři nedokázali děj vtěsnat do dvou hodin, ale spíš o nedostatek sebekontroly a o byznys. Bergman se většinou vešel do půldruhé hodiny - a jaké to byly filmy! ()
57. KVIFF - Najdiváckejší film, ktorý som na festivale videl. Bol som prekvapený ako tvorcovia dokázali naplniť 150 minút filmu na základe relatívne obyčajnej udalosti, ktorá následne spustila mohutnú súdnu drámu. Prišlo mi strašne svieže v tom záplave amerických filmov, ktoré celý rok pozerám vidieť film, kde sa rozpráva defacto troma jazykmi a súdny proces ukazuje triezvo, bez preháňania, tak ako by asi aj v realite vyzeral. Herecky je to výborné a nenudil som sa ani minútu. Jediná výtka, ktorú mám je obyčajný koniec, ktorý nezanechá v divákovy príliš silný pocit. Avšak ide to ruka v ruke s doterajším civilným pojatím filmu. ()
Je to úplně čerstvé. Tak půl hodinky po shlédnutí. A tedy se nemůžu zavázat k tomu, že do smrti nezměním ani písmeno na následujícím. Takže bych napsal tolik: asi to není nejlepší film ever, asi mě jiné filmy zasáhly více a určitě lze namítnout, že je řada snímků, jejichž témata jsou z jistých úhlů pohledu důležitější. Ale na druhou stranu - když už jsme u vztahů, jejich krizí a způsobů jejich řešení - co je důležitější než čas, který vztah zaplňuje? Jak s tímto časem hospodaříme, čemu v tomto čase věnujeme pozornost a kvůli čemu svádíme souboje různých druhů se svými nejbližšími? V průběhu hádky dvou vedlejších postav zazněl leitmotiv totoho příběhu jasně a zřetelně. Bohužel nejsem s to ty dvě nebo tři věty přesně zopakovat, ale bylo to nějak takhle: "Proč ztrácíme čas úplně zbytečnými hádkami vinách a obětech a místo toho, abychom se věnovali tomu, čemu se chceme nebo potřebujeme věnovat, ať už to je cokoli!" A tak se jedna z vedlejších postav vrhne z vokna, druhá pak musí absolvovat hnusné martyrium před očima nenažrané veřejnosti a hlavní jedenáctiletá postava pak tiše úpí, aby se z toho do konce života nevzpamatovala! ()
Bohužel měl asi střihač dovolenou, jinak by ten film měl hoďkuapůl. Dlouhé záběry, hrozná hudba, místy stupidní dialogy. Soud vykreslený dobře, žalobce i obhajoba se snažily obrátit pravdu na svoji stranu všemi prostředky.Jako kniha by to asi bylo dobrá, ale film promrhal příležitosti. Možná vražda manžela OK, otrávení psa přes hranu. ()
Kdybych mohla dát o hvězdu více, tak ji dám. Je to pro mě jeden z nejlepších filmů, které jsem viděla. A většinou soudím podle toho, jaký dojem ve mně film zanechal. Tohle mě vtáhlo. ()
Jako docela classic court room drama ()
Film se super námětem. Celkově se mi děj fakt líbil a pomalé zjišťování a přicházení na to co se vlastně stalo mě bavilo. Teď přichází to ale. Nevím proč, za mě na konci film zbytečně o 15 minut natáhnutý. Dále se dost často kamera snažila být až moc umělecké. Na mě to tak nepůsobilo, ba naopak jsem byl někdy až zaražen těmi kamerovými výplody. Jen abych tady uvedl nějaké příklady, tak třeba cca 15 sekundový záběr na podkroví nebo blízký záběr na pusu Sandry (Sandra Hüller) při dialogu a další scény. Soud byl někdy frustrující, to byl ale podle mě záměr a ve finále mi to nevadilo. I celkové rozuzlení dost v pohodě a jsem rád, že se pesemu nic nestalo. Film v pořádku a za zhlédnutí stojí, jen se připravte na delší, částmi nudnou stopáž. Já teď už vím, že na film za pár dní zapomenu a znovu ho vidět nepotřebuji. Jo a ještě je dobré říci, že film je z velké části francouzsky, což bylo dost otravné. Takže: Vizuál- 6/10, Kamera- 5/10, Hudba- 7/10, Výprava- 8/10, Herecké výkony- 8/10 ---> Celkem 7/10 ()
Geniální. ()
Taková klasická rádoby psychologická frantíkovská slátanina. ()
Z názvu som predbežne usudzoval, že pôjde o nejakú ďalšiu veľmi hlbavú filozofiu klasicky slepo podporenú najvyššími oceneniami a pritom ide o obyčajný príbeh aké Netflix vypúšťa rádovo dokumentárne. Dokonca to má jasnú podobnosť s Amanda Knox, nie natoľko zvláštnym prípadom aby sa nevyskytoval celkom často (napr aj u nás na Slovensku pomerne známy Judita zo Žiliny). Spracované obyčajne v hraniciach priemernosti, nič extra ani príliš pútavé. Keby sa celý film niesol v štýle prvej hodiny nedal by som ani 3*, nasledujúce súdne pojednávanie a všetky rekonštrukcie udalostí pôsobili aspoň záživne vďaka úžasnému scenáru, ktorý ma konkrétne pri nahrávke hádky strhol od reality a pripomenul obľúbené Marriage Story. Okrem scenáru ma na tom nedostalo nič a už vôbec nie chabé výkony. ()
Detailní, expertní, klinická filmařina. Sandra Hüller podává naprosto fenomenální ambivaletní výkon. Žádná scéna není mimo "rámec" filmu; každý dialog/monolog na svém místě, obsahující přesně tolik informací, co je "potřeba"; výborný střih; režie vedená tak, že divák je neustále v limbu mezi vinou a nevinnou hlavní postavy, nikoli na jedné nebo na druhé straně na základě podaných informací. V každém momentu sebejisté. Bohužel to je podle mě i jeho největším hříchem - Anatomie pádu je jako technicky krásný obraz, který postrádá duši. Film nahoru vytahuje jeho konečný "přesah" - jedna postava (anebo dvě?) se rozhoduje (rozhodují), na jakou stranu se nakonec přidají, které věří... a po konci filmu, mi přijde, padá toto rozhodnutí na diváka, i když filmový verdikt už padnul. ()
Sandru Hüller jsem naposledy viděla v Toni Erdmannovi. To byl ten rok jeden z mých nejsilnějších filmových momentů. A v Anatomii pádu jsem pochopila, že nemálo toho do sedačky přibíjejícího hypnotického zážitku dělá ona. Ale velmi dobří byli i ostatní herci. Film skvěle kombinuje soudní a rodinné drama, ve vztahové oblasti je však ještě mnohem intenzivnější a přesvědčivější. Bavila mě pasáž s metaforickou kastrací, která zazněla od psychoterapeuta. Ta misogynie probublávající pod povrchem celého systému byla až bolestivá. Do plného prožitku chybělo jen to, že jsem v kině bojovala s migrénou, proto nebudu podhodnocovat a dávám plných 5. ()
Nová generační výpověď, jak nic nevypovědět, nikoho neobvinit, ale v soudní síni už se proboha hlavně nesmí říkat slečno, ale madam. Takže madam režisérko, to byla pěkně rozestříknutá sračka. Viděla jste ty stopy na stěně kina? ()
Pro mě zatím asi film roku. Naprosto nepocítěných 150 minut komorního příběhu o pravdě, ale zároveň o všem krom ní. Precizní hra náznaků a tušení, na jejímž začátku jsem stejně po té pravdě (o pádu) toužil, ale na jejímž konci je mnohem snazší pochopit, že nesčetna (vrtkavých) pravd o životech jsou tím podstatným. Je to anatomie: příčin, současnosti i následků jednoho (zlo)činu - název sedí dokonale ()
Súvisiace novinky
96. Ceny Akademie - výsledky
V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (viac)
49. ceny César ovládla Anatomie pádu
V pátek 23. února 2024 proběhl v pařížské koncertní síni Olympia slavnostní ceremoniál 49. ročníku předávání cen francouzské Akademie filmových umění a technik (Académie des Arts et Techniques du… (viac)
77. ročník cen BAFTA - výsledky
V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (viac)
38. Premios Goya – výsledky
V sobotu 10. února 2024 byly předány výroční španělské filmové ceny Goya. Slavnostní ceremoniál proběhl ve městě Valladolid, předávání cen tak vůbec poprvé probíhalo ve španělském regionu Kastilie a… (viac)
15.7.2023 Dnes jsme společně s přáteli vyrazili na promítaní tohoto skvostného snímku, jako program letošní ozvěny karlovovarského filmového festivalu, Šary Vary ve Scale. Tentokrát to bylo letní kino na FF MU a musím říct, že tu máte fakt hodně nepohodlné lavičky bez opěrátek a měli byste si pořídit víc laviček s opěrátkama (a ta země byla taky dost nepohodlná no). Každopádně, film mě dosti překvapil, i přes to nekomfortní sezení, a byla jsem schopna si ho celkem užít. První věc, kterou bych chtěla zmínit je zvrat, který nenastal. Já a mí přátelé jsme se shodli na tom, že jsme všichni jeden očekávali, ale na tom, zda to pro nás subjektivně bylo negativní či pozitivní, jsme se neshodli. Pro mne to bylo ale velmi mezi pozitivitou a negativitou. Zvrat byl něco, co jsme všichni očekávali a samozřejmě i s radostí uvítali, ale nevadilo mi to. Bez zvratu, perepetie, to bylo něco, co mě přimělo k pozastavením–se nad myšlenkou a samotnou observací nad lidskou bytostí. Bylo to určitě naschvál, jelikož to mělo hodně prvků, nad kterými se člověk mohl pozastavit díky očekávanému, ale neexistujícímu zvratu. To, co tam hrálo nejlépe, byly skutečné myšlenky, reflektující člověka a jeho existenci. Bylo to naprosto realistické spolu i se záběry, které tomu tu realističnost dodávaly. Celý film dával člověku různé myšlenky, co se stane když, co bude když, a očekávaní, které nakonec nedostal a na to film hodně upozorňoval. Různé záběry z pozadí klučiny, pohledů na klučinu, jeho retrospektivních myšlenek či představ, brzkých scén psa či kluka apod. ,nám dávali brzká tušení, která se ale nevyvedla. Často jsme viděli perspektivu malého kluka, která nás opět obohatila napětím. Obsahoval dokonalé chvíle plné myšlenek, které reflektují existenci člověka a jedinec se nad nimi pozastaví a možná i nad jejich životem. Záběry, jak jsem zmiňovala, tu byly hezkým detailem k prvkům realističnosti. Byly dlouhé, nadměrně dlouhé, za záminkou atmosféry, reálného cítění a toho, aby divák vnímal dostatečně konverzace a dialogy, které podporovaly napětí. Napětí ve filmu bylo díky švenkům, délce záběrů, již několikrát zmiňovaných typů záběrů a hlavně nehorázně dlouhých dialozích, které byly ve stejný moment naprosto geniální ale nesmyslné. To stejné bylo vystupování úplně nepředvídatelných a nedůležitých postav, které tam byly pro nic. Pomohlo nám to je srovnat s hlavními postavami a vnímat jejich funkci lehce jinak. Nejen švenky, ale i prudké zoomy tu vybudovaly úzkostlivou atmosféru. Celé se to dělo v soudním prostředí, i když ze začátku šlo vidět, že se díky přírodnímu zveličení, se snímek může točit i kolem překrásné přírody. Soudní prostředí tu ale věčně bylo, přesto to nebylo vůbec o tom, ale hlavně, jak bylo zmiňováno, o jakémsi přirovnání k lidem, jejich existenci apod. Řeší to i celkem momentální problémy a tím jsou feministické pohledy. Šlo vidět jakési shazování ženy v dnešní společnosti při soudu, plném mužů a celkovém postavení ženy v dnešní společnosti, hlavně úspěšné ženy, spisovatelky. A samozřejmě, na co nemohu zapomenout, jsou queer aspekty, což je dalším momentálním tématem, otevíraném ve filmu. Bylo bráno příliš neutrálně na to, abych posoudila jeho postavení. Co bych nazvala dalším matoucím znakem diváka, bylo střídání vinných, jelikož snímek přijmul diváky, aby střídali vinné v jejich hlavě a to celkovou perspektivu každý několik minut. To mne vede k faktu, že film dokázal podotknout, jak médium filmu či jakékoliv jiné médium může být manipulativním. Co se ale týče obrovského pozdvihnutí, jde o herecký výkon, který se mi zdál fenomenálním, jak u hlavní ženské postavy, která dokázala vázat perfektně na sebe dialogy a monology při soudních záběrech, trvajících několik minut. Dětský herecký výkon byl, co se týče emocí, naprosto magickým a celková postava malého kluka byla obohacena o manipulativní auru, která nakonec nebyla taková, jakou jsme si ji samozřejmě představovali, ale pořád ukazovala ten prvek manipulace v médiu filmu. To mě vede k postavám, které vše byly naprosto zbytečné, ale hezky vykreslovaly momentální svět a situace. Byly hloupé, ale jen tam tak pobývaly vlastně, což je naprosto geniální. Celý snímek je těmito fakty pro mne geniálním. Nemohu zapomenout vyzvednout celkový vizuál, který mohl vypadat více obyčejně, což by celkový snímek shodilo dolů. Obsahoval ale melancholicky působící barevnou paletu včetně grain efektu, který působil ve většině scénách naprosto nádherně a pomáhal retrospektivním scénám. To i svícení bylo magickým prvkem celého snímku, které bylo vždy čisté a vyjádřilo úzkostlivou atmosféru různých typů scén. Genialita. () (menej) (viac)