rashnomon

26.11.2023 Ridley Scott je král techniky, to všichni víme, ale že by si doopravdy prostudoval historii, tak, jak tvrdil, to se říci nedá. Atmosféricky vystihnuté na nejvyšším levelu, co Scott zatím udělal – skrze jeho techniku kamery, barvení, soundtrack a sound–design a rozhodně vyhrání si s bitvami. Spíše mi ale přijde, že Ridleyho Scotta důvod pro natočení Napoleona byla jasná Josephine, o kterou měl sám Scott větší zájem než o Napoleona, o kterým původně film má být. Napoleon a natočení filmu o něm se mi zdá jako pouhá výmluva před tím, že chtěl více examinovat Josephine – což vysvětluje její neustálou přítomnost, neustálé pozorování vztahu jí a Napoleona a rozhodně následné expandování o režisérské (tedy historicky nepravdivé) přídavky na straně Josephine, co se týče vztahů. Režisérská – delší – verze by pak mohla býti zajímavější na bádání samotné Josephine, jelikož si myslím, že tam s pravdivým historickým kontextem více bádal Josephine rodinu + by nám to mohlo přiblížit. Jako celek to primárně byla režisérova invence, která se točila kolem vztahu s Josephine. I když Scott říkal, že do filmu zakomponuje svůj pohled, naboural tím historický kontext, jak co se týče vztahů ze strany Josephine, aby více Josephine přiblížil a rozhodně vztah s Napoleonem. Invence nebyly jenom ve vztahové části ze strany Josephine, ale též příčiny návratů či odchodů z míst Napoleona, které hýbaly se samotnou historií a následně vytvořili nový historický kontext Ridleyho Scotta. Můj poslední bod, ke kterému se dominantně míním vyjádřit a to je nedůležitost a vykreslení Austerlitzu – Bitvy u Slavkova. Přes to, jak říkal, že si prostudoval jeho historii, Bitva u Slavkova mě doslova zabila. Zaprvé, Napoleon ve snímku říkal, že jde zaútočit na západní křídlo, které ale neexistovalo. Bylo pouze severní a jižní, které tam bylo též velmi bídně ukázáno. K tomu krajina odpovídala tak maximálně rakouským Alpám nebo rumunským Karpatům, takže velké zklamání z této strany. Rozhodně k tomu bylo v den bitvy u Slavkova nad 0 °C, což bylo právě k divu, proto je to známější informace. Takže mi připadá, že se primárně na tuto bitvu Ridley Scott úplně vykašlal.

4. 11. 2023 Déšť, často symbol melancholie skrze počasí, nekomfortu postav býti pospolu – což nám často (i v tomto případě) pak skládá narativ – a za přítomnosti deště podpořit hodně temný příběh, čehož byl i autor dvou povídek, ze kterých následně Kurosawa dal do filmu prvky, Akutagawa, master. Toto temné donucení tři postavy být pospolu díky počasí nás vede teda pomalu ale jistě do později složitě strukturovaného a vrstveného narativu. Celá narace se skládá ze dvou viditelných linií, přítomnosti, kde máme naše vypravěče a retrospektivy, která se dělí částečně na další dvě linie a naši vypravěči z předchozí přítomnosti nás jimi provádí. Jedná se o retrospektivní obrazové vyprávění historky a obrazy výpovědí v jistém bezčasí s neurčitým soudcem, jelikož i skrze toto nás Kurosawa testuje a nechává naše subjektivní myšlení rozhodnout, kdo říká pravdu.  Uvítáni do vyprávění jsme příchodem do lesa, kde je hodně střihů na woodcuttera, dostávajícího se hlouběji a hlouběji do lesa – tento střih nám symbolizuje plynoucí čas a snahu jej odstřihnout, ten mrtvý čas, což není vůbec nutné natočit, ale též to těžce může reprezentovat nás, jelikož je to náš první vstup do vyprávění, takže to můžeme být my kráčící hlouběji a hlouběji do příběhu, do srdce a začátku příběhu, který ten les po celou dobu rámuje (to už nereprezentuje ten střih ale primárně přírodu lesa). Tato symbolika přírody se tu i párkrát objeví dále, ale je podpořena i npř. stínohrou či hudbou, což myslím listí, které nás vždy vtáhne do momentu. Ale primárně tu příroda jako taková hraje velkou roli dění, jelikož je to neznámý prostor, uprostřed lesa a něco se tam děje – podporuje to tu kriminální a mysteriózní atmosféru. Kurosawa má neskutečnou volnost kamery a tak to i vypadá. Tu volnost čerpá z němých filmů, kde byla ještě pestrá. Naopak snímek vypadá jako klasické Hollywoodské temné drama té doby, ale s pestře Evropským vizuálem a Bergmanovským nádechem filozofie (Persona v tomto případě, modernizovaný případ by byl Anatomie pádu skrze kladenou subjektivní otázku kdo je má pravdu). I když je to jeden z více poevropčených filmů Kurosawy, tak je tu pořád hodně elementů Japonska, Japonské prostředí a vmíchaná Japonská historie, což je nám většinou velmi daleké, takže není nejjednodušší tyto skryté metafory bádat. Co se týče primárně dvou postav ve vyprávěcí lince, tak pokaždé, čtyřikrát za sebou ti herci hrají jinou a jinou postavu, podle příběhu. Všichni víme, že se tu filozoficky rozebírá lhaní a víra v člověka a společnost, což nám toto střídání samozřejmě jasně symbolizuje. Lhář, který je jasný je tu jen jeden a to woodcutter, ale ten není jediný. Všichni mohou být lháři a všichni zřejmě podle kladených filozofických otázek a odpovědí jsou. Je to zase na nás. Woodcutter pomocí lži to uspokojení ale získává, což ho ke konci omrzí a díky dítěti (symbolice pravdy), když si sám sobě přiznává nakonec pravdu, kterou si k sobě vlastně vezme. Nějakou (už) pestřejší budoucnost. Hlavně to tedy pozoruje jak divák reaguje na film a jak film reaguje na diváka, jakým způsobem si na různé teze odpovídá, jelikož to žádnou odpověď nemá a primárně to pracuje se subjektivitou jedince.  Za úkolem je si pohrát se subjektivitou a vstřebáváním informací jedince.

9.10.2023 Tak jsem dala Bergmanovi ještě jednu šanci po vydatném zklamání z Šesté pečeti. I když tu zůstal Bergman takový, jak ho známe, dost se zmodernizoval a to i jeho metaforické přístupy. Přesně tento film je dle mého příkladem toho, že umění (zda se jedná o médium filmu nebo jakékoliv odlišné umění) lze považovat za pouze subjektivní věc, která na nás nechá dopadávat subjektivní dojem, na každého jedince odlišný. Esenci každého díla lze vyčíst jinak a odlišně k ní přistupovat. Nemyslím si, že by právě tento snímek měl být opakem, ale jasným příkladem lidské subjektivity a jejího čtení. Každý si z esence vytáhne jakýkoliv prvek hledá, postrádá, či vnímá. Proto mi přijde, že Bergman nejen použil několik desítek metaforických obrazců, ale klamal diváctvo jeho fikční realitou (která je každopádně jasná i v již zmiňované Sedmé pečeti). Film, který se vlastně koná v reálném světě je pouze klamem, který jasně dává najevo použití psychologických obrazců a psychoanalýzy přímo v obraze. Jeho boření filmových pravidel a filmového světa je samozřejmě jasné, kde rovnou snímek posunul dále, za hranice filmu díky ukázání filmového štábu a sebe, což hezky říká, že to, co jsme viděli, není reálné ve filmu, ale vlastně v realitě se nás týká a překročuje to hranici mezi filmem a realitou – všichni jsme herci, stejně jako ve filmu. Jasné metafory a metaforické postavy totiž symbolizují různé psychologické jevy, které v realitě existují pouze v hlavě. Sám Bergman psychoanalyzuje  postavy, představující různé smysly, pocity apod. A co se týče vyobrazení těchto psychologických jevů ve filmu, je jasné oč mi jde. Role dvojníka, o kterém se vlastně ani nedozvíme, že dvojníkem je. V tento moment nás zase Bergman nechává plavat a číst si z filmu to, co chceme – a nebo že by film byl reflexe jeho vlastní mentality, proto se to divákovi tak dobře čte? Každopádně, role dvojníka je silným motivem, který roste a roste. Nejvíce vyrůstá v obydlí nedaleko od moře, kde jsou dvě postavy odvázány of zbytku světa, což by mohlo být místo, které má symbolizovat jiné místo – možná to, co v realitě neexistuje, je pusté, to, co nemůžeme vidět, prostor v hlavě někoho. To by pak padlo s mojí teorií dvou alter eg, které jsou tak odlišné, že jsou ale přece ten jeden stejný člověk. Jedno ego má to, co druhé nemá a chce. Naopak zase můžeme vidět odraz šílenství a jeho otisk na člověku, což jej k němu postupně dovede a pak utlumí, stejně jako Elizabeth. V tomto avantgardně vizuálním motivu jedné a té stejné šílené osoby si můžeme všimnout poetických a básnivých monologů/dialogů kladoucích otázky života, smrti, snů, reality, mateřství a ženství. Je tu plno teorií, jak si film vyložit, pokládám si otázku, zda to jsou dvě alter ega ženy, zda to lze považovat za někoho, kdo vidí smyšleného, nebo vidí toho, čím byl/ chce být/ chtěl být.

17.9.2023 České, pořádně žánrové, sci-fi se i přes všechny jeho vyblýskané vizuály nevyhlo a neobešlo klasickou momentální českou produkci…a její jasné klišé.  I když se jedná o jakýsi první snímek z české produkce, zasahující až tak kladně a jasně do stereotypického technického zpracování žánru sci-fi, stojí za zmínku, že i technicky kladný snímek může obnášet své minusy. Česká produkce jasně vychází z amerických sci-fi akčních trháků a v tento moment se jim daří napodobovat, ale zřejmě při veškerém napodobování se ubere síla na osobité stránce filmu. Jedná se o několik úžasně zpracovaných backgroundů a i popředních vizuálních kvalitek, které mohou bodnout diváka do očí a nelze říci, že by někdo z české produkce zpracoval Česko-based sci-fi film technicky lépe, ale též je bodne nepropracovanost příběhu, který v tomto případě vážně drhne o dno a silně ubírá na kvalitě celku.  Psychologie postav není nejpropracovanější a je škoda, že ty nejnadějnější postavy na pohyb děje nebyly rozvedeny hlouběji. Hlavní postava ženy, která by mohla býti určena k pohybu děje, s dějem nehýbala a při tom jí chyběla kapička k tomu, aby se to dařilo. Naopak s dějem hýbali nepropracované mužské postavy, což je zřejmě i stereotypem pro akční sci-fi. Žena tu tedy hrála velmi loutkovou roli pro mužské postavy. I když to hezky reflektovalo postavení žen, tak ve futuristickém celku to shodilo ženy dolů. Momentálně tu máme prozatím celek, ve kterém s dějem primárně hýbou muži a tak to nejen nabírá na stereotypu, ale obírá to film o jeho osvícení. Nejen, že to ubývalo na psychologii postav, ale i na příběhu. Pokud dali svůj veškerý budget do fenomenální vizuality, je to pochopitelné, jelikož se na naší scéně nic takového neukázalo, ale ubírá to na příběhu, který dělá dílo méně hodnotnější.

12.9.2023 Brutální vedro, které se táhne až k doslova brutálním eventům zní právě jako filmový a promítající se debut Alberta Hospodářského pod reálným názvem Brutální vedro. Nejen brutální vedro, které je ve skutečnosti takovým filtrem přes veškeré problematiky, na které film poukazuje, ale i lehké prvky extrémní a brutální kinematografie. Tyto elementy, které lze po celý film pozorovat, jsou ale obrovským nezvykem pro právě českou kinematografii. I když se skrývají pod obrovité momentální téma klimatické krize, které by se ve většině bodech nedalo nazvat brutálním tématem právě pro extrémní kinematografii, tak menšina bodů klimatické krize dokázala v tomto případě filmu dodat jakousi extrémní atmosféru přes extremizaci právě tohoto tématu. Sex, sexualita a kontroverzní genderové pojetí v tomto případě nemohlo chybět a pomohlo filmu sebrat veškerou brutální auru, kterou jsem tam viděla, stejně jako násilí a absurdita, jež tam měli rozhodně své místo. Možná toto lehce kontroverzní pojetí dokáže vyvolat velké otázky a kontroverze kolem genderového postavení přímo v tomto filmu. Genderové stereotypy se tu nehrají, jelikož každá postava a gender tu má svou roli, což lze hezky zakomponovat s absurditou, která snímek tahá. Nejen velké kontroverze ohledně genderového postavení, ale i velké kontroverze ohledně objektivizace žen a tzv. male gaze. Autor, jakožto muž, neobjektivizoval ženy, to je až příliš silné slovo na jejich funkčnost ve filmu, pouze použil jiný pohled a jiné pojetí z hlediska muže (v tomto případě dvou mužů, i jeho bratra). Role žen mi přišla jako převrácení našeho reálného světa. Poukazovalo se na to, že muži se před ženami bránit nemusí, ale ženy před muži ano, což možná zní jako stereotyp, ale je to reálná problematika, která dělá ze žen něco slabého, ale ve stejný moment nám říká, že je těžké býti ženou speciálně v situacích, jaké jsou tyto. Můžou to býti i problémy, kterými si sám herec prošel, nu tato kontroverze zůstane v debatách o tomto filmu vždycky hodně otevřenou. A co brutální vedro? Zní to jako opravdu momentální téma, i samotná klimatická krize. Toto téma je zřejmě hlavním a nejpestřejším hned po shlédnutí snímku. Pořád tu ale slouží jako jakýsi rám, který nám dává dohromady všechny absurdní situace, způsobené brutálním vedrem. Tímto „road-tripem” nás provází Vincent, hlavní protagonista, který jako všichni ostatní trpí vedrem a sleduje ostatní zešilovat díky vedru. Tato absurdní atmosféra se stupňuje při každé observaci či interakci s velmi vedrem poblázněnými jedinci. Tyto prvky nám tvoří celek, kde pozorujeme odlišné lidi, fungujeme jako 3. osoba a všímáme si jejich gradujících extrémů.  Jelikož je náš protagonista mladý a film se vztahuje primárně k momentální generaci, tak ani mezigenerační vztahy chybět nemohou a to právě hodně satiricky pojat rozdíl mezi generacemi, který je až momentální a mediálně se hodně řeší. Lze poznat velká subjektivita autora a herce, jelikož jsou do snímku vkládány autentické až dokumentárně působící části. Český film v posledních letech až měsících dostal obrovský obrat, kterého si většina publika všimla jako negativní. Jsou tu ale snímky, primárně naklánějící se k amatérským a více festivalově undergroundovým, které toto tvrzení naprosto obchází a dokazují, že momentální český film nemusí býti až na tak hrozné úrovni. Naopak vtipným faktem je to, že o českou kinematografii poslední dobou pečují jen undergroundové filmy či debuty.

5.9.2023 Od momentální (zvýrazňuji slovo momentální) české kinematografie jsem čekala něco horšího, jelikož po mém shlédnutí novodobého snímku Cool Girl!, jsem si uvědomila, že zřejmě žádná vysoká očekávání už asi nemohou býti naplněna. Neřekla bych, že byla, ale ani, že nebyla. Snímek mne překvapil ve velmi odlišném slova smyslu jeho „svým” pojetím. #annaismissing se ze samotného začátku může zdát jako pouhá snaha o jakési mysteriózní drama s horrorovým nádechem, ale vlastně tuto jeho vybranou kategorii v průběhu plně naplňuje. Tento zmíněný fakt mne vztahuje k filmovým profesím, které byly až na koleji perfekcionismu v tomto případě, a to se v české kinematografii tak často nevídá. Jasným příkladem, který i spojuje mnou psané fakty v tomto odstavci, je sound design a celková zvukařina, která ve velkém sále dokáže divákovi nahnat husí kůži. Sound design v tomto případě pomáhá a vlastně i vyvolává tu hlavní dramatičnost a horrorovou atmosféru, točící se kolem filmu. Ve filmu je dokonce použito několik anglických slůvek, která jsou dost momentálně používaná, takže to na první pohled působí tak, že starší generace by v tom naprosto plavala a mohlo by to býti nazýváno kýčem, čemuž se znovu film velkým obloukem vyhnul, jelikož v tomto případě (jakožto v jedno z málo) to naprosto zapadá do samotného celku, dává to smysl a následně i nepůsobí jako ohavný kýč.  Nejen zvukař, ale i střihač si šplhnul v české kinematografii. Střihy jsou dynamické a objevují se tu i momenty, kde nám střih přeruší horrovou atmosféru a uvede nás zpět do reality. Zvláštním faktem v tomto ohledu je střih, který nám záběr z filmové přítomnosti prolne do minulosti na tom a stejném místě tak, že to vypadá, jakoby samotný záběr nikdy neskončil. Je to jeden z prvků, který nám pomáhá ukazovat, co se na daném místě stalo v minulosti. Následně nám toto doplňují i prostřihy z míst či prostřihy s lidmi, kteří se nám zrovna vyskytli na kameře a nezdají se. Těchto lidí, kteří se nezdají, je ale spousta a jejich postavy jsou napsány tak, že se dozvíme o každém přehledně vše, i z jejich zákoutí, což nás může táhnout i k paralelám k určitým věcem či snímkům – #martyisdead. Klobouk dolů za queer aspekt v novodobé české kinematografii, který nezesměšňuje queer komunitu (můj oblíbený příklad – Cool Girl!). Český film vzal dokonce pojem transgender a vystupoval s ním přívětivě, což se u nás nevídá. Jelikož to nebyl queer film, ale pouze film s aspekty, netočilo se to kolem této tematiky, ale ona tam byla lehce ukrytá pod přikrývkou, i když si jí nikdo už v průběhu filmu nevšimnul. Motivů je tu plno a každý si může vybrat svoje téma, se kterým tiše resonuje a je mu blízké. Je ale důležité říci, že film nebyl o pedofilii, ale naopak o situacích, které ten dotyčný může úmyslně způsobit a druhý se do toho může neúmyslně zaplést. Okolí netuší, jak neúmyslné to bylo a pak je jednoduché tomu druhému jedinci podkopnout nohy. Možná to i poukazuje na problémy, které mají muži a jak těžce řešitelné to pak je. Nu, po celou dobu se tu pokládá dotaz, zda žena tohoto věku je schopná udělat něco zlého a je důležité si uvědomit, že každý je toho schopen. Možná proto byla zrovna mladičká žena vybrána jako reprezentace tohoto postavení. Jak se to hezky vyklubalo, šlo to postupně lehce dolů, což je u filmů zvykem. Začátek musí diváka oslnit. Ke konci už přestal být film tak poutavým a technicky vysoce postaveným a dokonce se tam člověk mohl jednoduše ztratit.

21.8.2023 Příjemně pojaté tzv. „ghost story”, které využívá různé metafory, skryté prvky a atmosféry ke vzniku tohoto celku. Ghost story, ale celkem žánrové, by se dalo i zařadit do takových mysteriózních klasik, které na první shlédnutí překvapí jejich viditelným a dominantním zvratem. I když se zrovna tyto velmi časté filmy mohou zdát na první pohled jako obyčejnost, ve skutečnosti právě tento má svoje kouzla. Jak jsem již zmiňovala, jedná se o velmi propracované „ghost story”, které je kouzelné nejen zvratem, ale i několika skrytými  prvky, které prozrazují těžce utajený zvrat. Prvky jsou tak skryté, že si jich člověk jen tak nevšimne. Ty výrazné jsou zase pro člověka těžce nepochopitelné, jelikož si je zatím moc nedokáže přirovnat k tomu, co ho čeká. Nejen skryté prvky, ale i části, akty, které nám odvětvují daný zvrat. Přibližují nám ho, vysvětlují nám to, co přijde a taky nám dávají důvod, proč to tak je. Přesně jako první dění celého snímku.  Metafory k různým věcem jsou ve filmu též viditelné. Jedná se ale zase spíše o dost fikční metafory, než ty momentální. Jsou tu i prvky, které si zatím v mé hlavě nenalezly vysvětlení, jako je bílé místo ve vlasech, kteří oba hrdinové z různých časových os, měli. Možná to je ale pouze element, který se vztahuje k tomu, že jsou si něčím podobní, i když to na nás po celou dobu snímek doslova řve. Nadchne to ale i svým pojetím celého „ghost story”, které je pro tento typ velmi unikátním a příjemně vyprávěným. Primárně i díky přívětivé kombinaci právě toho ghost story s lekacími prvky, mysteriózní a naprosto geniálně vystavenou atmosférou – která by se mimochodem dala vztahovat k tehdejším americkým mysteriózním filmům – a thrillerové pojetí.

17.8.2023  Cléo. Je to její svět, všichni se kolem ní točíme a a my v tom světě žijeme. Nereálně reálné pojetí času, života, plynutí, společnosti, feminismu a porozumění. Decentní experiment. Varda.   Kdokoliv se podívá na Cleó od pěti do sedmi, si během pár minut uvědomí, že je celá kinematografie Vardy postavena na feminismu a protlačování žen do filmů v období, jaké je právě toto. I když se v tomto období, v obou zemích, Itálie a Francie, hlavní ženské postavy, které hýbou dějem, začaly prosazovat, toto je dalším speciálním ženským filmem z počátku 60. let. Nevnímá se to totiž jako příběh o ženě, nýbrž jako příběh očima ženy. I když víme o existenci faktu, že to pár postneorealistických filmů též prosazovalo, je důležité si uvědomit, že jej, v tomto případě, i zfilmovala žena a dokonce je v případě Vardy pojat lehce experimentálně.  Nominace tohoto skvostu na Palmu d’or však byla zasloužená a v tomto případě, speciálně v roce 1962, se tu utkávali o titul 3 děsně feministické filmy, jako je přímo Cleó od pěti do sedmi, Zatmění a Proces Jany z Arcu, který pojednává o důležité ženské figuře. Překvapením je ale, že ani jeden z těchto filmů, točících se kolem žen, které s dějem manipulují, nevyhrál, což jednoduše prozrazuje tehdejší společnost. Jelikož je téma feminismu ve filmografii Vardy dost intenzivním, bylo by ode mne naprosto nezbytné jej zmínit. Dozvídáme se život ženy z jejího pohledu a jak to ženy mají, jak fungují, jak ten svět vidí, takže je jisté, že hlavní postava bude hýbat s příběhem. Stereotypické, ale přívětivé fakty obklopují život Cleó, jako je pro jasný příklad obsese s jejím obrazem. Žena je tu viděna jako silná postava, která koneckonců přes všechno trápení přejde – v trošku jiném slova smyslu než jsou neorealistické filmy primárně Antonioniho, který tento prvek mají jako stereotypický znak jeho filmů. V tomto případě se jedná o právě dějové pojetí ženy, která nakonec není sama opuštěna ve společnosti, i když z většiny filmu se tou nesnesitelnou dpolečností loudá, a dokonce její trápení je postaveno na naprosto jiné bázi, než je většina právě již zmiňovaných neorealistických italských filmů. – Dennodenně musí snést pozornost mužů, kteří ji jen obklopují falešnými scenériemi. Snáší i muže, kteří patří k té lehčí spodině, a vše dělá sama, žádného muže k tomu nepotřebuje. Muži jsou tu viděni naopak jako naprosto vedlejší postava a nedůležitost v ženském životě, jelikož žena je natolik silná, aby dokázala sama hýbat příběhem filmu. Tak na co muže? Právě  se tu ale jeden najde, který není jako ostatní, který je chápavý a narozdíl od vnějšího světa, ji od myšlenek na smrt a různých pověr či metafor, které se tu po celý film vyskytují a je jich tolik, že je ani nedokážu spočítat či všechny najít,  odvádí. Na každém rohu ji čeká smůla, když je obklopena vnější společností, která ji jen a pouze dělá úzkostlivou její obyčejnou neobyčejností. Jak bylo již zmiňováno, žena ve společnosti je tu vnímána podobně jako v neorealismu, topící se v ní a snažící se najít jediné potěšení. Člověk se v tomto filmu právě ale nehledá, nýbrž sleduje, jak někdo hledá.  Je tu použita subjektivita z vícero hledisek a jedno z nich je i více experimentální – vnitřní myšlenky dvou ženských postav. Ty nám pomáhají film vnímat jako několikrát zmiňovaný hlavní prvek – příběh ženy, ne o ženě. Další, častější věcí, jsou neustálé subjektivní záběry Cleó, které jsou prostříhané přesně, jako její subjektivní myšlení a vnitřek samotné postavy. Ale nemůžu v tomto případě mluvit o subjektivitě, jako pár ukázek, ale spíše o subjektivitě, jako celém filmu. Kdybych měla film pojmenovat, nazvu ho subjektivita. Časová osa je tu více jak daná, jelikož jsme v reálném čase, což je element, který nás provází po celý film a právě dělá film neobyčejným feministickým filmem, pojatým z experimentálního hlediska – experiment s časem. Různé jízdy autem nám pomáhají se orientovat v celkové historické době díky rádiům, kde se dozvídáme politické dění apod. Časovou osu nám primárně nastavují titulky, říkající, v jakém čase se momentálně pohybujeme. Ale i bez titulek by jsme to zvládli. Je to přece film reálného času.

11.8.2023 Milí přátelé, příznivci a moji drazí,  jestli si myslíte, že toto bude další z třešniček českého kinematografického braku, jste na omylu. Jedná se o těžce rakovinotvorný snímek a místo toho, abyste tu riskovali sami sebe, Vám radši už doporučím i moje studentské filmy. A !pozor!, ani queer fetiš tu chybět nemůže.  Jediné, co mne nadchlo, bylo to, jak blízko toto mělo k upadenému penisu achjo. Alespoň něco to mohlo ozvláštnit.

3.8.2023 Adaptace mého nejoblíbenějšího Fassbinderového díla, skvostné Hořké slzy Petry von Kantové, které je lesbickým melodramatem a pojednává o lásce, rostoucí v obsesi, k bezcitné couře, kterou pro ni má módní návrhářka. Toto melodrama je zfilmovaný Fassbinderův divadelní scénář, takže je známo, že se jedná o film, působící jako divadelní hra, v divadelním prostředí a s divadelním herectvím. V tomto případě se jedná o adaptaci tohoto melodramatu Fassbinderem číslo dva, Ozonem, který přeměnil lesby na gaye a módní návrhářku na režiséra. Ozon nemohl zapomenout na využití jeho typické satiry, která byla viditelná a v tomto případě nevím, zda to je až tak příjemné pro moje oko. Dramatičnost je hlavní pointou filmu a jeho vizuálu, což Peter von Kant splnil pouze polovičně. Neříkám, že je to něco špatného, naopak i v adaptacích by se mělo vymezit daným stereotypickým věcem a snažit se experimentovat. Ale zrovna u této hry mi tam to lehké narušení dramatičnosti vadilo. Většina záběrů, až na tanec na hudbu Comme au thêatre, který byl v pomalých švencích jedním podlouhlým záběrem, se tu neustále stříhalo. Záběrů tu tedy určitě bylo 2x tak více, jak v Hořkých slzách Petry von Kantové a i když se adaptace může naprosto vymezit originálu, v případě divadelní hry je za mne lepší se držet menšího počtu delších záběrů pro udržení autentičnosti a okouzlující atmosféry. Naopak estetika záběrů a mizanscéna byla on-point v tomto případě. Splňovala všechny faktory zfilmování této fenomenální divadelní hry. Scénografie byla přizpůsobená originálnímu dílu, ale i esteticky režii, queerness a hlavně divadlu. Takže by se v tomto případě dala považovat za těžké přizpůsobení divadelním scénám. To i estetika kamery a barvy v mizanscéně, které toto prostředí tvořily tak plastické, až to bylo koukatelné. Spolu s těmito body tento divadelní vizuál tvořily i kostýmy, které byly dechberoucí (stejně jako v Hořkých slzách Petry von Kantové), dobově přizpůsobené a samozřejmě queer působící.  Je to ale tak i tak herecká pecka, která vyžaduje nehorázně moc síly a trpělivosti na to, zvládnout portrétovat emoce postav takhle fantasticky. Nemohla chybět ani typická ladnost spojená s hudbou. Ladnost postav při každém pohybu, který vykonaly, filmu dosti přidává. Samozřejmě Ozon nemohl vynechat ikonickou část tance s velmi srdcervoucími citáty, která byla bohužel narušena znovu pár střihy, ale zase obohacena zrcadlem, což dodávalo na finální estetice. Jak u těchto citátů, tak i v celém snímku zanechal Ozon ikonické motivy v dialozích spolu s tématy. Taky nevynechal několik ikonických hlášek, bez kterých by to nebylo ono. Přidal tu sexuální scény, které se v originálním díle nevyskytovaly. Za mě takovéto scény vždy artovému a vizuálnímu *pornu* něco přidají, v tomto případě to leží na mezníku. Ozon z toho udělal ozonovinu, já bych preferovala ale větší zanechání ladnosti jako ve fassbinderovině. Ale co už, Ozon vlastně jeho hru hlavně zmodernizoval a vše jde s časem, takže je vůbec dobré, že se toho někdo ujal a udělal něco přívětivějšího pro novější generace. Film mi pomohl porozumět sadistické stránce Karin, v tomto případě Amira a stránce, která není masochistická, Petra a Peter. Nebyl to správný odhad a pouze to znovu donutilo postavu (jak je u Fassbindera známo) ke zhroucení a jejímu pádu. Celou dobu nám tu problikávály záběry sluhy, který byl divákem a posledním, koho měl. S postavou Petry jsem měla šanci těžce rezonovat, naopak s postavou Petera těžce. Možná je to pouhý queer opak, nebo naopak odlišněji napsané detaily postavy. K závěru CO BYCH DALA ZA TO, ABYCH MOHLA BREČET NA RAMENI SCHYGULLY.