rashnomon

1.4.2023 Já bych osobně řekla, že Mandicův nejnovější snímek After Blue je o něco lepší. Možná je to jenom tou větší mystickou a futuristickou atmosférou, nebo jeho hraním si s vysokou škálou barev a efektů, jelikož tento snímek, Divoši, byl natáčen z většiny, fakt skoro celý na monochromový celuloid. Některé záběry byly ale barevné, k čemuž se v okamžiku dostanu. Celý snímek byl rámován černým tlustým rámem, který měl zaoblené rohy, takže to dávalo víceméně větší atmosféru 20. let (s pomocí natáčení na celuloidový pás).Jako efektivní metodu též použil promítání pozadí v některých scénách, stejně jako vysoký kontrast a expozici ve většině z nich. Nu…zpět k barevnosti, která spolu s 90% použitím monochromu vytváří mezi sebou perfektní dynamiku, která tento snímek a jeho divnost naprosto vybalancuje. Též mám pocit, že barevnost byla často použita v momenty, kde se jednalo o nějakého vůdce, ale to se mohu pouze mýlit. Celkový vizuál který je vysoce kontrastní, bláznivý a částmi i třpytivý je něco typického pro Mandica. Znovu použil lehkou hru s rozostřeným světlem v jednom záběru stejně jako v After Blue. Nebo i lehké podhledy, které jsou tu ale hlavně proto, že pár snímků vidíme ze subjektivity/pohledu další postavy, což je další specialitou, kterou Mandico často užívá. A ani dvojexpozice či víceexpozice nemohli chybět. Teď jsem byla schopna se podívat více pod kůži Mandicových filmů a jeho typických znaků. Samozřejmě tam zapadá i erotickost, které se budu následně později věnovat .A co nesmí v barvě obrazu chybět je barevný vertikální tint, užit u barevných záběrů.

30.3.2023Futuristicky tematická exoplaneta s panenským prostředím. Pokud nemáš vaječník, tak nepřežiješ…Takto zní popis této mysticky pozoruhodné planety, na které se to všechno odehrává. Formát je překvapivě hodně širokoúhlý, ale dodává to milý pohled na všechny různé perspektivy použity a celkově na celou (fakt nádhernou) mizanscénu. Zvrácená fantazie v podobizně futuristického westernu pojatého avantgardně/umělecky/experimentálně a sexuálně. :fakt intimní téma a erotické výrazy: Planetu osídlují převážně ženy (až na výjimku, ke které se během okamžiku vrátím), které dosti často mezi sebou konají lesbické aktivity a celkově sexuální věci – takže dopředu už rovnou můžu říci, že se jedná o film s pornografií. Ve snímku je sex hodně velikou pointou. Sex sám o sobě se tu ale dle mého ani zatím nezjevil. Jedná se převážně o (samozřejmě necenzurované) záběry na queer líbání, ladné doteky nebo může býti i opakem, ženská masturbace (často nad myšlenkou ženy) a intimní pohledy na pohlavní orgány nebo jakékoli části nahého (primárně ženského) těla. Což už samo od sebe dává dosti velký pohled na to, co se ve filmu bude dít a co tam tak tyto sexuální aktivity mohou znamenat. Nu, co se týče hlavní postavy – Roxy, tak v tomto případě jsem si dokázala povšimnout, že když ji v její nepříjemné chvíli francouzsky-políbila žena, tak se okamžikem uklidnila. Takže to může pomáhat občanům na této panenské  planetě. Často i s jejich pocity. Roxy to přesněji někdy i otevíralo mysl, když masturbovala s myšlenkami nad Kate Bush. Když už jsem to párkrát v tomto textu o sexu zmínila, tak si myslím, že by bylo důležité to roztáhnout. A to jsou queer motivy použity v tomto snímku. Jak jsem zmiňovala, planeta je osídlená primárně ženami, až na výjimky – replika ex-lásky Sternberg, který je novým androidem od Louis Vuitton-má to i značené na těle (což mě lehce posouvá k myšlence výrazů, ke které se ihned vrátím). Ženy mezi sebou prožívají různé milostné mnohoúhelníky a je to celé vlastně primárně založeno na lesbách. Nebo alespoň lidech s ženským tělem konající různé sexuální aktivity s dalšími takovými. Ale celý queer point je tam vlastně zastíněn a člověk by nad tím naprosto nepřemýšlel. Bral by to jako naprostou normu pro tento film.Jeho až moc queer kinematografie se tu přesně stala naprosto ne-queer. Výrazy v tomto filmu byly použity až absurdně a zmatkově. Někdy na mě působily až surrealisticky. Jako již zmíněný příklad – replika od Louis Vuitton, jejich nový android – což je hodně zmatkové, jelikož LV a android spolu nemají absolutně nic společného, ale zase na druhou stranu to dodává tu futuristickou atmosféru i takto myšlenkově co se týče toho, že jsou vlastně na jiné planetě a zřejmě i v jiném, naprosto jiném časoprostoru.Jména použita pro postavy či věci jsou hodně absurdní. Třeba i samotná Kate Bush, což je vlastně zpěvačka. Ale fakt mi to pomohlo vcítit tu futuristicky mystickou atmosféru. Pomalu, ale jistě se posouváme k samotné mizanscéně. Myslím si, že za toto by production designer, osvětlovač, (editor) a costume designer měli dostat naprostou pochvalu, jelikož byli schopni vystihnout tu atmosféru, o kterou se pak nadále snažil sám Mandrico spolu s jeho kamerovým štábem. Krásně pomocí kostýmů…no vlastně celkové mizanscény vystihli futurismus a naprosto krásně mystickou atmosféru z úplně jiné planety. Kostýmy tomu dodali nějakou modernitu, jelikož třeba Roxy nosila oblečení, co se nosí momentálně běžně. Každý měl více, či méně tematické oblečení. Následně scénografie byla ale na špičce, jelikož se jim povedlo vystavit celou tuto panenskou planetu a pomoci divákům se do ní vcítit. Zvládli vystavit supernaturální teritorium (les) a všechny další sídla, která byla podporována kouzelným osvětlením. Příběh jednoduše zmiňuje život žen na panenské exoplanetě. Vskakují tam záběry Roxy, jak má jakýsi rozhovor a o daných situacích často povídá v červeno-zeleném světle, které se dosti liší od ostatních full-červených, modrých, či nafialovělých scén. Ze začátku zachrání zabíjačku Kate Bush. Když ji zachraňuje, můžeme vidět detailní záběr na oblizující se rty Kate a pak následný střih na stálé rty Roxy. Pak vidíme klíčovou scénu, kde Kate pozabíjí tři ženy z území od Roxy a tu se dozvídáme, že je asi nějaká mystická a mysteriózní zabíjecí kreatura. Následně hned potom vidíme dlouhé líbání Roxy a Kate, což nám prozrazovala dřívější scéna! Roxy od té doby na Kate nezapomene. Hlavně ne po tom, co vidí její třetí oko na její vagíně (v průběhu filmu nás provázejí takovéto intimní záběry ženského či mužského přirození a nebo prsou). Ve snímku se též zobrazuje hodněkrát dvojexpozice (a párkrát i víceexpozice) a jejím názorným příkladem je scéna ještě po osvobození Kate, kde zabíjí již zmíněné 3 ženy. Je to dvojexpozice Kate s pistolí a tří žen na břehu moře. Následně můžeme vidět, jak je Kate postřílí, což je znázorněno samozřejmě i zvukem, ale i rychlým střihem na problikávající barevné záběry. Nakonec vidíme, jak náboj padá do růžového moře. Provádí nás tu i minimum zpomalených záběrů, které ukazují, jak si to Kate užívá, či se snaží upřít náš pohled na důležitý detail či moment ve filmu. To stejné platí pro časté nadhledy a podhledy, které tu jsou kvůli tomu, že vidíme nějaké záběry z perspektivy jiných postav – jejich subjektivity     – často ležících. Též, aby se na širokoúhlý formát vlezlo co nejvíce věcí, ale i někdy mohou obyčejně představovat bezmoc a naopak moc. Následně vidíme tři obyvatelky, které jsou vizuálně podobné čarodějnicím a neustále řvou, což značí jistý chaos. Chaos na planetě, v zemi a v této části. Chtějí zabít Kate a posílají na ni za trest Roxy a její matku. Později se dozvídáme, že Roxy matka je kadeřnice, co depiluje chlupy na krku, což je celkem klíčová část pro konec. Pro uklidnění a nudi si Roxy dává halucinogení cigarety, což jsou červi. Později i spolu s matkou. Tu vidíme Roxy masturbaci poprvé, kde se následně promítají záběry Kate, což nám říká, že na ni Roxy myslí. Poté od této scény začne mít Roxy vidiny tří mrtvých “kamarádek”, které ji nedělají zrovna nejlépe. Později se ale dozvídáme, že se jí otevřelo též třetí oko a po *spoiler* zabití Kate (zřejmě) může vidět do posmrtného života – s čímž nám poradí její zabití spoluobčané, které následně též vidí v její vidinách. Když vidíme mučení Kate Bush, lze tam vidět rozostřený rám kolem obrazu, což nám dodává vědomí o tom, že to je pouhá vzpomínka na ni, jelikož byla stíhána vícekrát. Po tom, jak se s matkou vydá zabít Kate Bush touto panenskou, exotickou a hlavně nadpřirozenou krajinou, potkává známé Kate, kteří matce naprosto zamotají hlavu. Při jejich cestě potkávají skoro mrtvého koně, který kolem nich zběsile běží a je tu použité flicking (speciálně červené), které se už následně ve snímku neobjeví, ale má znázorňovat nebezpečný chaos a naprostý zmatek nad danou situací. Následně potká i ženu Sternberg, která hraje velkou roli femme fatale (hlavně ze začátku). Též se seznamujeme s replikou spolu s jeho pohlavním orgánem v provedení takových chapadýlek – což zde si můžeme pokládat otázku, zda autor chtěl pouze pozvednout femininiu, která je vlastně celý film a nebo se chtěl pouze podělit o nějaké sexuální fantazie. Později je tam častěji a častěji použito vertikální tónování (hlavně modro-fialové). Sochy v lese okolo jejich sídla vyjadřují nádheru a krásu dle mého, stejně jako v antickém Řecku. Když se postupně pomalu blížíme ke konci, více se dozvídáme ten fakt, že Roxy ale zabít Kate nechce – zřejmě pro její sexuální uspokojení/touhy. Proto z podhledu (tu to má význam velmoci a vize z matčiného pohledu) nadává matce a následně ji začne bít. Pak se ale vrátí a vlastně se jí omluví a uvědomí si jakousi lásku k ní a jejím občanům. Ještě jsem tu nenačala vizuál, který stojí za to si popovídat o takto pěkně na konci. Vizuál byl nádherný a není tam žádné minus. Jak od najatých nádherných herců, kteří byli až takový “Cinema du-look” po zbarvení, které bylo extra barevné a mystické – to i použití nějakých filtrů či editů, které tomuto pomohly dát ty odlesky na světlo, mystiku a krásu a lehkou mlhu, která ihned působí jako naprosto z jiné planety.

28.3.2023 Tarkovského estetika je něco fakt speciálního. Dlouhé záběry, které vytváří tu danou atmosféru, jsou asi nejhlavnějším bodem. Táhnoucí se, které se táhnout nepřestávají a jejich kombinace vytváří ještě větší speciální atmosféru, kterou my, jako diváci můžeme a musíme samozřejmě vnímat. Nadále dle mého tu zvuk hraje i trošku větší roli a to velmi mystickou. Zvuk je též estetický, stejně jako záběry a dodává tomu tu pravou atmosféru spolu s jeho ozvěnami, často užívanými v úzkých prostorech Zóny. Co nadále v nádherném, melancholickém a paletově velmi … sovětském obraze hraje roli je střídání dvou barevností - barevný film v již zmíněných odstínech a sépiově hnědý film. O čem ale snímek pojednává? Sledujeme tři hlavní mužské postavy, jak se vydávají do chráněného, mysteriózního území v Rusku s názvem Zóna, kde nic není tak, jak by mělo – co se týče fyzikálních zákonů. V této “Zóně” je záhadná místnost, která dokáže splnit všechna přání a tak je již asi nejhlavnější postava – Stalker – najat, aby provedl dva zbylé muže, jelikož tuto oblast už zná a tak i její nástrahy. V jakési čtvrtce/polovince filmu se dozvídáme i důvody 2 mužů, proč do místnosti chtějí – a tak jim padájí jména Spisovatel a Profesor. Musí podstoupit nepříjemné cesty, které velice často ani absolvovat nechtějí. Neustále se to točí kolem hrůzy minulého Stalkera – Porcupine – který dovedl svého bratra přímo ke smrti – což se může státi i v tomto případě. Ke konci se Stalker naprosto zhroutí jeho manželce kvůli tomu, že nechápe ostatních nedůvěru a nevíru v Zónu a normální lidský život a zde si pokládáme i otázky života. Poslední scéna, dost zvláštní, hodně diskutabilní, dle mého může mít dvě vysvětlení. Buď dcera Monkey reprezentuje Zónu a její nadpřirozenost s tím, že 3 skleničky mají reprezentovat 3 muže a to jak se jejich psychika a myšlení nebo i fyzická stránka pohybuje v tomto příběhu. Tato rekapitulace celého příběhu dle mého by seděla nejvíce. Další variantou, zřejmě méně pravděpodobnou je to, že to znázorňuje tu víru v něco. No těžký film fakt že jo, ale tu elitu mám za sebou.

24.3.2023 Vzala bych to hned od začátku, kde už v úvodních titulkách můžeme vidět jakousi stylizaci a výtvarno v této graficky a animačně zpracované typografii. Následně celkový příběh pojednává, *zřejmě* o trans ženě, spíše bych řekla genderqueer člověku, který je emigrant z Německa a musel si podstoupit operaci, kterou vlastně ani nechtěl a celkovou změnu pohlaví jen, aby mohl utéct z Německa. Následně se dozvídáme o životě Hedwigy skrze různá vystoupení/písničky, či minulostní flashbacky. Dozvídáme se o jejím dětsví, které nebylo zrovna nejrůžovější kvůli tomu, že je otec opustil a naopak o vztazích ke queer ikonám té doby. Pak vidíme, jak dosti je nalákána do vztahu s mužem, kde už se zobrazuje, jaké měla problémy s otcem za mládí. Je dokonce, jak bylo již zmíněno i celkem přinucena podstoupit operaci, kterou nechtěla. Dozvídáme se i o jejím klíčovém vztahu s ikonou Tommym, který ji vzal všechny písničky po náhlé hádce, zase a znovu týkající se hlavně ohledně pohlavního orgánu, který Hedwig má/nemá. Ve snímku se i vyskytuje kreslená jednoduchá animace, hlavně u první písničky jako jakýsi podklad a představení významu písničky a filmu.Řekla bych, že v této části byl použit dokonce i polyekran, který zkombinoval jeden hraný obraz s druhým animovaným do jednoho. Tato část měla jeden z nejhlavnějších motivů a myšlenek a to bylo hledání své druhé polovičky v genderqueer slova smyslu, což zase odkazuje na moji otázku a ta je taková, zda hlavní postava není genderqueer hlavně kvůli endingu. Když rychle přeskočím, ending dosti odvrací celou queer myšlenku a pokládá otázku špatně vyloženého filmu pro trans obecenstvo. Ale pořád tu je varianta, že Hedwig je genderqueer, což jsem si zase myslela já hlavně tím, že závěrečnou animací a tetováním ukázala, že už svoji, již zmíněnou, druhou polovičku našla a vypadalo to, že se cítí komfortně s jejím tělem a pohlavními orgány.Každopádně…snímek využil i lehce málo archivních záběrů z Německa, což bylo zajímavé dodat. Následně vidíme Menses-fair scénu, která je postavena lehce surrealisticky co se týče mizanscény.Zde lze vidět příklad jednoho z výkladů o jejím životě, který povídá skrze samozřejmě písničku jedné jediné divačce, která dle mého má znázorňovat nás jako diváka.My jsme v pozici této jediné posluchačky.Již zmíněných několik scén z minulosti je zbarvených do studena – víceméně modra – a tvoří to jakousi atmosféru nostalgie a flashbacku.Písničky jsou samozřejmě tématickými pro danou situaci nebo výklad.Též se tu i párkrát velice jasně zobrazuje subjektivita postav, která lze vidět npř. na flashbackové scéně, kde Tommy táhne Hedwigu prádlem a máme obou dvou subjektivní pohledy na toho druhého střídající se.Následně lze též zmínit pohled přímo z očí Hedwigy, kde můžeme pozorovat její vlasy na krajích. Ale ne vše je fakt tak růžové. Ve snímku se i promítá Hedwigy silná závislost na alkoholu, která těžce zasahuje i další její blízké osoby a nebo i ji samotnou (viz. agrese apod.). Celková mentalita samotné Hedwigy není na tom nejlepším místě hlavně kvůli situacím, které se jí v minulosti odehrály a měly na ni dopad. Později vykládaný příběh o Adamu a Evě ve mně vyvolal jakousi myšlenku feminismu, což mě dostává k další stránce a to je vztah Hedwigy a Tommyho, který se vyvinul hlavně z toho, jak k ní Tommy vzhlížel následně a považoval ji za něco jako jeho divu, než jsme se opět a znovu dostali k situaci lvl. pohlavní orgán. Ti dva si rozuměli hlavně kvůli otcovským problémům, kterými oba trpěli a to hodně. Hedwig tu má i scénky jako prostitutka a ne jen ona, ale naproti ní je další transgender žena a obě dvě si nikdo nevybírá, což jemně pojednává o trans problematice jako hodně situací v tomto snímku. Situace poukazují na trápení trans a queer lidí.Cítila  jsem tam veliké pochopení z mé strany a dokázala jsem se do ní vcítit či prožít jakési situace, které ve mě nechaly nějaké silnější emoce. Chvílemi jsem se cítila, že jsem součástí tohoto díla, či samotné postavy. 8.6.2023 Většinu věcí jsem napsala, když jsem film viděla poprvé, takže se nemíním až tak vyjadřovat. Jelikož je pride month, tak chci ten pride v sobě oslavit mými oblíbenými queer filmy a mezi tu TOP patří právě Hedwig and the Angry Inch. Je to něco, v čem si zřejmě každý queer člověk najde něco svého, jelikož se tu jak hlavně řeší genderqueerness, tak i queerness v přitažlivosti. Pro mne je to nehorázně osobní a tak jsem schopna se vcítit jak do filmu, témat a motivů, tak i do postav, tedy hlavní postavy, která tu řeší hlavně svůj gender. Moje pocity se mixují mezi melancholií, genderovou euforií a dysfórií, uvědoměním, porozuměním a radostí. Genderová identita, jak jsem už zmiňovala v prvním textu, se tu vyobrazuje i pomocí animací, které nám doprovází tematické písničky. Po druhém sledování jsem si přebrala genderovou dysforii Hedwiky naprosto jinak. Jak ukazovaly animace, Hedwika gender a stvoření pohlaví a genderů brala lehce jinak než ostatní a okolo této myšlenky a její dysforie se to hodně pohybovalo. Její tetování bylo zmixováno do jedné osoby, která má ale stereotypické mužské oko a ženské oko, jak jsme mohli vidět v animaci, kde se vyskytovaly gendery. Podle mého, Hedwika přijala její část mužského pohlaví a nepovedené operace, se kterou se vlastně po celou dobu trápila. Její upravené tetování v tom případě mělo symbolizovat jakousi vyrovnanost se svým pohlavím a naopak genderovou identitou, což si myslím, že je lehce možné se vcítit do. To dle mého takto pociťoval i samotný autor, který pocitově zřejmě udělal film lehoulince autobiografický, jelikož je nebinární a film měl i spoustu nebinárních genderqueer elementů.

19.3.2023 Dosud jsem zatím neměla šanci nějak explorovat Béla Tarra, či celkově maďarskou kinematografii, takže mě to otevřelo dveře do celkem nové dimenze. Tohle byl asi ten nejtěžší film, co jsem prozatím viděla. Není to až tak jednoduché to pochopit a vlastně, je na tom vůbec co chápat? Snímek dle mého dosti používá hru světla a stínu, což můžeme vidět hned v brzké scéně procházení se noční ulicí se světly a jak perfektně to vše do sebe zapadá a každé světlo a stín jsou kombinované tak, že samy sobě dávají parádní kontrast a vyváženost a pořád to vyčnívá. Též je snímek v monochromu a myslím si, že Tarr vypíchl paletu šedi a lze pozorovat různé tóniny, které zase a znovu mezi sebou dělají perfektní kontrast (viz. tmavěji zbarvené postavy a světleji zbarvený denní exteriér/interiér). Další věcí, kterou si lze po pár desítek minutách povšimnout je délka záběrů.Ve filmu záběrů bylo opravdu málo a to myslím, že i pod padesát. Záběry byly neskutečně dlouhé – povšimla jsem si i osmi minut dlouhých záběrů, takže věřím, že tam byly i přes deset minut dlouhé, což snímku dodává tu realitu, kterou se snaží vypíchnout. Délka záběrů je až někdy zbytečně přehnaně dlouhá, by si divák pomyslel, ale náhodou mu to pomůže to pozorovat jako realitu, o kterou se Tarr snažil (npř. chůze natočená na detailní obličeje dvou mužů trvající cca. 7 minut).Z čehož vyplývá, že střihů tu bude vážně minimum. Tarr použil i velký pesimismus, který snímek obsahuje. A ne jen snímek, ale i vesnice ukazovaná ve snímku, která je pokrývána temnotou kvůli rozladěnosti hudby. Vše je ukazováno z perspektivy hlavní postavy. Stručněji, nastínění dění zní takto: Na vesnici v Maďarsku, které je pod komunistickou vládou, jsou plakáty o temném cirkuse, představující tajemnou a mysteriózní kreaturu – velrybu a tajemnou postavu “Prince”. Celý snímek je vlastně mystérie, stejně jako velryba a Princ. Stane se chaos a pobouří se dav vesnice, stejně jako v minulém městě. Izolace je všechny přivádí k šílenství. Hlavní postava je tichý observer a to i svět kolem něj. Tichý a pesimistický, stejně jako jeho obraz. Jeho observace byla samozřejmě jak tu už několikrát zmiňuji pesimistická, lehce poetická, realistická a zřejmě i nedotknutelná. Nemohl nic nadělat a jen observovat. Jedna věc, co mě naprosto odrovnala byl dlouhý (samozřejmě) záběr na obyvatele vesnice, přesněji detailně na jejich obličeje, skoro každého z nich, když hlavní postava kráčela náměstíčkem. Znechucení.

12.3.2023 Dneska napodruhé, takže jsem měla možnost si všímat více detailů tohoto neodolatelného československého mistrovského díla, který je jedním z mých nejoblíbenějších československých filmů. Jak je známo, tento snímek je i adaptací knihy Spalovač mrtvol od autora Ladislava Fukse, což bylo adaptováno i dokonce střihem a vším možným. Jedním z takovýchto prvků je rozhodně viditelný střih, který použije momentální poslední záběr v jiném prostředí a čase a hned ten na to navazující v jiném prostředí a čase ale s hlavní postavou nehybnou na stejném místě. Což bylo použito i ve Fuksově knize tak, že skoro každá kapitola končí první půlkou věty a ta nová kapitola začíná tou druhou půlkou. Dalším prvkem je prostitutka, za kterou dochází pan Karl Kopfrkingl, která se samozřejmě vyskytuje i v knize hlavně kvůli tomu, že Ladislav Fuks byl homosexuál, ale v 67/8, v takovémto režimu to samozřejmě nechtěl dát najevo a tak používal tyto prvky, aby tím zamaskoval a zatajil jeho homosexualitu, což bylo samosebou adaptováno i později do filmu Herze a taky i vyobrazeno úvodními titulky, které mají výstřižky ženských těl. Teď trocha vyjádření k samotnému natáčení a použití kamery u kterého bych nemohla zapomenout říct použití širokoúhlého objektivu, který samozřejmě následně dělá velice zkreslené (disorted) obličeje a to i použití zkreslujících odrazů, jako npř. baňky. Kameraman i následně zachycoval všechny možné detaily jako od hada, očí zvířat a obrazů, až po stíny či detaily lidského obličeje a doplňků, což nás přesměruje na další téma a to je zachycení jednotlivých prvků. Zachycení zvířat v ZOO detailovitě má znázorňovat veškeré podobizny viděny v panu Kopfrkinglovi, a to nejen zvířata v ZOO, které zachycovaly hlavně tedy jeho rysy. Zachycení npř. obrazů v rychlém provedení dodává jakési napětí v dané scéně, které je zachycené pomocí rapidmontáží. Zpět k těm zvířatům. Začátek, nacházející se v ZOO a ten fakt, že se i v samotné ZOO potkali není pouhou náhodou, protože zvířata neumí a nemohou vyjádřit svoji potřebu či názor, stejně jako postavy ve filmu, cožnás vede i k dalšímu důvodu užití zvířat a to tedy zvířecích jmen pro spolupracovníky v krematoriu kvůli tomuto stejnému faktu. Ke konci, ve všech tří konečných scénách jsou použity všechny prvky, které byly za celý film použity. Pan Kopfrkingl byl celkem nevinným psychopatem, až do té doby, kdy nastal nacistický režim, který umožnil doopravdy všem psychopatům, kteří byli nevinní, zabíjet a to i samozřejmě jemu. Následně, po tom, co byl Kopfrkingl zmanipulován do nacistické strany, udal celé celičké krematorium až do jednoho a to i jeho přátele a to vše během jedné noci, což ho už následovně zbavilo titulu nevinného psychopata. Též je tam i zobrazeno, jak jdou pro ním udané osoby do krematoria a proti nim jde žena s dlouhými černými vlasy přímo čelem ke Kopfrkinglovi a můžeme si všimnout, že ve snímku není zobrazena poprvé. Je to totiž jeho svědomí, které on neposlechl a proto jde proti tomuto všemu, co on udělal. Kdykoliv tuto slečnu vidí, nemá zrovna nejlepší pocit a jednoduše mu to dokáže zkazit náladu. Jakých dvou postav si můžeme během filmu všimnou, jsou pán a paní, kteří působí jaksi komicky a vtipně. Vidíme je často kdekoliv je Kopfrkingl a dle mého jsou tu umístěny na odlehčení, protože pouhá Kopfrkinglova atmosféra není tolikrát příjemná. Jednou z posledních věcí, kterou nelze přehlédnout je jeho hřebínek a jak ním češe mrtvoly a pak následně sebe. To stejné udělal i jeho manželce a pak i nadále synovi, což zřejmě vypovídá o jejich osudu. Nebo npř. jeho velmi nenápadná mluva, vypovídající o osudu „což abych tě pověsil mezi ty anděle”. Situace s krví je jasná a znovu vypovídající o hlavním tématu tohoto snímku a to je, že chodí na krev jen, aby zjistil zda má německou krev. Poslední z bodů je jeho mluva a to, že celý snímek se točí pouze kolem něho, čemuž všechny již zmíněné prvky vypovídají, všichni jsou tiší, zkreslený obraz apod. Jediný, kdo má často slovo je Kopfrkingl.

20.2.2023 Historický film, ikonické zpracování Johanky z Arku a jejího příběhu – Utrpení Panny orleánské. Jedna z prvních věcí, které si samozřejmě v obrazu/mizanscéně tohoto němého filmu můžeme povšimnout je mimika a výrazy hlavní postavy Johanky. Skoro ani nemrkne a i když se její výraz často naprostého utrpení málokdy změní, lze vidět a vnímat jiné pocity z jejich výrazů. Celou dobu jsem si já celkem prožívala utrpení když jsem to sledovala. Cítila jsem se tak nekomfortně, ale na druhou stranu nádherně. Další věc jsou výrazy soudců, které jsou snímány z podhledu, což dosti často vystihuje nějakou moc či sílu. Johanky výrazy jsou často naopak snímány z nadhledu, což vyjadřuje ten prostý opak a osamělost. Výrazy soudců působily tak zkresleně jak byly blízko kamery. Často působily dosti dynamicky vůči ostatním záběrům. Jeden detail za druhým. Byla též užita vinětace pro extra drama či dynamiku, která byla jaksi pohyblivá. Film je natočen v monochromu, což tomu dodává ještě větší dramatičnost. Samozřejmě to je severní němý film, a jako do dnes, severní filmy odjakživa působí melancholicky, stejně jako tento. Zpracování příběhu Johanky z Arku – Film jednoduše pojednává o jejím soudu a i upálení. Upálena za kacířství (postoje k církvi), čarodějnictví a oblékání jako muž.

18.2.2023 Tyhle 3 hodiny stojí naprosto za to!! Satirická drama-komedie italského neorealismu. Jeden z masterpieces kinematografie.Komplikovaný film, který samozřejmě zase není pro každého. No kdo by jen tak snesl 3 hodiny sledování probíhání týdne nějakého žurnalisty! Snímek se odehrává v 7 dnech, kde za 7 dní hlavní postava Marcello pozná několik nových lidí, lásek a žen. Mozaikové dění, kde je hlavní protagonista, které je propojuje a Řím jakožto rám. Nejčastěji je to tak, že pozná každý den někoho jiného s tím, že některý den se tam vyskytne znova, ale ne tak výrazně. Je to matoucí, já vím. Film by se dal rozdělit i do epizod. Všechny jeho žurnalistické příběhy a eventy, které se staly každým dnem propojuje hlavně on samotný, protože je všude přítomen. Hlavním motivem snímku jsou nádherní a moderní lidé neboli život smetánky, což je společnost lidí, kteří chodí na večírky, mají peníze a užívají si života. Jsou moderní. Vyobrazuje situace obyvatel Říma a život bohatých občanů. Marcello během filmu podléhá ženám, které jsou silnější, než je on samotný. Lze vidět, že ale za tím vším bohatstvím či slávou je pěkná vrstva neštěstí a depresí jako třeba při Steiner tragédii. Samotný obraz je též kouzelným sám o sobě. Pohyblivá kamera a monochrom, toho není nikdy dost. A obsazení bylo asi nejlepší, které v tu dobu mohl Fellini sehnat! Úžasný Mastroianni spolu s Ekberg a Aimée tomu dodali vše co mohli. Bohužel samozřejmě musím dodat, že v tomto snímku Fellini mě celkem nenadchnul jeho homofobií, rasismem či sexismem, které tam jsou viditelné. Bohužel neukazuje moderní ženy jako npř. Antonioni, celkově je tam shazuje a rasové menšiny či homosexuály považuje za tu již zmíněnou nižší vrstvu, což je bohužel dosti smutné.

15.2.2023 Kabinet doktora Caligariho. Film má už přes 100 let, ale pořád je zapamatovatelným ikonickým dílem němé éry (německé). Tento snímek je jasný expresionistický hlavně jeho nápaditými tvary všeho možného vyskytujícího se v mizanscéně a hlavně sćenografie (domy v pozadí mají zvláštní deformované a stínované tvary a herci výrazné kostými) a též i jeho originálním tónováním a virážováním pestrými a zvláštními odstíny barev s vinětací a vinětací s pohyblivými prolínacími efekty. Snímek obsahuje i svoji vlastní expresionistickou typografii v každých mezititulkách a titulkách a dokonce i na jednom záběru, kde je text pohyblivý a má efekty. Film měl dosti mysteriózní pocity, hororové až absurdní.Je vyprávěn ve vzpomínce a pojednává o vyšetřování vraždy Caligariho a jeho náměsíčného muže Caesara, s menším zvratem kde se zjistí, že Caligari vlastní psychiatrickou nemocnici, kde je uložen následně jako pacient. Aby toho nebylo ale málo tak největší zvrat přichází tam, kdy se dozvíme, že si to Francis dosti smýšlel a on je vlastně pacientem Caligariho psychiatrické nemocnice. Film je takovou klasikou pro momentální hororové filmy a minulý film noir. Vyskytovala se tu taková menší originální věc, což byly záběry na různé spisy psané zajímavým písmem, což filmu dodalo jakýsi ten magický nádech.

12.2.2023 Tragikomický film, který poskytuje divákovi tísnivý pocit. Válečný a dramatický film. Slovenský štát během druhé světové války, přesněji 1942. Probíhala arizace židovského majetku, lehčeji vysvětleno, slovenští fašisti zabavili židovským obyvatelům majetek. Hlavní postava dostane dekret na obchod staré židovky Lautmannové – dostal její obchod, ale osobnost hlavní postavy, Tóna Brtka, byla až moc přívětivá, laskavá a slušná, přesto ho dovedla k tragickému filmovému konci, k tomu, že byl vrah, i když by to v životě neudělal. A nejen vrah, ale i sebevrah. Vše jen kvůli bezmocné panice. Tóno nikdy nebyl schopen staré paní vysvětlit, proč do obchodu přišel a co se děje. Jediné, co potřeboval bylo, aby paní zůstala naživu. Pan Kadár i Klos se inspirovali italským neorealismem, až na to, že skončil naprosto tragicky (což je očekávané od evropského filmu 60. let) a netáhl se tak moc. Měl v sobě i nějaké to napětí. Primárně na konci, kde to bylo několikrát jako ticho před bouřkou, ticho po bouřce no naprostá bouřka. Hlavní postava dokázala lehce vyvolat empatii v jedinci. Člověk se do jeho role naprosto ihned vcítil a pociťoval jeho absurdní a nihilistické pocity, cítil celou tíseň a tísnivé pocity celého filmu. Jako by mne někdo tlačil z obou stran. Na snímku spolupracoval jako pomocný režisér i Juraj Herz, jeden z nejvýznamnějších režisérů Československa. Pan Herz u tohoto filmu ale teprve začínal, takže lze vidět, že nabral několik prvků do jeho budoucí kariéry, které můžeme vidět například ve Spalovači Mrtvol.