rashnomon

10.6.2023 Cokoliv, co Dolan natočil a do budoucna natočí, bude vždy pecka a Laurence Anyways je taky tímto případem. Jasný a dominantní rukopis Dolana je to, čeho si jakýsi fanoušek, nebo lépe řečeno častý sledovatel, všimne. Momenty, kdy čas nikdy neskončí, které jsou důležité buď pro film, nebo samotnou subjektivitu postav a nebo ukazují časy, které jsou v jejich životech dosti významné, jsou zvýrazněny slowmotionem a častou hudbou, která nad nimi tvoří pěknou a kontinuální atmosféru, což nám říká, že v jejich srdcích tento moment nikdy neskončí. Jak bylo zmiňováno, Dolan používá často hudbu, která je též naprosto typickou. Jedná se převážně o mix klasické hudby, francouzské romantické hudby a osmdesátkové, která těmto filmům dodává prostý nádech osmdesátkového časoprostoru. Jeho filmy jsou i posazené ve zvláštním formátu, který se mění či ne (jak je to v tomto případě). Scény jsou příjemně, nedominantně, ale pořád tematicky nabarveny, aby dodaly divákovi atmosféru, kde a kdy se to odehrává a to i rovnou mizanscéna, která je barevná v nedominantním slova smyslu (dominantní by to bylo npř. u Wese Andersona) a často jsou věci zase a znovu nedominantně skládány na střed, kde je často provází pomalý zoom. V mizanscéně zrovna tohoto snímku se typicky nachází pestře navrhnuté kostýmy a i scénografie, která dodává příjemný pocit detailů (npř. scéna v restauraci, kde Laurence dostává od Fred paruku). Co se týče střihu, Dolanova střihová skladba je další nepřehlédnutelnou charakteristikou jeho rukopisu. Jedná se o využití v částech lehce pomalého a pak i naopak lehce rychlého střihu, záleží na momentech a obsahu scén a taky technikám využití. Pořád je to ale naprosto dynamické vůči sobě. Často je tam pomocí střihu dáno, že se mění na jinou část filmu či oblast. Jeho střih je něco, co bych nazvala perfekcionismus. Nic tam nepřebývá a naopak neubývá. Co se týče tématu, Dolan si samozřejmě v jeho filmech naprosto jede queer tematiky, takže toto na jedné bylo postaveno.Na druhou stranu to nebylo, jak známe, pouze queer, ale hlavní tematikou tu byla genderqueerness a trasngender. Myslím si, že se mu to povedlo vykreslit dobře. Genderová identita tu nebyla nijak stereotypována, naopak byly ukázány nepříjemné situace, co mohou a v tomto časoprostoru rozhodně nastávaly, pokud člověk udělal tzv. coming out. Z queer perspektivy diváka je neproblematický ten fakt, že Fred, žena Laurence, měla transfobní elementy, naopak to dodalo tu realitu. Její transfobie tu byla portrétována neutrálně vůči divákovi a neměla žádnou tendenci shazovat transgender komunitu dolů, či manipulovat s divákem. Točilo se to hlavně kolem Laurence, u které přesahovaly problémy i do vnějšího světa a vnější svět to odrážel, takže nevíme, zda postavy jsou postavené negativně nebo pozitivně.Je tu neviditelná hranice mezi dobrem a zlem, která tyto postavy dělá neutrálně zbarvené a postavené, což je vlastně u většiny filmů Dolana. Stereotyp “main character”, který není v Dolanovém případě až tak špatný a vlastně nakonec pomůže filmu neshodit žádné menšiny dolů.

8.6.2023 Dokument o čarodějnictví v průběhu věků, jak sám název prozrazuje, který používá inscenaci a dovolila bych si říct, že i předchůdce dnešního docudrama. Kromě inscenovaných scén, které se ve všech 7 kapitolách filmu vyskytovaly a byly hrány autenticky působícími herečkami, byla ve filmu i lehoulince použita plošková animace, která ukazovala zvěrokruh a planety hned na začátku a při konci samotného filmu. Následně snímek obsahoval několik informací od odborníků, které byly podkládány obrázky (myslím, že i sbírkou Christensena, jelikož on byl lehce obsesivní čarodějnictvím). V obrázcích se často vyskytovalo ženské tělo, dokonce nahé, což mě vede k faktu, že snímek se třeba v Československu vůbec nepromítal a ve většině zemí taky ne. Ženské tělo obnažené bylo haló pro tehdejší komunitu a to víme, jaké haló vzniklo při npř. Exstasi a to tento film je dle mého na tom ještě hůř, co se týče takovýchto erotických a “špinavých” motivů. Nejen ženská těla, ale bylo tu názorně vysvětleno mučení, zinscenováno mučení, probírána posedlost ďáblem – který tam byl názorně ukázán i v lehce sexuální verzi, srovnávány tehdejší čarodějnice s dnešními hysterkami a společností a ukázány nepříjemné motivy pro tehdejší křesťanskou společnost, které byly opakem křesťanství. Takže je dosti pochopitelné, jaké haló by tento film vyvolal a je i zvláštní, že se vůbec ve Švédsku promítal. Mimika tu byla neustále zdůrazňována, protože vypichovala rysy čarodějnic a ukazovala i nadále jejich pocity. A to ne jen u čarodějnic, ale i ostatních. Film byl samozřejmě tónován, často do sépiově hnědé, ale když přišlo na scénu v noci, byla to tmavě modrá. Co se týče čarodějnických nočních scén, pro různé lety na koštěti byli použity dvojexpozice či víceexpozice a i časté prolínačky pomocí více/dvojexpozic. Z historického hlediska je toto naprosto obohacený film, který obsahuje několik teorií, statistik a faktů od tehdejších odborníků a je bohatý všemi tématy, které byly ukázány v hodině a půl. Vše bylo vysvětleno a podloženo. Promítání bylo ve Vitaminu, takže stará továrna a bylo doprovázeno živou hudbou – remixem, vytvořeným přímo pro Häxan. Hudba tomuto filmu dodala naprosto odlišnou a magickou atmosféru, jelikož se jednalo o techno hudbu, s elementy experimentů s hudbou a ruchy a i následnými prvky mystické hudby, což vše znělo nehorázně futuristicky a dělalo tento historický dokument futuristickým a momentálním a následně i podpořilo atmosféru každého záběru

7.6.2023 Bezprostřední, bez časové linie a anonymní. Neustálý cyklus, který je uzavřen v kruhu – takto bych popsal “konec”, který vlastně nebyl a ve filmové realitě nikdy nebude koncem. Portrétuje neustálý strach z opuštění a situace vyobrazuje těžší metodou, jako jsou npř. Dostoyevskyho knihy napsány. Je to taky nehorázně přenádherný film, co se týče vizuálu a lze považovat i za velmi artistický. Taky to užívá thrillerové elementy, které jsou mixovány se strachem a klidem a perfektně staví danou atmosféru.

29.5.2023 Lehce mi to připomíná Tarkovskyho Stalkera (i když to vlastně není totéž, jsou tu lehké prvky, ve kterých se to podobá – malé elementy v ději a samotná atmosféra filmu). Pociťovala jsem to, jako by se vzal úplný základ Stalkera, přidala se tam špetka extra vizuálu, který je stejně jako ve Stalkerovi vynikající, ale obsahuje častou nahotu či extravaganci v barvách a celkové mizanscéně. Načala bych zcela a prvně Jordowskyho vizuál, který vmísil do tohoto snímku – plně barevně sladěný každý záběr, úžasná barevná paleta, často do středu ladící kompozice a geometrické či rovnoměrné a estetické (pro lidské oko) tvary. Celková estetika filmu je obraz plný iluzí a magie. Celá pointa filmu se točí kolem okultismu a magie (speciálně tarotu) a tak i film vlastně vypadá! Film vypadá, že je rozdělen do takových lehkých 3 částí, kde v první potkáváme muže, podobající se Ježíšovi.Tato pasáž nás seznamuje s jednou z devíti postav. V druhé pasáži jsme seznámeni se zbývajícími 7 postavami a pozoruhodným alchymistou. Každý příběh sedmi postav obsahuje jakousi moc, která je portrétována přes jejich dějovost s samozřejmě kostýmy, které působí bohatě a povýšeně. Dozvídáme se nechutné profese většiny zbylých členů této sekty. V, dle mého, třetí části, vidíme různé proměny devíti postav, které jsou vedeny na Svatou Horu alchymistou a jdeme společně s nimi jejich iluzivní cestou. Končíme odhalením točení filmu. Je to taková psychedelická jízda filmem, který obsahuje šílenou a umělecky pojatou pornografii, zcela naprostý gore a též i různé často divákům nekomfortní věci či situace, které jsou vyobrazovány na obraze (dialogy tu skoro vůbec nejsou – hlavně tedy v 1. sekci). Ke konci, Zloděj (naše středová postava Krista) je jediný, který získá jakési štěstí tím, že ho alchymista na horu nepouští. Politika tento film nemine a to ani kapitalismus, který se tu zobrazoval. Je to film s nehorázným surrealistickým nádechem, který obsahuje ty nejnechutnější a pravdivá scenérie či obsahy, ale ve stejný moment ho lze brát satiricky, jelikož většina částí působí lehce vtipně pro diváka, i když právě viděl nějaký ten brutální gore.

27.5.2023 Je super, že Scala teď párkrát může promítat tenhle film, protože já a moji přátelé jsme to chtěli vidět opravdu dlouho, takže takováhle šance nelze promarnit!!!!! Každopádně, na to, jak vyšinuté, zajímavé a odlišné to je téma se zajímavými motivy, myslím, že to bylo opravdu jemné. Mohli si s tímto snímkem pohrát více a též i všechny motivy a témata, stejně jako celý film, natočit na 100%, ne jen na 60%. Všechny tyto dosti znepokojující věci, by dle mého měli býti ještě více znepokojujícími a dát do celku ještě víc, než doposud. I když je to i lehce taková teenage romance, kvůli použití netypických témat to mělo mít víc. Když už jsem slovo téma zmiňovala, asi bych i měla zmínit to, co na nich bylo netypické a co tento film vlastně dělalo tak originální. Takže, abych ho tu až tak moc neshazovala, tak musím uznat, že použít nádech takového hororu do teenage romance drama, které je ale plné kanibalismu a celou tuto romantiku kanibalismus spojuje (kde je i lehce romantizován – ne v reálném světě, ale naopak filmovém), je něco naprosto geniálního.Každá postava se i liší – herec použil postavy z rasové minority, kde nehrají zcela negativní roli – a též použil lehké queer elementy, které se ale vyskytovaly pouze v části s takovým gay typem. Co se týče queer elementů, nebylo jich moc a vůbec se snímek netočil kolem nich, ale naopak tam ta queerness mohla býti použita jinak a ne jen jako využití, aby se později najedli. Každá postava měla svoje typické znaky a tím se tak i odlišovaly od sebe, což je rozhodně velký bonus – dokázala bych na bázi tohoto popsat každou postavu v jedné větě a zněly by naprosto odlišně. Tady v tomto filmu dle mého nelze rozpoznat dobro a zlo. Není tu stanoveno, co je to dobro a co je to zlo a to je na tom magické. Často, ve filmech, které se strukturně, žánrově, či typově podobají tomuto, máme stanoveno, kdo, či co je to zlo a naopak zase dobro. Příběh byl něco na bázi roadtripu, ale ne úplně doslova. Jen 80% času, jelikož jsme se tam často na delší dobu zdržovali v různých prostorech. Bohužel se mi ale střih zdál dost nepřirozený a nepříjemný. Buď tam přebývaly záběry, nebo naopak dosti chyběly a posuvnost do prostorů moc nenavazovala s postavami. Nebylo mi příjemné sledovat střihovou skladbu tohoto filmu. Jediný bonus, který střih měl, byly vzpomínky, či sny, které byly stříhány dynamicky a příjemně pro lidské oko, s lehkým efektem, blikajícím po každém záběru. Toto mě vede k poslednímu bodu a to je, jak málo naturalismu v tomto snímku bylo a jak nehorázně mně to chybělo. Asi je to to, co myslím, když jsem psala, že mi tam chyběly i nějaké záběry. Vždycky se tu děly nechutné scény, které byly ale opravdu často snímány z celku a trvaly jen chvíli – někdy záběry na nekomfortní věci rovnou přeskočili. Jenom párkrát jsem si všimla naturalistických detailních záběrů,které by celou nechuť snímaly. To si myslím, že zrovna u filmu, které má prvky nechuti, by rozhodně nemělo chybět a zrovna tady ten naturalismus nehorázně chyběl.

17.5.2023 Asi po hodině shlédnutí filmu, co jsem už jela domů autobusem a poslouchala jsem Under pressure, tak jsem si uvědomila, jaký dopad to na mne doopravdy mělo (a to si myslím, že i na většinu zaplněné Scaly). Jednoduše to dokáže vtáhnout do jedince pocity věčné melancholie, pomocí jednoduchých detailů, které se tu vyskytují. Každý jemně ukrytý detail má svůj význam, který pak tvoří význam tohoto díla. Člověk si ani nemusí projít všemi motivy, či dokonce žádným, co se vyskytují ve filmu a pořád dokáže cítit nepříjemnou nostalgii. Film byl schopen býti nehorázně autentický a já jsem tuto autentičnost pociťovala hlavně díky kombinaci různých technik záběrů. Tím myslím hlavně kombinaci přirozených a neobyčejně obyčejných záběrů spolu se záběry ze staré kamery, které diváka dokázaly vtáhnout do filmu a vžít se do něj. Ukazovaly výrazně vzpomínky Sophie. Jak Sophie vnímala jejího otce. Proto to bylo tak nehorázně autentické – měli jsme možnost vidět svět a otcovu lásku očima 11 leté Sophie a to i pomocí pasáží ve filmu, kde byli na rave party. Tam jsme mohli vidět vztahovou linii a co asi následuje po tom (když otec na konci zaklapne kameru a odchází do tohoto smyšleného světa (rave party) – odchází zpět do vzpomínek Sophie. To nás vede k otázce ,,co se asi mohlo stát?” – zřejmě, podle detailních částí filmu (jako npř. rave party vzpomínky, brek a neustálý stres či ten fakt, že otec si myslel, že se ani do 30 let nedožije), si můžeme uvědomit, že už je pouze v jejích vzpomínkách. Může to být sebevražda, nebo i něco jiné, co zapříčinilo jeho smrt. Každopádně víme, že měl strach ze stárnutí a celá vázanost vztahu ho trápila. Nevěděl, co vše dělat, aby udělal jeho dceru Sophie šťastnou. Hluboko v sobě trpěl a utápěl se. Naopak Sophie chtěla být jako starší a trávila bohužel i někdy víc času se staršíma, jelikož dělali nelegální věci a hlavně poznali lásku a právě malá Sophie chtěla být jako oni. Chtěla býti brána jako oni. Film ukazuje hrozně krásnou dynamiku vztahu otce a dcery, který se točí kolem jedné dovolené, která je jednou velkou vzpomínkou Sophie na jejího otce.

21.4.2023 Středometrážní film, zapadající do Československé nové vlny. Popisuje několik absurdních situací, dějících se nejčastěji v úřednictví, které nedává smysl, což vše propojuje hlavní postava s kočkou. Lze tu vidět několik obrazů lidské tuposti, kterou si hlavní postava prochází. Vše se odehrává za totalitního režimu, takže to může též ukazovat pocity absurdity lidí, kteří v něm žili. Je to jeden velký cyklus absurdity, točící se kolem různých situací, dějící se v neznámém čase, na neznámém místě, s neznámými lidmi. První záběr filmu na sochu popisuje, co vůbec znamená jméno filmu a ukazuje tu sílu pomocí nasvícení.Následně ale i jeho celou anonymitu, znovu pomocí nasvícení. Druhý záběr, kde lze vidět skupiny lidí, zapadajících mezi sebe, jdoucích celkem i synchronizovaně a stejným směrem, než se vyskytne hlavní postava v odlišném tónu šedi, stojící. Tato scéna nám nastiňuje vyčlenění z toho absurdního davu, který myslí naprosto stejně. Situace z totalitního režimu jej i hezky znázorňovaly a ukazovaly jakousi nesvobodu. Je to neustálý cyklus a řád společnosti. Postava se dostává do situací s opačnými lidmi, s lidmi, kteří nesou opačnou logiku a vnímání, než má hlavní postava. Slyšela jsem, že lidé ve snímku vidí i obrazy Kafky a jeho děl, což nemohu zamítnout. Je to jako by se Kafka procházel jeho absurdními díly. Hlavním dílem, které s tímto rezonuje je rozhodně Kafkův Proces. Je to něco, co by se stalo každému. Je to každodenní film. Já bych to dokonce i přirovnala k nějakým aspektům italského neorealismu, jelikož to obsahuje prvky npř. toho odcizení, které se v neorealismu vyskytuje často, následně i ten nerozum, neporozumění okolí.

21.4.2023 Jeden z nejvýznamnějších filmů, který přináší neustálou inspiraci tvůrcům z celého světa, nejvýraznější film německého expresionismu, který ho též i lehce ukončil, Metropolis. Ke snímku jsem se dostala už před delší dobou, když jsem se prvně začala tak krajně zajímat o filmy (jejich historii společně s teorií). Pořád jsem přes to na něj ale narážela, jak od známých, tak naposledy ve škole, kde mi pak bylo řečeno, že bych se na to měla opravdu podívat (tak mírně jsem se tomu vyhýbala, jelikož jsem měla strach vidět film 20. let, který je dlouhý dvě hodiny a půl, i když jsem věděla, že dílo je hodnoceno velmi kladně). Opravdu musím uznat, že jsem udělala velice dobře a nevyčkala jsem další rok, když už toto dílo je jedním z nejdůležitějších v dějinách kinematografie. Thea von Harbou, významná spisovatelka, scénáristka a pracovnice ve filmovém oboru, napsala scénář filmu roku 1924, následně i přepracovala do formy románu kolem roku 1926. Epigram (krátká báseň řešící lidské nedostatky a problémy společnosti), neboli jakési “motto” snímku zní takto: „Prostředníkem mezi mozkem a rukama musí být srdce”, což je názorně uvedeno hned na začátku před samotnou (velice dlouhou) předehrou a následně i na samotném konci celého snímku. Tato fráze hezky ukazuje a popisuje veškerý děj a myšlenku za filmem, která je pořád dost dost aktuální. Lidé mezi sebou mají neustále spory, které řeší válkami nebo násilně, ale jediné, co jim pomůže je to srdce, ten mír a klid, pro který stejně bojují, ale můžou udělat “něco tak jednoduchého, jako si podat ruce” a mír může býti nastolen. Vyskytuje se tu i jasný obraz situací, dějících se po roce 1933, neboli s nástupem Hitlera, což je jasně spatřitelný obraz Holocaustu. Obraz Holocaustu a samotného nástupu nacismu v Německu zní ale zvláštně, když už samotný snímek v roce 1927 dokázal zachytit situaci, která se za pár let bude v Německu odehrávat. Po čtení článků na toto téma si pořád nejsem zcela jistá vybádat, co bylo příčinou apod. ,ale Harbou, žena Langa (který tedy byl napůl žid), se následně prý přiklonila k nacistické straně, když její muž už dávno emigroval do Ameriky.Z čehož vyplývá, že Harbou do scénáře mohla přimíchat nějaké nacistické ideje, ale samotný snímek se dosti liší od ideálu nacismu, ideologie a ideálu jejich utopie, která ve snímku byla vyobrazována jinak spolu i s koncem. Když její muž emigroval do Ameriky těsně v roce 1933, tak byl ještě několikrát pozván zpět s tím, že z něj udělají hvězdu, ale on, jakožto poloviční žid samozřejmě odmítl, což přimělo Hitlera k tomu, aby se mu ihned přestal líbit snímek Metropolis (jelikož Hitler a Goebbels měli kladný názor na snímek), pak začal nazývat německý expresionismus zvrhlé umění – odpad umění. Expresionismu ve filmu nebyl oblíbeným za té doby, jelikož často poukazoval i na podobné situace. Podle některých kritiků a Langa samotného, Harbou se ale povedlo udělat naopak Anti-nacistický film. Lang pak samotný tvořil anti-nacistické a anti-fašistické filmy, které Goebbels ještě více nemusel. Obraz Holocaustu se jasně promítá v záběrech dělníků, synchronizovaných ve stejném pohybu, jdoucích do výtahů, které je vezou přímo do hlubin – neboli do města dělníků, které lehce působí i dle mého jako koncentrační tábor Osvětimi. Dělníci, nuceni pracovat a dělat to samé dokola, aby mohli býti naživu, kteří jsou pod vládou těch, co si žijí a toho jednoho, který vládne celému metropoli. Joh Fredersen, otec metropole, otec Fredera. Z úst syna Fredersena, který empatii jako jediný nepostrádá, vyplývá: „ Tvoje krásné město, otče, jehož jsi mozkem a my všichni v jeho světle…ale kde jsou ti lidé, otče, kteří město postavili, kde se vyskytují, někde v hlubinách?A co když ti, jenž žijí pod zemí, se postaví proti tobě?; Slova, padající z úst mladého Fredera. Ten, po spatření svých “bratrů” (dětí dělníků, které hlídá Marie), padá do úzkostí a strachu o lidi tam někde v hlubinách. Snaží se jim pomoci, tak se za jednoho i vydá, aby pocítil, čím si dělníci musí projít, aby udrželi město mozků v pořádku. Chodí za pomocí k Marii, kterou přezdívají svatou. Ta jim následně povídá příběh o Babylonské věži (který poukazuje ma situaci, zobrazovanou ve filmu, a ještě k tomu všemu víme, že v jakési babylonské věži bydlí Joh Fredersen), což nám lehce obohacuje příběh. Slibuje dělníkům, že už co nejdříve najde toho zprostředkovatele srdce (jelikož ona je to dobro, ona je to srdce, které ale musí najít zprostředkovatele). Freder tam zůstává a modlí se a Marie si uvědomí, že on je tím zprostředkovatelem. Dozvídáme se, že v jednom velice prapodivném domě, v metropoli, žije šílený vědec – typická postava německého expresionismu.Přichází k němu Fredersen, který zřejmě chce zničit dělníky apod. V průběhu této scény se dozvídáme, že vědec vlastní sochu Hel, což byla žena, světlo metropole, která byla považována za matkou a srdcem. Porodila syna Joha Fredersena, Fredera, a zemřela. Byla též i láskou vědce, což mě dostává k myšlence, zda vědec, žijící v prapodivném domku, nebyl, nebo nemá znázorňovat ruce, ale nad povrchem. Hel je propojila, ale to srdce zemřelo, vyhaslo, takže v ten moment se to vše vrátilo do negativní podobizny. Při této scéně nás provádí i paralelní záběry, které nás budou provádět ještě více zbytkem filmu. Tyto záběry se míchají mezi vědcem a pracovníky. Vědec s Fredersem vytvoří robotku (tu už tedy měli vytvořenou, tak i vědec přišel o ruku) neboli dvojinici té dobré Marie, která to vše má kazit. Dvojnice rozpoutá zmatenost a lehkou tlačenou válku mezi celou společností dělníků a následně i mezi celou společností mozků. Ti si pak pletou dobrou Marii s tou, která přišla šířit zlo. Nutí dělníky, aby ničili stroje, jelikož oni jí věří, protože si myslí, že to je ta pravá Marie, která šíří dobro, a tak dělají vše, co jim řekne. Ničí stroje, ale neuvědomují si, že pokud bude srdce strojů zničeno, bude zaplaveno celé město dělníků, kde jsou jejich děti. Poslední scéna je taková, že si hlavní ruka dělníků a hlavní mozek “Synů” chtějí podat ruku, aby zavedli mír, aby spojili síly, ale nemají to srdce. Freder je spojí. Snímek je velkofilm, lze si povšimnout z obrovských a mohutných atrakcí, na které byli němci ale experti, spolu s malými modely města a loutkami. Z čehož pak i vyplývá, že snímek byl nesmírně drahý, což byla většina posledních expresionistických filmů, a i když měly velkou návštěvnost v kinech, nikdy se to nesplatilo. Měl i obrovský kompars dělníků, dětí a dělníků z babylonské scény. Objevují se tam neustálé velké celky spolu s dlouhými záběry. I když to možná dnešní společnost nijak neuchvátí, ve 20. letech to bylo jinak, takže je to tam hlavně proto, aby si ti lidé mohli všeho všimnou a vše si v hlavě promyslet. Nebyli zvyklí na rychlý střih, jako my teď ve 21. století. To mě i trochu vede k té aktualitě filmu, jelikož film měl vyobrazovat 21. století.Je to samozřejmě pojato ze sci-fi hlediska s futuristickým nádechem, ale je to rozhodně aktuální, a jak už jsem zmiňovala, popisuje i lehce dnešní společnost a dějící se společenské problémy. No každopádně zpět k vizuálu a jeho technikám. Samozřejmě typicky tu byly použity často i výrazné architektury a všimla jsem si, že ve městě byly naprosto expresionistické plakáty. Obsahoval i rychlý střih spolu s víceexpozicí a světlem v podivuhodných tvarech a expresionistickém vizuálu, což i v tomto kontextu znamenalo jakousi závrať, zmatenost a následně omdlení. A jako poslední výraznou věcí, prvkem, použitém v tomto filmu bylo světlo a stín a jeho samozřejmá hra, npř. při honičce Marie a šíleného vědce. Film se střihal a byl zachová neúplný negativ a neúplná zkrácená kopie, což znamená, že více než čtvrtina filmu je považována za ztracenou. Některé dodatky jsou najity ve filmovém archivu Argentiny, což je důvod pro zrnitost některých záběrů.

15.4.2023 Celou dobu až do samotného sledování jsem měla fakt velký strach, protože jsem tak nastíněně tušila, o čem to vše je a jaký to má lehký bizarní nádech. No ale musím uznat, že mě snímek kladně překvapil. Nazvala bych ho takový lehký bizarek, který je ale naopak ztvárněn chytře a dobře. Sci-Fi horor, kombinovaný s nádechem krimi, kde nás často plně provází komedie a její komičnost. Nastínit děj bych mohla jednoduše. Automobil poháněný na lidskou krev. Vše se točí kolem tohoto faktu a motivu. Konec dle mého hezky a plně funguje (přesněji scéna s panem Křížem) a dovysvětluje některé lehce nejasné fakty. Lze hezky vidět, jaký to je doopravdy takový cyklus závodnic z Feratu a jak je těžké ukázat ostatním, že za tím opravdu žádné dobro není.  Má to několik motivů, kterým bych se teď chtěla věnovat. Fakt se mi líbí ten název Upír z Feratu – což i hezky dovysvětlují ve filmu promítané “ukázky”– i “padělky” Upíra Nosferatu/Dráculy, které jsou tam náhodou zakomponovány velice příjemně a poukazují na ten název filmu. Na druhou stranu to je i jméno toho auta – Vampire, které vlastní firma Ferat. Takže dle mého fakt dobrý nápad, dost mě bavil tento fakt. Ve snímku dle mě lze jasně vidět, jak člověk může propadnou drogám. Sice lehce bizarně a komicky, ale pořád ukázáno pomocí toho automobilu na lidskou krev. Scény pocitů, které závodnice měly, bych i dokázala přirovnat k pocitům, které zřejmě lidé mají, při braní heroinu (k tomuto faktu se nemůžu až tak vyjádřit, viděla jsem to pouze v dokumentech či drogových filmech). Barvy filmu hezky seděli s barvami značky Ferat a celkově působily totalitně – což nám i říká o tom, v jakém období se to natáčelo/následně bylo distribuováno. Což mě posouvá k tomu, že dle mého to obsahovalo i lehké queer aspekty, ale zase by se toto tvrzení dalo vyvrátit, protože za 1. totalitní režim Československa a za 2. Juraj Herz dle mého není režisérem, v jehož filmech by se vyskytovaly dané queer prvky. Pořád si ale stojím za tím, že působící femme fatale – madam Ferat, byla lesba, nebo alespoň odvracela svoje oči od mužské pozornosti. Střihová skladba dle mého ale až tak moc dobře nefungovala a i když byly záběry Nosferatu dobré a i v dobrém umístění, naopak některé záběry nebyly dle mého vůbec dobře umístěny a mým očím – jakožto divák – nebyly dost příjemné. Ke srovnání s typickým Herzem mi toto přišlo jako z naprosto jiné galaxie. Není to vůbec typický Herz. Je to něco naprosto odlišné než jeho proslulý Spalovač mrtvol apod. Ale ztvárnil toto lehce bizarní téma dobře. Též musím zmínit prostor, ve kterém jsem to já a mí přátelé sledovali. Byli jsme v kině a paní se tam vzadu nahlas smála jakékoliv lehce komické scéně, že nám to všem hned 10x zlepšilo vnímání celého filmu a fakt jsme se pobavili.

10.4.2023 Queer klubová scéna a to, jak queer lidé se často skloňují k pornografickým či sexuálním aktivitám v téhle klubové scéně. Samozřejmě nesmí chybět ani velká a pestrá škála queer lidí – od leseb, přes gaye až po transgendery. Naprosto parádní pro queer reprezentaci a nejenom pouze “white queers” ale i různé další rasové minority, které tam teda nebyly hlavní, ale pořád tam byla ukázána jejich existence v queer komunitě, takže za mě klobouk dolů. Miluju queer club scene. No každopádně dle mého naprosto úžasný nápad s tou vránou a lze vidět i nějaká spojitost s Mandicem (jak od toho širokoúhlého obrazu, tak přes tematiku, její vyobrazení a sex, až po kvalitu obrazu) a dokonce tam hraje, takže mi to udělalo dvojnásobnou radost. Naopak mi to chvílemi způsobilo nechuť, jelikož fakt moc zrovna nemusím zabijecí scény, které se tu vyskytly až nadměrně mockrát. No ale to nevadí. Jako u Mandica, různé žánry, které ale režisér oživí pornografií. Tady dost horrorová tématika oživena ale queer tématem a komunitou (která ke srovnání s filmy Mandica nebyla dle mého až tak queer, že by se stala v očích diváka nequeer, ale byla tak queer, že byla fakt dost queer). Následně i zajímavý příběh pojednávající o náhlých smrtích herců producentky gay porna, která je teda lesba. Explorujeme tam queer vztahy – i závislosti, ale i samotný příběh. Konec dost překvapí a dokáže vysvětlit všechny diváky kladené otázky, které mají v průběhu filmu – příčiny vraždy a vlastně celý nový příběh charakterů a vysvětlení záběrů v negativu. No naprostá paráda.