rashnomon

2.8.2023 Fassbinderovo horrorové drama, vedeno ženskou rolí, kterou hraje fenomenální Margit Carstensen, by se dalo považovat za téměr momentální už po několik desetiletí či ne staletí. Po shlédnutí vícero Fassbinderových snímků si lze povšimnout postavení žen v celé jeho filmografii. Fassbinder primárně v tomto filmu reflektuje postavení žen ve 40. letech, které je ale pořád lehce momentální a za jeho doby určitě též bylo, skrz horrorovou atmosféru sadisticky-masochistického filmu. Na první pohled si lze všimnout vztahů mezi ženami a jejich manželi. Martha, jakožto panna, knihovnice a žena v její třicítce, je ale celou touto dynamikou v manželství zděšena. Tato dynamika je kolující stereotyp manželství, což si můžeme všimnou hned u její matky a otce. Otec zneužíval její matku a v rodině by se dalo říci, že vedl patriarchát. Toto trauma bylo později odhaleno v nestabilitě její matky. Celá dynamika vztahu byla i následně promítnuta do manželství Marthy, do kterého šla tak přímo, až vlastně narazila. Její vztah byl ale nejvýraznějším, což bylo i celou pointou. Šlo vidět, jak se Martha postupně dozvídala krutou pravdu bolestivého a muži ovládaného manželství. Každá maličkost se následně stupňovala a postupně jsme se dozvěděli sado-masochistický vztah mezi nejen nimi. Martha, jakožto panna a neznalkyně manželství a vztahů popírala většinu věcí a bojovala o jakési ustanovení matriarchátu nebo spíše rovnováhy v manželství, což se jí nepodařilo a dozrála na to, že v tomto případě je se sadistou, ve stereotypické mužské s zneužívací společnosti, takže se přiměla k přizpůsobení. Toto na ni samozřejmě zanechalo několik jizev a v tomto případě tu Fassbinder použil jeho oblíbený (jak v Touhách Veroniky Vossové, tak i v Hořkých slźach Petry von Kantové) pád postavy. Její absolutní zešílení a pád do úzkostí a v tomto případě i fyzické bezbrannosti. Jasná povaha těchto mužů by se dala popsat jako manipulační, sadistická a macho. Tyto vztahy mezi ženami i muži jsme mohli bočně pozorovat i u Ilse, která se řídila podle každého slova, co její manžel řekl.  Celkové postavení žen ve Fassbinderových filmech se liší od dobové kinematografie. I když nepřišel první s hlavními ženami, které jsou silné a *často* působí dominantně, které jsou ty hlavní, co mění dění filmu a které naprosto opovrhují muže, pořád se jeho explorace unikátních, důležitých a sexuálně mířených vztahů mezi ženami a muži zapisuje do historie. Vztah mezi ženami a muži není jedinou vztahovou dynamikou, kterou lze pozorovat primárně v Marthe. Objevují se tu i zajímavé vztahy mezi ženami, které se navzájem rády obklopují a mají mezi sebou různé svůdné pohyby, které by mužům nikdy nedopřáli. Jsou na sebe dokonce velmi milé a podporují se v každé akci. Toto může značit sílu, kterou ženy mají, jejich jemnost a lásku, kterou obklopují ostatní a dokonce, jaké můžou býti pospolu. Jak jsem zmiňovala vztah matky a otce Marthy, tento vztah byl reflektován taky do vztahu Marthy, aby se ukázalo, že je to vlastně cyklus, který strhne tu ženu naprosto dolů. Tyto problémy žen s muži se ukazují i na samotných ženských postavách v zcela negativním smyslu. Odlišnou kolonkou v tomto filmu je ukázka citů a povah postav. Pocity Marthy jsou zcela neovladatelné, ale typické pro Fassbinderovu tvorbu. Jsou nepředvídatelnými a vždy esteticky pečlivě propracovanými. Herectví v těchto výrazných pocitech se nehorázně podobá snímku Hořké slzy Petry von Kantové, což je vlastně zfilmovaná Fassbinderova divadelní hra a jakékoliv herectví je tam divadelním. Možná Fassbinder použil tuto metodu, aby dosáhl dané estetiky a lehké neautentičnosti v těchto momentech. Naopak ženská hysterie a řev je tu vystihnut jako to nejvíce esteticky autentické dílo a vykresluje to ženské emoce spolu s každou částí jakékoliv ženy. Přes krátké pasáže ukazuje povahy postav, které se všechny liší od samotné Marthy. Tyto pasáže tu nejsou vůbec důležité, což zase popisuje můj fakt, že se tu řeší obyčejné věci až moc dopodrobna, což je dělá neobyčejnými. Toto může mluvit za ty naprosto obyčejné povahy, které jsou pak díky tomuto neobyčejné. Též to mluví za naprosto obyčejné otázky, myšlenky a věty, které jsou ve *většině* Fassbinderových filmech rozebírané více, než by měli a pak už to zaplétá do díla i různé filosofické otázky.  Je to film, který je poklidně zpracován, zpracován jako něco lehkého a jasného, ale ve scénáři se nachází to naprosto znepokojivé, horrorové a zvrácené jádro, které tu atmosféru nad filmem neustále drží. Film je zvrácený každou situací, která v něm probíhá. Celá tato zvrácená atmosféra a hlavně hysterie žen spolu s jejich neustálým pádem už ve třetím Fassbinderovým filmu působí jako nějaká jeho osobní vložka úlevy od drogové závislosti. Samozřejmě že ke konci se musí zmínit Fassbinderova typická dramatická a divadelní mizanscéna spolu s fenomenálními kostýmy, což dohromady působí jako i reflexe na hollywoodský film.

30.7.2023 Ikonický, romantický a barevný muzikál Damiena Chazelle, byl pro mě velkým očekáváním, ale naopak zcela ne velkým šokem. Už jsem shlédla snímek Babylon (který každopádně řadím mezi moje srdcovky) od toho totéž režiséra, takže se pro mne nevyskytovaly až tak velké komplikace s určováním jeho typického stylu či elementů, které jeho typický styl tvoří.  Asi pro mě jeho typickým tvůrčím aspektem jsou neskutečně dlouhé záběry, plné vskutku těžkých choreografií a hudby. Nejen v La la landu, ale i v Babylonu nás Chazelle překvapuje dlouhými scénami plnými rozsáhlého štábu, nabušené choreografie a chytlavé hudby (a to nejen pouze jednou, ale skoro pořád). Pro příklad, právě v tomto filmu nás zase omámil první taneční scénou, dokonce v tomto případě i zpívanou, která je, jak to je zvykem, celá na jeden záběr, až na to, že se tu neustále mění perspektivy, pohledy, uhly apod. Dokonce tato chytlavá a omamná scéna s kolonami aut nám ukazuje tak tišeji různé typy lidí a dokonce i různé kultury, což je obrovský klobouk dolů. Jelikož udělat muzikálovou scénu na jeden záběr, plnou rychlých švenků, ostré choreografie, chytlavé hudby a též ukazující kulturu, není až takovým oříškem. To platí i pro ikonickou scénu, která neustále letí po všech sociálních médiích, kde Sebastian (Ryan Gosling) hraje na piáno a Mia (Emma Stone) tančí. Tato scéna je plná prudkých švenků a myslím si, že většina z nás viděla i „BTS”, kde kameraman musel býti v neustálém střehu.Dalším elementem, který používá v jeho filmech, jsou magicky osvětleny scény. V Babylonu jsou více naturálně a aby působily dynamicky a dominantně oproti jinějším, naopak v La la land jsou osvíceny více „artově” bych řekla. Abych film jenom neporovnávala s jeho novým, Babylonem, tak teď míním zmínit více kultovnější a starší klasiku, kterou je Suspiria. Osvětlení bylo postaveno na podobných barevných schématech, jako v tomto artovém snímku. V tomto případě tu ale jasně vyjadřovalo různé emoce (červená–zamilovanost, tyrkysová–melancholie apod.) či v některých případech se to snažilo vykreslit postavu, aby vyčnívala z jejího okolí a působila dominantně. Co se týče této podobnosti filmů, nesmí chybět ani zmínka podobného záběru z filmu Almodovára, Vše o mé matce, přesněji ikonického záběru, kde matka stojí před červeným plakátem. Tento záběr se tu v podobné podobě nachází též, kdy Sebastian prochází kolem stejného plakátu Mii.  Poslední zmínkou elementů v Chazellově tvorbě je chytlavá hudba, která je ale naprosto typická a časté širokoúhlé rozlišení s perfektně kvalitní kamerou. Metaforické chvilky, které jsem ale v Babylonu nepochytila, se tu naopak objevují a tento fakt musím vyzdvihnout. Pro příklad bych uvedla, když létali ve hvězdárně. Hezky to metaforicky popisovalo jejich vztah k druhému, který byl nový, vznášel se a pro oba byl novým a milostným zážitkem. Též to ukazovalo, jak právě pociťovali jejich pusu. Takovýchto metaforických záležitostí by se tu dalo najít vícero. Nemohu ani vynechat opakující se eventy (npř. Mia obsluhující herečku, obsluha obsluhující Miu jako herečku), či eventy, které ublížili/stali se jednomu a naopak následně tomu druhému. Když už jsem u popisování dějových situací, někdy se tu prolínali dva paralelní příběhy ze strany Mii a Sebastiana, přesněji hlavně ze začátku. Tyto dva příběhy se následně prolnuli v jeden, i když jsem už věděli, že prolnuté byly.  Naopak, co musím vyvrátit, je mírné použití telefonů (iphonů), které nehorázným způsobem kazili celou atmosféru filmu a jeho ideji. Snímek poukazoval na herectví a jazz v L.A, což jsou velmi retrospektivně starší elementy, které tvoří takovou starší atmosféru a auru kolem filmu. Právě užití mobilních telefonů tuto auru dle mého nabouralo a ani se nehodilo k estetice všech scén. Abych narušila toto „stěžování si”, chtěla bych vyzdvihnout konečnou choreografickou a velmi scénograficky obohacující scénu, ve které jasně byla vidět mysle Mii „co by kdyby”.

28.7.2023 Nedokážu si představit, že by Tanec v temnotách nezapadal do extrémní kinematografie. Viděla jsem Saló, Raw, Titan nebo Růžové plameňáky a zatím doposud extrémitu těchto snímků nelze srovnat s extrémitou Tance v temnotách. Někteří ji nemohou možná najít, mě naopak sežrala za živa jako samotný film, který mě požíral co to šlo. Mělo to nehorázně úzkostlivou atmosféru, která se jen a jen stupňovala, než přišel konečný záběr, který vyvolal jakési ticho. Ticho, když člověku spadne sklenička. Stupňuje se to hlavně díky fenomenálnímu hraní Björk, kterou přepadají pomalu ke konci hysterické záchvaty. Tyhle jekoty dokážou člověka vtáhnout do filmu a nechat jej sympatizovat s ním. Takže v tomto případě nás to požíralo a trpěli jsme. To je asi ta hlavní extrémnost, která ve zmiňovaných snímcích chybí. Toto je extrémnost, která pochází ze samotné duše filmu, takže to člověka dost těžce dokáže poznamenat či dostat naprosto na dně. Její utrpení šlo jednoduše poznat a vše Trier přenesl do diváka. Zaslechla jsem od známého, že Björk nechce být s filmem spojována, jelikož k ní byl Trier brutální a choval se k ní jako k postavě Selmy, aby dosáhl jeho parádní autentičnosti. To ale nemění fakt, že by nikdo jiný roli Selmy nevykonal tak dobře, jako samotná ikonická Björk, která tomu pomohla. Pomocí několika hudebních částí jsem přišla na to, že hudba Björk jako zpěvačky zní doopravdy jako pouhé vnímaní okolí s přidáním slov, které se do vašich hlubin dostanou. Tak to i bylo v samotném snímku, kde tyto naprosto netradiční muzikálová čísla byla vnímáním okolního prostředí. Tak jsem přišla k tomu závěru, že Björk musí mít něco lehce společného s touto hlavní postavou. Přijde mi, že její hudba v kariéře je její pouhé vnímání zvuků okolí. Björk ale nebyla jedinou herečkou, která mne kladně překvapila. Vyskytla se tu totiž i moje srdcovka, Catherine Deneuve, kterou znám převážně z filmů francouzské nové vlny, takže bylo velmi zajímavé ji sledovat ve filmu extrémisty Triera za milénia. Každá postava byla vykreslena bez toho, aniž by jsme se ponořily do jejich duše. Trier byl schopen vykreslit postavy pouze povrchovými akcemi. Ale to asi nebyl pouze tento fakt. Hlavní důvod, proč byl schopen dosáhnout takto vysoké autentičnosti a vykreslit tak dobře postavy byla samozřejmě jeho ikonická kamera, podobající se dokumentární. Jak u Nymfomanky, tak i tu má Trier velmi pozoruhodnou střihovou skladbu, která často střihne náhle a střihne do něčeho prudkého či hlasitého. Jsou tu záběry, kde střih naprosto vynechá a pouze švenkuje, švenkuje a švenkuje. Příkladem by byly dialogy, které trvaly třeba tři minuty a byly plné švenků. Tak dosáhl autentičnosti a taky nenudil diváky stálým obrazem. Podobalo se to dokonce pohledu ze 3. osoby. Jako by tu celou situaci někdo observoval a to jsme byli právě my! Samozřejmě nemohla chybět i typická bledá barevnost, když už je to severský film a taky tragický konec. Už od samého začátku, který moc hezky reprezentoval tu schopnost vidět, šlo poznat, že se jedná o severský film. Nu, severské filmy měly odjakživa něco v sobě. Severský muzikál je zajímavá volba, ale co je zajímavější je, že je zpívaný Björk. Velmi artovou zpěvačkou. Takže to není stereotypický muzikál. Vše doopravdy zase a znovu působí autenticky a má to v sobě jakési pocity. Tyto muzikálové záběry reprezentují vizi Selmy, kterou neztratila. Přichází o zrak, ale o vizi ne.  Za filmem se nachází několik (pro Triera typických) metafor a velikých myšlenek a já bych chtěla lehce rozvinout jednu, kterou jsem si našla a o které jsem přemýšlela. Pro mě myšlenkou za celým filmem bylo to, že je člověk na vše sám (a proto by si i měl umět vystačit sám se sebou). Proto udělal film o slepé osobě. Aby ukázal pomocí slepce a té temnoty, že je člověk na vše sám. Samozřejmě to zase pokládá několik otázek o společnosti a hlavně lidskosti, jak je u Triera typické, ale to je na jindy. Samozřejmě to tak nemusí být, ale myslím, že toto je typ filmů, ze kterého si člověk musí vzít něco svého. Každý si tu něco uloví.  Nějaká otázka společnosti se tu najde. Je to spíše mé vyjádření vůči užití Československa a slov jako je komunismus nebo Oldřich Nový (ikona československé kinematografie). Přijde mi, že Československo bylo zase stereotypizováno. Lze vytáhnout spoustu jiných faktů o Československu, které by byly zajímavé a obohacující a ne Oldřicha Nového a nebo komunismus, který se doslova vyskytuje skoro v každém filmu ve spojitosti s Československem. A když už takovéto téma vytáhnout, tak by se mohlo rozvinout více a ne pouze stereotypně zmínit.  Jinak snímek mě požral za živa a kdybych si mohla na zeď vyvěsit dvouhodinový film, vyvěsím si tento.

28.7.2023 Tady jsem, hned jsem viděla část druhou a rovnou mohu pokračovat ve psaní v jakési paralele z předešlé recenze na část první, když už je to jeden film, rozdělen kvůli distribuci do dvou částí. Předem chci ještě zmínit, že při projekci první části jsem si povšimla, že se promítala kratší a ořízlá verze, což by nemělo nic pozměnit na samotném příběhu, jen zkrátit sexuální scény a více je cenzurovat (to samozřejmě neznamená, že snímek není explicitním, naopak kratší verze je pořád za mě nehorázně erotickou). Právě ale v tomto případě jsem viděla tu standardní verzi s delšími a necenzurovanými částmi. Zpět tedy v mistru metafor. Jednoho velkého přirovnání jsem si v této druhé části filmu též povšimla. Znovu nediegetické vsuvky tentokrát zvířat (primárně krav) na jatkách. Tyto krávy byly přirovnávány v potratu. Toto ovšem ale nemá býti pro-life reference ze strany Joe, jak tvrdí. Celkově více kontroverzních témat, podobných pro-life, se tu vyskytovalo. Jedním z dominantních, kontroverzních a momentálních témat byla pedofilie. Může se na první pohled zdát, že Trier to pojal z podporujícího hlediska. Diváci můžou Triera shledávat divným, úchylným a nechutným celkově i jako samostatný film. Naopak právě pedofilie je tu vysvětlena pouze jako spektrum některých sexuálních tendencí. Přesněji, hlavní postava Joe, která je nymfomanka, tu zmiňuje, že 95 procent pedofilů nikdy nepřijde k tomu, aby si jejich sexuální fantazie splnilo, naopak je popírají, často je ani sami sobě nepřiznají, nikomu neubližují a i přes všechno toto se dokážou prorvat životem. Za to by si měli zasloužit medaili. Přesně toto tvrzení má v sobě jakousi lidskost. Důvodem, proč jsem zvýraznila slovo nymfomanka, je ten, že se v nich Joe dokáže hluboko uvnitř najít a pociťuje pro ně i nějaký ten respekt. Naopak jak jsme mohli vidět, nechtěla být vrah a nechtěla nikomu ublížit. To je ten důvod, proč ten respekt (tu mediali) má pouze pro 95 procent. Jelikož oni trpí, protože nedokážou a ani vlastně nechtějí (aby někomu neublížili) plnit tyto sexuální fantazie. Jednoduše, když jejich sexuální představy nežijí, nemůže to být bráno špatně. Joe je hodně odlehčení člověk v těchto hlediscích, takže si pokaždé snaží najít nějaký ten respekt pro jedince. Každý takovýto sexuální event vysvětluje s trpělivostí a vysvětluje jej profesionálně s využitím metafor pro lehčí porozumění. Nalézá se tu ještě jedna metafora, kterou jsem ale plně vysvětlovala v předešlém textu. To jsou duše stromů. Tato idea se tu rozvíjí a zase poukazuje na lidi a lidskost. Joe ještě nenalezla svoji duši a tak momentálně popochází osamocená v melancholickém a samotářském světě. Celkově se část druhá v její polovině přestává zaměřovat na sex a erotiku, ale spíše na sexualitu a osamocení. Na společnost a býti sám ve společnosti. Na veškerou melancholii, kterou člověk pociťuje. Ale převážně na splnění touh, které víš, že splnit nemůžeš. Joe pociťuje následně neustálou vinu, což zřejmě vede k její vyhořelosti duše. Neustále je pořád silnou ženou, kterou nebaví mužská společnost a která nechce mužskou validaci. Feminismus je takovým středem celé myšlenky filmu. Celá druhá část byla masochistická, což krásně poukazovalo na bolest, která se dennodenně šířila po celém vnitřku samotné Joe. Konec je kapitolou sám o sobě, který perfektně uzavírá myšlenku feminismu a poukazuje na ni. I když jí Seligman rozuměl, pořád nebyl jiný než ostatní muži. Joe si myslela, že našla konečně muže, kterému může říct to, co si myslí. Ale ono to tak nebylo. Jako všichni ostatní, chtěl sex.

27.7.2023 Lars Von Trier je král a nikdo mne nemůže přesvědčit opak.Král v několika bodech, které teď (jako obvykle) míním zmínit ;). Bohužel jsem ale prozatím neviděla část druhou, která je vlastně jenom pusté pokračování filmu, takže je lehce obtížné jej hodnotit, bez shlédnutí jeho druhé chybějící polovičky. Celé toto skvostné dílo provázel „dialog”, spíše a lépe řečeno jakési poetické mluvené slovo mezi nymfomankou Joe a (prozatím nevíme přesně kým) rybářem, zaujatým do hudby, Seligmanem. Konverzace mezi nimi byla velmi atmosférická a vždy snímána tak, aby to mělo hlavu a patu a zasazená do kompozice tak, aby to působilo chladně.  To mě vede k mému komplimentu vůči kameře, která podporovala atmosféru všech situací jejími pohyblivým obrazem, přizpůsobeným situacím (npř. vypadající jako dokumentární kamera apod.). Též i snímala věci z vrchu, neboli z ptačího pohledu. Její barevnost byla též přizpůsobená určitým situacím a perfektně vyjadřovala povahy postav a konkrétní eventy. Nejen toto byl křiklavý element v popisování eventů a postav, ale i samotné uvítání do jednotlivých kapitol života Joe, přes různé elementy, ležící v pokoji Seligmana, které vystihoval jeho život. Vždy jsme si povšimli nového objektu v pokoji a tím začalo nové povídání, jelikož pouze takovým způsobem byla Joe schopna vysvětlit chápajícímu to nepochopitelné. Následně se nám vždy promítla jinak zdobena kapitola ve filmu. Přizpůsobila se pokaždé tématu, o kterém Seligman mluvil (pro příklad, mluvil o E. A. Poe, tak následná kapitola byla přizpůsobena dílu Zánik domu Usherů – jak její barevností, což bylo v tomto případě černobílým monochromem, tak i obsahem, který byl úzkostlivý a vlastně zánik části Joe rodiny). Vše bylo porozuměno pomocí Seligmanových věcí, které se tak lišily, až si mezi sebou našly paralely. Po celou dobu snímek provázely dokonce i nediegetické vsuvky (metaforický význam). Tyto nediegetické vsuvky byly skoro všude, ale nejvýrazněji se vyskytovaly v kapitole hudební školy, kde se části života (milenci) nymfomanky přirovnávaly k trojhlasné skladbě od Bacha. Přímo tu jsme si mohli všimnou přirovnání k šelmě, čímž byl její milenec G. Co je ale zvláštního je to, že všechny tyto metafory, které byly ukázány těmito nediegetickými archivními vsuvkami, byly též i vysvětleny dopodrobna pomocí zvuku a to vlastně každá maličkost a metafora ve filmu. Člověk tu nemusel nic hledat, pouze se ponořit do poezie samotného snímku a být v klidu. Nebyly tu jen takovéto typy metaforických významů, ale též i pouhé mluvené slovo a projíždění mezi věcmi, hmotnými věcmi, v pokoji Seligmana. Všemi metaforami nás, v roli vypravěče, provázel Seligman a Joe. Vše mělo své vysvětlení, které vyplynulo z úst jednoho z těch dvou, zda ne i obou. Něco, co ale nebylo vysvětleno na místě, byly stromy, které byly vlastně rámem celého snímku a říkaly nám, jak chladná lidská duše může býti a učily nás o lidech a jejich lidskosti. Bylo to i velkým propojením mezi Joe a jejím otcem, které tu mělo obrovský význam. Paralelně se pomocí celé konverzace střídaly povídky obou bytostí. Jinak bych to nenazvala, než, že Trier je mistrem metafor. V tomto sexuálně a poeticky úzkostlivém filmu nemohli ani chybět humorné chvíle a z osobní strany si musím přiznat, že většina chvil byla humorných, až na to, že za sebou skrývaly kruté příběhy. Sexuální film. Když už je to Nymphomaniac, tak tam ta brutální erotika nemůže scházet. Ale když se už člověk hluboce ponoří do filmu (na čemž rozhodně Trier trval, jinak by to takto chytře nevymyslel), tak zjistí jeho pravou stránku a žádná pornografická scéna mu už nepřipadá pornem. Je to poezie a ne porno. Jen nás tím provází nymfomanka. Nebo spíše poezie, která poeticky přijímá tělesnost, sexualitu a sex. I rozhovor, i varhany a dokonce i sex byl poetickým. Jak mluvou, tak i již zmiňovaným atmosférickým obrazem. Celé toto dílo je jako první část nějaké knihy poezie. Otazníkem byly pro mě od začátku explicitní scény mladistvých, ale vlastně o to se ani nejedná a nebylo to pointou se zaměřovat na tyto explicitní obrazy. Za touto jemnou poezií se objevovala i bolest a masochismus, který podle konce je asi více explorován ve druhé části. Dozvídali jsme se, že Joe začala i bolestivé situace řešit lehce bolestivějším pohlavním stykem. Celá pointa filmu (alespoň mluvím prozatím za část první) je korektnost či nekorektnost ve společnosti. Pokládáme si otázky lidskosti a co je ve společnosti normální či nenormální, ale vlastně na tom nezáleží, jak se Joe dozvídá v průběhu konverzace… (Název je unikátní věcí pro film, jelikož v typografii je to psáno jako Nymph()maniac, takže to odděluje muže, který chytá na nymfy a ženu, která je považována za maniaka).

24.7.2023 Cillian Murphy, jak vidím, dokáže fascinovat odlišnými postavami. I když jsem si jeho nejnovějšího Oppenheimera až tak neoblíbila, jako tento skvost, musím uznat, že v obou snímcích ho propojuje jeho fenomenální herecká dovednost. V Oppenheimerovi dokázal portrétovat fenomenálně atomového fyzika, natož ve snímku Snídaně na Plutu, dokázal ztvárnit roli transgender ženy v rodiné, genderové a sexuální krizi. Tato pointa mě rovněž vede k faktu, že roli „Kitten” nehrála transgender herečka, ale cisgender Cillian Murphy. Transgender či jakkoliv genderqueer postavy by měli hrát herci, kteří mají jakési zkušenosti s genderqueerness či (nejlépe) jsou genderqueer stejným způsobem, jako postava. Je to něco, co za prvé dokáže vylepšit samotný snímek a za druhé následně není neuctivé vůči transgender lidem. Ale speciálně v této situaci si myslím, že vybrání herce tomu vůbec neuškodilo. Drželo se to jakési narativní linie a linie respektu vůči transgender ženám a dokonce samotný Murphy dokázal genderqueerness portrétovat dokonale.  Je to snímek, který se pomocí jednoduchého narativu o hledání matky, potýká s tématy jako je právě ta transgenderness (což je vlastně takovým klíčovým tématem celého filmu), následně starší muži a důvod, proč jsou pro Kitten přitažliví/proč Kitten vyhledává pozornost starších mužů, což nás dostává k ohrožení, kterými si prochází a následně i velkým tématem, které se nám propojuje s tím předešlým, ulice. Vše nám propojují sedmdesátá léta v Irsku, Anglii a oblastí tohoto území Spojeného království. To i poukazuje na zdejší politické děje a následné lehké vložení jiných paralelních stran (přátel Kitten), které se s tímto též potýkají. Exploruje to primárně tedy život samotné Kitten, která skončí takto mladistvá výstrahám ulice a potýká se s každodenním životem mladé „prostitutky”. Mezi vším tímto se i snaží najít pravou lásku (nejen její matku), kterou samozřejmě nenajde (to platí pro obě pointy), ale zaměřujeme se tu na právě tu exploraci. Kitten dělá vše pro pravou lásku a tak vlítne do náruče jakémukoliv starému muži, který ji jen klame a tajně ji využívá. Ona je ale chytrá a ze všech situací se dokáže vyprostit.  Začátek a konec mají ptačí perspektivu (dokonce i s „mluvícími” ptáky), což už, samozřejmě, nám vede mezi nimi jasnou paralelu, když je nájezd na samotný začátek a následně i konec naprosto stejný. Konec je něco, co mluví za celý film a jeho atmosféru spolu s city. Prolnutí Kitten a její matky je něco okouzlujícího. Každá z nich si našla svoji cestu a Kitten se s tím vypořádala.

20.7.2023 Další z očekávaných a zrovna u tohoto jsem měla vysoké očekávání, ale finální dojmy padly lehce níže. Celkově mi připadá, že se v této, momentálně, typické (velkofilmové) americké kinematografii většina režisérů, včetně Nolana, naprosto vyžívá. Je to něco, co dle mého není úplně stavěno pro Evropu a to mne i zajímá, jestli všechny pozitivní ohlasy na tento film přicházejí od lidí, kteří doopravdy pochopili toto nabušené kinematografické dílo, nebo zda pozitivní ohlasy chodí jen ze strany dlouho očekávaného Nolanového Oppenheimera a klasicky fantastické technické stránky. Jelikož mi přijde, že film byl nabušený až natolik, že jeho obsah přetékal a ještě k tomu byl tříhodinový, což je dost pro něco takového.  Ne, že bych si ztěžovala na délku trvání, jelikož pro mne byla přívětivá. Ten fakt, že to bylo ale naprosto nabouchané odborným materiálem, mě drtil. Bylo toho tam tolik, že se v tom člověk ani nevyznal. Je to, jakoby se vzaly všechny existující materiály a spisy o existenci Oppenheimera a celého jeho týmu a ty se pak následně zfilmovaly se scénářem nějakého šílence do atomové fyziky. To, co tam bylo ale nejdelší a to mi doslovně vadilo, byly scény, kdy se s Oppenheimerem „soudily”. Byla to nekonečná sekce z filmu, která působila, jakoby vzali vše, co se tam doopravdy řeklo a doslova to narvali do filmu. Bylo to tímto zbytečně zdlouhavé a tuto nekonečnou debatu mohli zkrátit. Pak by to bylo tisíckrát více příjemné pro diváka. To stejné je (pouze) pár scén, které tam byly naprosto nadbytečné a vůbec tam nemusely býti. I bez nich by byl celý životopis Oppenheimera či film, portrétující Manhattan projekt, dokonalý a historicky přesný.  Realističnost filmu mohla býti důkladná i, kdyby byl snímek kratší, či více přehledný. Tato zbytečnost film vedla k občasné nepřehlednosti scén, které působily, jakoby byly poskládané do mozaiky párkrát. Nejen nepřehlednost a dlouhost snímku, ale také nadbytečně moc postav, které do děje nijak nezasahovali a pouze sloužily jako matoucí nástroj pro diváka. Snímek měl ale dva časoprostory a v tomto případě mi přišlo, že se dalo v pořádku a bezchybně v časoprostorech orientovat. Někdy tomu napomáhala barevnost, někdy vizuál a někdy pouhé zamyšlení. To mne vede k barevnosti filmu, která je asi jasným nepřehlédnutelným faktem. Povšimla jsem si, že se RGB klasická vyskytovala ve scénách, kde šlo převážně o Oppenheimera, či to bylo z jeho pointy. Naopak scény černobílé většinu času obsahovaly tu druhou stranu v čele se Straussem, který se i v mnoha scénách vyskytoval. Šlo o zase jejich perspektivu. Toto je něco geniálního, co mě na filmu z pár věcí doslova fascinovalo.  Bohužel to mělo nepříjemný a zdlouhavý scénář, který byl plný odborných termínů a faktů, kterým doslovně rozumí pouze znalci atomové fyziky, ale pořád to nezklamalo myšlenkami, hereckými výkony a vizuálem, který je pro snímky tohoto typu samozřejmý. Z většiny byl film postaven na Honu na čarodějnice, který se v té době v Americe, převážně Hollywoodu konal.  Toto dokazuje, že pokud člověk nezná tyto „základně nezákladní” historické informace, je už doslova ztracen. Kvůli tomuto kořenu celého filmu a všech debat, se snímek hýbal i kolem politiky, bez které by se samozřejmě neobešel. Lze vidět, jak je politika vlastně ve všem. Ale coby ne, když se tu bavíme o Hollywoodském Honu na čarodějnice.  Všechny pocity byly ztvárněny geniálními herci hvězdného obsazení, kteří nezklamali. Hlavně Cillian Murphy prorazil všechna očekávání a naprosto okouzlil celý film. Dokázal popsat subjektivitu postavy pouhou mimikou, která se dokázala dostat hluboko do divákovi duše a vyvolat v něm pocity, které na plátně pociťoval Oppenheimer. Takovou sílu Murphy měl.  Ve scéně, kde se dupalo nohama na počest vybombardování Hirošimy a Nagasaki, byla mimika Murphyho naprostým příkladem. Nejen mimika, ale celá idea za touto scénou, která patří k mým nejoblíbenějším. Zde šlo nejvýrazněji v celém filmu vidět (i když se to v průběhu filmu projevovalo na více místech), jak Oppenheimer doopravdy trpí a jak je vyčerpaný. Celý tento proces ho unavil a trpí z toho faktu, co udělal, jelikož to nebyl až tak jeho účel. Nikde není ale řečeno, že toho doopravdy lituje, jelikož on se k tomu (historicky dosvědčeně) nikdy nepřiznal. Pouze můžeme vidět subjektivitu Nolana. Celou tuto scénu podporuje obraz a triky, které nechávají naběhnout husí kůži a to ani nemluvím o zvuku, který je až smrtelně geniální a tichem podporuje celou tu úzkostnou atmosféru. Tato scéna je ale obrovskou reflexí pro Ameriku. Poslední dobou se tito velkolepí američtí režiséři snaží reflektovat veškeré činy, které spáchají a následně si je pomocí toho díla vyčítají.  To nemluvím ale ani o Americké propagaci, která tu samozřejmě po celou dobu byla zakomponována. Naopak fenomenální byly všechny efekty, které, jak je řečeno, nebyly udělány přes CGI, což je až neuvěřitelné. Všechny tyto efekty různých explozí měly místo ve filmu jako prostřihy v různých situacích, které se odehrávají a týkají se více, než přirozených situací ohledně jaderné bomby. Náhlé prostřihy tomu dodávají perfektní dynamiku a primárně v první hodině filmu mi dodávalo husí kůži. Kdybych mohla, oblíbila bych si to více, ale nebyla jsem schopna některou odbornou řeč pochopit a bylo to na mě chvílemi nepřehledné, až mě to neuchvátilo. Možná by byl IMAX lepší volbou, ale nemám na to prostor. Možná by to ale i tak nezlepšilo moji myšlenku, která se týká hlavně komplikované struktury a její dialogů.

19.7.2023 Tohle byl za mě můj nejočekávanější film roku a vůbec nezklamal. Šlo to určitě vidět na mých pocitech, které jsem prudce projevovala během celé projekce. Dosti scén ve mně nechalo bouchat naprostou radost spolu s nadšením, které jsem pociťovala od začátku, co se zjevil název „Barbie”. Je to film, který podle mne bude takovou lehkou kultovkou. Určitě by se ale jeho předpremiéra/premiéra dala nazvat kultovní událostí. I když přesné slovo „kultovní” nemá tak jaksi přesnou definici, v tomto pojetí by se to dalo popsat jako jeho stereotypická definice něčeho, co ovlivnilo dav a určitou část diváků (v tomto případě z většiny gaye, ženy a queer komunitu, jelikož kdo by nechtěl vidět Barbie, která je něco jako jídlo pro queer komunitu). Samozřejmě, že většina publika měla na sobě Barbie tematické modely či dokonce celé růžové a jaksi se přidala k tradici Barbie. Nejen pomocí tohoto, ale pomocí reagování na určité scény. Zní to jako divadelní hra a možná, že i tak polovičně je. Rozhodně se to ale nedá srovnat s Fassbinderovým snímkem Hořké slzy Petry von Kantové, který je celý jedna divadelní hra na velkém plátně a ani s kultovním filmem The Rocky Horror Picture Show, který se do kategorie „divadelních her na velkém plátně” zařadit až tak úplně nedá, ale funguje na podobný (momentálně) interaktivní způsob, jako Barbie. Jestli to ale bude jako Minions: The Rise of Gru, to nikdo neví. Ale můžeme doufati, že to tak nedopadne a tento hrdě feministický a příjemně reprezentativní film najde svoje místo pod kultovním štítkem. Začala bych od hlavního bodu, čímž je feminismus, na kterém je celý snímek vlastně postaven. Ze začátku (který býval kvůli prvnímu traileru hodně kontroverzní), se vyklubalo něco, co se dá považovat za kladnou feministickou reprezentaci. Je to něco, co je momentálním tématem a s čím se potýkají všechny ženy jak od těhotných, těžce pracujících, na mateřské, transgender, queer až po prostitutky, farmářky a nebo i úřednice. Vlastně něco na stejný způsob, ale srozumitelněji a jasněji, řekla Gloria, matka Sashy. Tím vlastně pomohla nastolit pořádek v Barbielandu a probudila barbíny z jejich věčného kenovského snění. Jenom jim řekla pravdu o tom, jak muži, které vyobrazovali Kenové, vnímají ženy v dnešní době. Všechno je tam vlastně tak momentální a důležité. Všechny tyto nechutě tu byly vystaveny ihned, jak se Barbie dostala do reálného světa spolu s Kenem. Samozřejmě, že ze začátku si prošla (bohužel) běžnými situacemi, které se ženám stávají a to je sexualizování muži. Následně to ale typicky šlo více do hloubky, kde Ken, který se cítil hodně vynechaný, byl zmanipulován okolním světem, něčím, co si dnes říká „sigma muž”. Šlo to až tak daleko, kdy začali zneucťovat ženy a používat je. Úplně ke všemu. Jenom, aby dosáhli mužského světa, co Barbieland vlastně tak i tak od začátku nebyl. Jenom Kenové nebyli schopni si uvědomit, že si mohli býti viditelnějšími, pokud by chtěli. Moc hezky to reflektovalo dnešní dobu v tom, že se muži opravdu v našem, reálném, světě snaží a taky že používají ženy, shazují je dolů apod. Je to problém, o kterém by se přesně takto mělo mluvit. Ale ne, že nakonec ženy dostanou celý Barbieland. Tak tomu ani nebylo. Spíše takovým způsobem, že se Kenové a Barbíny shodnou na tom, že postupem času budou na stejné úrovni a vládnout Barbielandu spolu. Přesný typ rovnoprávnosti. Samozřejmě to ale celou dobu neshazovalo muže, shazovalo to sexisty. Muži tu měli příjemnou reprezentaci v čele s Allenem . Nejen ale cishet hetero muži, ale i Kenové, kteří byli jasnou queer reprezentací pro celý snímek. I když se jasně odlišovali od cishet hetero Kenů, brali Barbies jako své nejlepší kamarádky a oni sami byli bráni jako Kenové a ne nikdo jiný. Též nebyli úplně stereotypní. Vlastně celý ten fakt, že se tu míchal Barbieland a reálný svět oddělalo jakékoliv aspekty klišé, takže to vůbec stereotypní klišé nebylo. Právě naopak. Každý tu byl sám sebou i když tu bylo třeba 20 Barbín. Všechny tyto fakty ohledně feministické reprezentace mne sunou retrospektivně na celý začátek snímku, který byl (již zmiňovaným) trailerem, kde malé dívky hází s obyčejnými panenkami. Nejprve, když jsem trailer viděla, bylo to něco kontroverzního a v mém případě se to přiklánělo spíše k negativu. Teď, dohromady se všemi scénami to je ale naprosto geniální myšlenka a věc, která je pouze vyobrazena satiricky, jako celý film, který má ale reálnou myšlenku. Když byly populární obyčejné miminka panenky, holčičky byly „maminky”, takže připravovány na to, být matkou a vlastně sloužit muži. Ale pak se vyskytla Barbie, která byla astronautka, prezidentka apod. a dokázala dětem, převážně v tomto případě dívkám, že mohou být, co chtějí. Je to krásná myšlenka a tento film jich má hodně. Jenom jsou vždy zakomponované pod nějakou extra vrstvou satiry či vtipu. To mne přivádí k vtipnosti filmu, který doopravdy ten humor měl, ale jak už jsem říkala, pořád za tímto naprosto bizarním humorem byla jakási hluboká myšlenka. Toto je celá pointa firmy Mattel. Barbie symbolizuje ženu, která měla práva v době, kdy je ještě ženy neměli. Mohla býti, čím si usmyslela a nikdo jí v tom nezabránil. Byla silnou ženou a dokonce jich bylo několik. Různých ras, s různými diagnostikami, s různými povoláními a toto představuje sílu, kterou ženy mají. Celková scéna všech Barbín, spolupracujících spolu, dokazuje, jak ženy jsou pospolu ještě silnějšími.  Dalším obrovským motivem, který člověku plně buší do očí, je mateřství. Máme si vážit svých matek, jelikož toho taky hodně dokázali. To vysvětluje zcela scénu s Ruth a Barbie, kde se dozvídáme, že jí Ruth dává život. Dává jí ho, protože je pro ni Dcerou. Vymyslela Barbie za účelem, aby udělala svoji dceru šťastnou. Vymyslela ji tak, aby se samotné dceři Ruth podobala. Toť je i důvod, proč ve filmu máme matku Gloriu a dceru Sashu. Diskutovala jsem y kamarádem o tom, že Sasha byla naprosto zbytečná, ale na tom není nic pravdy. Dokazovala, jak silné může být (a jak se může napravit) pouto, mezi matkou a dcerou a znovu tímto symbolizovala celé mateřství. Barbie trpěla existenciální krizí, což šlo poznat brzy na začátku snímku, když Barbie dostávala takové lehké elementy pocitů úzkosti. Krásně to portrétovalo existenci člověka a jak jsme naučeni žíti v dokonalých cyklech, ale přesně toto nám může ublížit. Jenom myšlenka toho, o takový „perfektní život v cyklu” usilovat. Tento motiv existence nemusíme pouze reflektovat na obyčejný život, ale rovnou i na profesi modelky, což je definice perfekcionismu a cyklu. Někdy z toho ale člověk musí vybočit, aby nebyl doslova po celý zbytek života na dně. Je to žití podle pravidel, co propojuje modeling industry a normální život. Dokazujeme si ale, že někdy to bez pravidel může býti lehčí. O čem bych se chtěla z velkého obdivu zmínit, je celková vizuální stránka snímku. Kamera byla nejčistší věcí, co jsem viděla, ale jak jsme se přesunuli do normálního světa, kamera by se dala popsat obyčejnou a nespeciální. Toto není jediný element, který odděloval reálný svět a Barbieland. Mizanscéna tu převzala velkou roli a splnila ji úspěšně. Barbieland obsahoval snad všechny typické odstíny růžové pro Barbie a taky teplé femininí barvy, které jsou často používány jako pastely. Mizanscéna se též dala zařadit do cyklu perfekcionismu, kterého se tvůrci snažili dosáhnout zřejmě zplna. K těmto naprosto detailním architekturám, obsahující dokonce nádobí, pocházející z Česka, nesměly chybět animaci. I když se vyskytly málokdy, dodaly Barbielandu jeho autentičnost, zábavu a umění. Titulky byly za to plné animace a stopmotionu a dokonce i titulky jsem si užila, jelikož byly tematicky zbarveny a postaveny na zábavě, jako celý snímek. Celý film díky těmto pečlivým pracím pak působil plasticky.

15.7.2023 Dnes jsme společně s přáteli vyrazili na promítaní tohoto skvostného snímku, jako program letošní ozvěny karlovovarského filmového festivalu, Šary Vary ve Scale. Tentokrát to bylo letní kino na FF MU a musím říct, že tu máte fakt hodně nepohodlné lavičky bez opěrátek a měli byste si pořídit víc laviček s opěrátkama (a ta země byla taky dost nepohodlná no). Každopádně, film mě dosti překvapil, i přes to nekomfortní sezení, a byla jsem schopna si ho celkem užít.  První věc, kterou bych chtěla zmínit je zvrat, který nenastal. Já a mí přátelé jsme se shodli na tom, že jsme všichni jeden očekávali, ale na tom, zda to pro nás subjektivně bylo negativní či pozitivní, jsme se neshodli. Pro mne to bylo ale velmi mezi pozitivitou a negativitou. Zvrat byl něco, co jsme všichni očekávali a samozřejmě i s radostí uvítali, ale nevadilo mi to. Bez zvratu, perepetie, to bylo něco, co mě přimělo k pozastavením–se nad myšlenkou a samotnou observací nad lidskou bytostí. Bylo to určitě naschvál, jelikož to mělo hodně prvků, nad kterými se člověk mohl pozastavit díky očekávanému, ale neexistujícímu zvratu. To, co tam hrálo nejlépe, byly skutečné myšlenky, reflektující člověka a jeho existenci. Bylo to naprosto realistické spolu i se záběry, které tomu tu realističnost dodávaly. Celý film dával člověku různé myšlenky, co se stane když, co bude když, a očekávaní, které nakonec nedostal a na to film hodně upozorňoval. Různé záběry z pozadí klučiny, pohledů na klučinu, jeho retrospektivních myšlenek či představ, brzkých scén psa či kluka apod. ,nám dávali brzká tušení, která se ale nevyvedla. Často jsme viděli perspektivu malého kluka, která nás opět obohatila napětím. Obsahoval dokonalé chvíle plné myšlenek, které reflektují existenci člověka a jedinec se nad nimi pozastaví a možná i nad jejich životem. Záběry, jak jsem zmiňovala, tu byly hezkým detailem k prvkům realističnosti. Byly dlouhé, nadměrně dlouhé, za záminkou atmosféry, reálného cítění a toho, aby divák vnímal dostatečně konverzace a dialogy, které podporovaly napětí. Napětí ve filmu bylo díky švenkům, délce záběrů, již několikrát zmiňovaných typů záběrů a hlavně nehorázně dlouhých dialozích, které byly ve stejný moment naprosto geniální ale nesmyslné. To stejné bylo vystupování úplně nepředvídatelných a nedůležitých postav, které tam byly pro nic. Pomohlo nám to je srovnat s hlavními postavami a vnímat jejich funkci lehce jinak. Nejen švenky, ale i prudké zoomy tu vybudovaly úzkostlivou atmosféru. Celé se to dělo v soudním prostředí, i když ze začátku šlo vidět, že se díky přírodnímu zveličení, se snímek může točit i kolem překrásné přírody. Soudní prostředí tu ale věčně bylo, přesto to nebylo vůbec o tom, ale hlavně, jak bylo zmiňováno, o jakémsi přirovnání k lidem, jejich existenci apod.  Řeší to i celkem momentální problémy a tím jsou feministické pohledy. Šlo vidět jakési shazování ženy v dnešní společnosti při soudu, plném mužů a celkovém postavení ženy v dnešní společnosti, hlavně úspěšné ženy, spisovatelky. A samozřejmě, na co nemohu zapomenout, jsou queer aspekty, což je dalším momentálním tématem, otevíraném ve filmu. Bylo bráno příliš neutrálně na to, abych posoudila jeho postavení. Co bych nazvala dalším matoucím znakem diváka, bylo střídání vinných, jelikož snímek přijmul diváky, aby střídali vinné v jejich hlavě a to celkovou perspektivu každý několik minut. To mne vede k faktu, že film dokázal podotknout, jak médium filmu či jakékoliv jiné médium může být manipulativním. Co se ale týče obrovského pozdvihnutí, jde o herecký výkon, který se mi zdál fenomenálním, jak u hlavní ženské postavy, která dokázala vázat perfektně na sebe dialogy a monology při soudních záběrech, trvajících několik minut. Dětský herecký výkon byl, co se týče emocí, naprosto magickým a celková postava malého kluka byla obohacena o manipulativní auru, která nakonec nebyla taková, jakou jsme si ji samozřejmě představovali, ale pořád ukazovala ten prvek manipulace v médiu filmu. To mě vede k postavám, které vše byly naprosto zbytečné, ale hezky vykreslovaly momentální svět a situace. Byly hloupé, ale jen tam tak pobývaly vlastně, což je naprosto geniální. Celý snímek je těmito fakty pro mne geniálním. Nemohu zapomenout vyzvednout celkový vizuál, který mohl vypadat více obyčejně, což by celkový snímek shodilo dolů. Obsahoval ale melancholicky působící barevnou paletu včetně grain efektu, který působil ve většině scénách naprosto nádherně a pomáhal retrospektivním scénám. To i svícení bylo magickým prvkem celého snímku, které bylo vždy čisté a vyjádřilo úzkostlivou atmosféru různých typů scén. Genialita.

13.7.2023I mým vegetariánským kamarádům, sedícím vedle mě, se to líbilo! Film lze zařadit do New French Extremity, což je hnutí, které typicky obsahuje extrémní a transgresivní filmy, plné násilí, sexu, brutalismu apod. Sama autorka, Julie Ducournau, udělala nedávno další extrémní film, řadící se, zase, mezi jedny z nejvíce fenomenálních tohoto hnutí, Titan. Samozřejmě, že Titan dokazuje, jak se kinematografie Ducournau vyevolvovala!  Též to lze zařadit do kategorie nových francouzských filmařů, kteří svým osobitým stylem, který se ale pořád prolíná, dokázali zaujmout. Jako npř. Xavier Dolan, který nemá daleko od této vizuální stylizace. Jako jeden z příkladů jsou zpomalené scény, užity i tady, v Raw, za stejnou záminkou jako u Dolanových ikonických snímků. I když Dolan nemá tak vyvinuté osvícení filmů, zrovna v tomto filmu nové francouzské filmařky, Ducournau, je na vysokém levelu, je popisováno jako krása a dokáže zcela popsat atmosféru a emoce v dění a situacích. Je to snímek s jasným goreovým přístupem, takže se nevyhnu tématu fikčních světů. Kdybych film měla porovnat, na přirovnání použiju nový snímek, Do morku kostí. Na podobné téma, gore stylizované scény tam fungovaly podobně, točící se kolem kanibalismu též, ale jeho fikční svět tam fungoval naprosto odlišně od tohoto, což dělá obrovský rozdíl. Narozdíl od Do morku kostí, Raw má svět, podobný našemu reálnému. Samozřejmě, že film je fikce a není reálný, ale stejně jako u Titan (která byla pojata více transgresivně, takže už to jakousi fikci ve svém fikčním světě díky nevídanému těhotenství obsahovalu) obsahuje víceméně několik set aspektů toho, že by se to teoreticky mohlo v našem světě stát. Ale Do morku kostí představuje kanibalismus jako nějaké „plemeno” lidí, npř. upíři apod. Není to ale jen extrémní film. I přes veškerý extremismus (který je tu brán doopravdy extrémně a Ducournau se toho nebojí) a explicitní scény plné krve, goru a sexu (jak už to u extrémní kinematografie bývá), je tu pořád část, obsahující reálná témata a trable dnešního světa. Snímek obsahuje několik motivů a metafor a já jsem zatím zřejmě ani na všechny nepřišla. Přes veškerou tu transgresivně extrémní část je tu část, která, v případě Ducournau, zase poukazuje na problematiku. V tomto případě to není gender či queer problematika (i když tu queerness byla vystavena jako něco, co by okolní cisheteronormativní subkultura považovala za nenormální – takže naprostou fluiditu a normu v reálném světě), ale je to dospívání a teenage život. Justine byla okolním světem považována za nevyspělou, jelikož byla ještě panna atd. To okolí, ta škola ji samozřejmě ale změnila a celkový strach z dospívání bylo následné užívání toho faktu, že má ty svoje teenage léta. Celý tento film by se, spolu s obsahem, jeho vyjádřením, motivy a transgresí, mohl stát kultovním filmem a možná i v této francouzské extremitě je, ale vyhýbá se veškerému mainstreamu. Kultovní film pro obecenstvo extrémních filmů!