darkchipmunk

Na 90s a začátek 00s je ten seriál poměrně aktuální - životní styl singles, časté střídání sexuálních partnerů na úkor budování trvalých vztahů. V jedné epizodě Samantha říká Carrie: "Probuď se, je rok 2000. Všichni budeme jednou pansexuálové. Je jedno, jestli jsi gay nebo hetero." Prvky feminismu tam jsou - jednak jde o ženský pohled na muže - jejich charaktery, intelektuální a fyzické parametry i "postelové" výkony.___Carrie mi připadá paradoxně nejkonzervativnější. Charlotte se tak sice tváří, ale je tak ovlivnitelná, že se nakonec nechá přesvědčit přijmout ledasco. Miranda působí jako u mužů nepopulární představa feministky, ale ve skutečnosti má největší problém sama se sebou. Samantha má představovat ženu, která si žije po svém. Je ale okay žít si celej život po svým a pro*oustat se ke stáří? Kdyby se jednalo o mužskou postavu, intelektuálové by psali, že je toxická... Na střední mi hrdinky byly protivnější, dneska je víc chápu a hlavně oceňuju, že ten seriál je poměrně nadčasovej. A nebo jsme si jenom nechali vnutit newyorskej styl života - vysoký nároky, variabilní sex s hodně partnery, absenci manželství a rodinnýho života, práce, práce, práce... No, mě se to až tak netýká a neříkám, že je to špatně, prostě to je.___PS: Ještě jsem tam sice nedošla, ale že Carrie na konci - spoiler - vymění Mistra Big za "Baryšnikova" je úplně ok. Božskej je nakonec docela fajn chlap, jen hůře dostupnej, umělci nebývají nejvyrovnanější partneři - tuším, že ji praštil. Takže tak.

Když mně i v teen věku připadalo, že teen komedie, který vznikaly v nultých, se líbí úplným idiotům. Vyjma některých holčičích, jako třeba Mean Girls. Ale jinak to tehdy opravdu byly kýbly s*aček. Ještě pochopim, když to má někdo jako guilty pleasure, ale jinak... no chvála Bohu, blbci už mě neobklopujou.

Nadčasový film. Také patřím do generace, kterou ovlivnila silná ekonomická krize (rok 2008, v té době jsem měla rok před maturitou). Z dnešního pohledu je symptomatické (další ze zbytečných slov, jež jsem si odnesla ze studia zbytečného humanitního oboru na vš) prohloubení sporů mezi generacemi, které je snad silnější než kdy dříve. Z filmu, resp. románu také vyplývá, že sociální nejistoty nejvíc otřesou mladou generací. Je proto ironické, pokud mají za chyby dospělých platit lidé, kteří ještě zdaleka nejsou hotové osobnosti, mají minimální vliv na ekonomiku a teprve budou hledat svou pozici ve společnosti. Strach a nedůvěra starší generace v mladou vede v totalitní společnosti k absurdním zákonům. Jsou to spíše však mladí lidé, kteří cítí deziluzi ze světa dospělých. Battle Royale je v některých pasážích opravdu dynamický, ale v jiných naopak zpomalí a nechá nás nahlédnout do - často velmi drsného - rodinného zázemí postav, v němž neselhali mladí, ale naopak starší generace. Nanaharu zklamali oba rodiče, kteří ho různými způsoby opustili. Největší dívčí záporačku (mimochodem úžasnou) Mitsuko formovalo mimořádně traumatizující dětství (zneužívání je vyobrazeno v děsivých metaforách), které ji od příliš útlého věku naučilo nedůvěřovat ostatním a spoléhat se pouze na sebe. Nesouhlasím s tím, že přežije ten, kdo si vytáhne delší stéblo. Spoilery. Přežije (podobně jako v Hunger Games) ten, kdo se naučí spolupracovat a ostatními, ale nejen to. Přežije ten, kdo je milován. Noriko je milována hned několika kluky. Hlavním hrdinou, dříve jeho nejlepším přítelem a... nakonec i Kitanem, který ji celou dobu ochraňuje. Přitom Kitano je vyhořelým učitelem, osamělým člověkem, kterého nenávidí vlastní blízcí. Mohl by v Noriko vidět náhražku za dceru, která jím pohrdá, ale z jeho strany jde spíše o nešťastnou lásku. Noriko je přitom laskavá ke každému, k učiteli necítí nic než soucit, přičemž jejich vzájemný sen... nevim, no... učitel ve středním věku a teenagerská studentka společně jedí nanuka... typická japonská úchylárna. Navzdory krvavým scénám film sympatizuje se studenty. Nemyslím si, že by je zobrazoval v duální omezenosti: chytří, hloupí, chudí, bohatí, zlí, hodní... Většinou se jedná spíše o zničené duše. Každý chybuje, jindy je ale naopak užitečný. Liší se od sebe spíše hodnotově, proto pro někoho zabíjet spolužáky ve jménu vlastního přežití není boj, do kterého by se chtěli pouštět a volí raději vlastní cestu. Battle Royale sice inspiroval řadu filmů, herní žánr a Tarantina, na rozdíl od nich má ale lidský přesah a není pouze krvavou vyvražďovačkou s cute Japonkama ve školních uniformách. Navíc vzdor všemu vítězí ryzí a nezkažený cit a lidskost. Jeden ze dvou filmů, kde mi utkvělo Bachovo Air (druhý je Sedm, scéna, v níž Morgan Freeman vstupuje do knihovny).___Předevčírem jsem film pouštěla příteli, nechápe, proč koukám na takhle brutální filmy. Podle mě se však nedá srovnat s okoralou kinematografií dneška. Důvod, proč tehdy byla snaha jej zakázat (mimo politické důvody), je možná ten, že tehdy v lidech ještě něco rezonovalo.

Oproti jedničce, která byla nedějovým vizuálním pornem (jako většina Villeneuveových filmů), je dvojka dynamičtější, ale přesto mi to pořád připadalo příliš prázdný na blockbuster a na film, který by mě dovedl emocionálně strhnout, ale není to ani formálně zajímavý, všechno působí jako hezká vizuální kulisa, včetně postav. Nadto nemám ráda světem adorovanou a zbožňovanou Zendayu. Je to spíše megastar než dobrá herečka. Má charisma, sebevědomí a bezproblémovou osobnost, zdá se, ale nelíbila se mi snad v žádný roli. Euphoria byla víc skvělá díky vedlejším postavám, a ač nechci bodyshamovat... kdybych to tedy měla brát vizuálně, přeceňovaná je i z tohohle hlediska (mužná čelist atd.). Timothée je dobrej herec, ale Duna není postavená na dobrým herectví, spíš na jménech a na tom, že se tam ti herci OBJEVÍ - nevyužitý potenciál skvělé Florence Pugh nebo Anyy T-Joy. Nechápu, jak může nějaký profík tvrdit, že Duna 2 umělecky předčí Oppyho. Ani při nejlepší fantazii. A to Nolanova díla obecně nemusím.

Yeah. Vzdor tomu, že psychologové mají evidentně tendence vše svádět na matky, ve skutečnosti bývají pro ženy často největším zdrojem traumat (rané) vztahy s muži, jejich agresivita a egoismus (ve filmu je zdánlivé matčino toxické chování, kdy malou dceru na oslavu silně nalíčí make upem později odhaleno jako snaha před kamarádkami zamaskovat modřiny způsobené naštvaným otcem a zachránit tak oslavu narozenin). Od útlého věku jsme sexualizovány, v době, kdy ještě sexualitě ani nejsme schopné naplno porozumět. Jsme tlačeny do genderových stereotypů, abychom byly přijímány a milovány. Hlavní hodnota ženy je v jejím vzhledu (a věku) a jakákoli snaha se proti tomu bouřit je nakonec stejně zbytečná, protože i ti největší feministi se do vás zamilujou beztak především na základě toho, jak vypadáte, a kolik vám je let. Proto nemá cenu rezignovat na stereotypní ženskost a člověk se nakonec stejně vrací k tomu, co si osvojil v dětství. Společnost se nás neustále snaží narvat do ideálních škatulek a myslím si, že dnes paradoxně ještě mocněji než dříve. Podle mě není nic toxičtějšího než v posledních letech neustále na sílu cpaný předobraz silné, dokonalé ženy. Tohle příznačně nakonec opět dělají muži, snící o bezchybné partnerce. A co když si taky chceme dovolit být někdy slabé a křehké, chybující, nezodpovědné a nedokonalé? Tvůrkyně žena tohle pochopí. Tvůrce muž se akorát snaží vnutit holkám další nedostižný ideál. Nehledě na to, že to všechno akorát vede k adorování současné generace a mladých holek a budování nenávisti vůči našim matkám a obecně starším ženám, namísto kolektivní sounáležitosti. Copak naše matky nebo babičky byly slabé ženy? Jestli si ale chlapi myslí, že na simpování je něco feministickýho, tak není. Nechte nás být takové, jaké jsme a mít se takové rády. ___ Vizuální zážitek, byť se na Electru nekouká příjemně, ale pocity, které vyvolává, jsou velmi intenzivní a autentické, protože cesta k (sebe)přijetí může být opravdovej horor.___Update: Jestli Daria dobude svět, tak ať se na to tady vykašle a točí jinde. Když sleduju tu lavinu hejtů, co přišla po Lvech za to, že přetáhla děkovnou řeč a využila ji ke společenskému apelu, chce se mi emigrovat.

A bit off topic. No Woody Allen vede bezesporu kvalitní osobní život. S ženou, kterou pomáhal vychovávat a znal ji od dětství. Ty jo, neumim si představit, že bych začala pr*at s některým z mých někdejších otců a přebrala někoho z nich mámě... Už to samo o sobě prostě není zdravej vztah, i když to ze strany jeho dcery bylo konsenzuální. Že se podobné typy vztahů (které implikují pedofilii - extrémní věkový rozdíl, znal ji od dětství) v patriarchátu normalizují, mě nepřekvapuje. Ale normální to prostě neni. Pokud jde o potenciální zneužívání Dylan, nemělo by se brát vážně to, co říká ona sama? Pokud jde o to srovnání s Polanským... mě vlastně Polanski se*e míň. Jeho oběť mu odpustila. A nebyla to jeho dcera. Navíc za svůj čin zaplatil. A mám radši jeho filmy.___Kdyby můj přítel m*dal naší dceru, ať už konsenzuálně nebo nekonsenzuálně, tak se s ním nesoudim. Prostě bych mu uřízla hlavu.

Brutální. Britské krimi thrillery mám asi radši než americké. Je to zas něco jinýho, bývají mnohem surovější a real. Plot twist mi tentokrát zážitek z filmu nepos*al. Divák to tak nějak tuší celou dobu. Mnohé styčné body se seriálem The Fall, byť na ten film samosebou nemá, protože není tak promyšlený a hraje mnohem víc na efekt. Ale mně to nevadilo.

Další z ikonických filmu mýho dětství. Devadesátková estetika, nádherná Nicole Kidman (film, kde jí to podle mě nejvíc slušelo), sympatická Sandra Bullock... Jo a ve vedlejší roli se mihla moje oblíbená Evan Rachel Wood. Budu to muset po letech znova oprášit, filmy, který jsem viděla poprvý v dětství hodnotim trochu přes takovou nostalgickou, magickou clonu. Nicméně, na to, že tenhle film šel do distribuce v roce 98 (a mám takovej pocit, že téhož roku už jsem ho viděla na VHS), tak je vlastně dost feministickej. I když to jsou Čarodějky z Eastwicku taky. Těm se samozřejmě nemůže vyrovnat, ale i tak to není tak špatný, jak se nám snaží nakecat čsfd. Bez těch hereckých es by to byl o půlku horší film, ale Sally a Gillian jsou díky nim skvělý. Od dětských let už jsem to viděla mnohokrát a úsudek se mi výrazně nezměnil. Prostě magickej film o síle sesterské, resp. ženské, lásky, a v neposlední řadě taky o tom, že někdy je dobrý se držet dětskejch snů... jedno oko zelený, druhý modrý.

Hlavní hrdinka Sarah v podání Karen Gillan se projevuje totálně racionálně a pokud se takhle v blízký budoucnosti budou lidi chovat, potěš prdel. Jestli byly dialogy dobrý... No, prostá všednodenní komunikace mezi lidma, co se dobře znají se odehrávala jako dialog dvou vědců. Přístup ke smrtelné nemoci totálně věcnej, od čehož se odvíjí i motivace nechat se naklonovat. A jo, když pominu, že se roztrhl pytel se - spoiler - špatnými konci, tak Sarah si zasloužila aspoň úmřít v čestným souboji. Přístup rodiny i partnera je totálně pragmatickej - máme novou verzi Sarah, která je lepší a nemá žádnou osobnost, pojďme si ji nechat. Hezký.

Průměrná mysteriózní netflixovka, kterou zachraňuje charismatická Eve Hewson (dcera Bono Voxe, kdyby to náhodou někdo nevěděl), kterou žeru už od seriálu The Knick. Když to má celý 6 dílů, je celkem problém, pokud se v prvních třech nic neděje. Korunu tomu všemu nasazuje až závěrečnej twist, do té doby je za padoucha Adele.___Nj, klišé o tom, že muži jsou lepší přátelé je vážně mýtus. Z mojí zkušenosti vám dovedou závidět lepší život víc než nejlepší kámoška.___Vzdycky nechápu ty výtky na to, že postavy nejsou sympatický nebo dostatečně atraktivní... Ono v životě taky nepotkáváte jenom lidi, kteří jsou sympatický. Tohle bych jako kvalitativní nedostatek vypustila. Navíc o tom píše každej všude. Postavy nebyly sympatický, bla bla, jako kolovrátek. No a? Když budu koukat na film o sériovým vrahovi, bude mi záležet, aby byl sympatickej?