darkchipmunk

Na 90s a začátek 00s je ten seriál poměrně aktuální - životní styl singles, časté střídání sexuálních partnerů na úkor budování trvalých vztahů. V jedné epizodě Samantha říká Carrie: "Probuď se, je rok 2000. Všichni budeme jednou pansexuálové. Je jedno, jestli jsi gay nebo hetero." Prvky feminismu tam jsou - jednak jde o ženský pohled na muže - jejich charaktery, intelektuální a fyzické parametry i "postelové" výkony.___Carrie mi připadá paradoxně nejkonzervativnější. Charlotte se tak sice tváří, ale je tak ovlivnitelná, že se nakonec nechá přesvědčit přijmout ledasco. Miranda působí jako u mužů nepopulární představa feministky, ale ve skutečnosti má největší problém sama se sebou. Samantha má představovat ženu, která si žije po svém. Je ale okay žít si celej život po svým a pro*oustat se ke stáří? Kdyby se jednalo o mužskou postavu, intelektuálové by psali, že je toxická... Na střední mi hrdinky byly protivnější, dneska je víc chápu a hlavně oceňuju, že ten seriál je poměrně nadčasovej. A nebo jsme si jenom nechali vnutit newyorskej styl života - vysoký nároky, variabilní sex s hodně partnery, absenci manželství a rodinnýho života, práce, práce, práce... No, mě se to až tak netýká a neříkám, že je to špatně, prostě to je.___PS: Ještě jsem tam sice nedošla, ale že Carrie na konci - spoiler - vymění Mistra Big za "Baryšnikova" je úplně ok. Božskej je nakonec docela fajn chlap, jen hůře dostupnej, umělci nebývají nejvyrovnanější partneři - tuším, že ji praštil. Takže tak.

Když mně i v teen věku připadalo, že teen komedie, který vznikaly v nultých, se líbí úplným idiotům. Vyjma některých holčičích, jako třeba Mean Girls. Ale jinak to tehdy opravdu byly kýbly s*aček. Ještě pochopim, když to má někdo jako guilty pleasure, ale jinak... no chvála Bohu, blbci už mě neobklopujou.

Nadčasový film. Také patřím do generace, kterou ovlivnila silná ekonomická krize (rok 2008, v té době jsem měla rok před maturitou). Z dnešního pohledu je symptomatické (další ze zbytečných slov, jež jsem si odnesla ze studia zbytečného humanitního oboru na vš) prohloubení sporů mezi generacemi, které je snad silnější než kdy dříve. Z filmu, resp. románu také vyplývá, že sociální nejistoty nejvíc otřesou mladou generací. Je proto ironické, pokud mají za chyby dospělých platit lidé, kteří ještě zdaleka nejsou hotové osobnosti, mají minimální vliv na ekonomiku a teprve budou hledat svou pozici ve společnosti. Strach a nedůvěra starší generace v mladou vede v totalitní společnosti k absurdním zákonům. Jsou to spíše však mladí lidé, kteří cítí deziluzi ze světa dospělých. Battle Royale je v některých pasážích opravdu dynamický, ale v jiných naopak zpomalí a nechá nás nahlédnout do - často velmi drsného - rodinného zázemí postav, v němž neselhali mladí, ale naopak starší generace. Nanaharu zklamali oba rodiče, kteří ho různými způsoby opustili. Největší dívčí záporačku (mimochodem úžasnou) Mitsuko formovalo mimořádně traumatizující dětství (zneužívání je vyobrazeno v děsivých metaforách), které ji od příliš útlého věku naučilo nedůvěřovat ostatním a spoléhat se pouze na sebe. Nesouhlasím s tím, že přežije ten, kdo si vytáhne delší stéblo. Spoilery. Přežije (podobně jako v Hunger Games) ten, kdo se naučí spolupracovat a ostatními, ale nejen to. Přežije ten, kdo je milován. Noriko je milována hned několika kluky. Hlavním hrdinou, dříve jeho nejlepším přítelem a... nakonec i Kitanem, který ji celou dobu ochraňuje. Přitom Kitano je vyhořelým učitelem, osamělým člověkem, kterého nenávidí vlastní blízcí. Mohl by v Noriko vidět náhražku za dceru, která jím pohrdá, ale z jeho strany jde spíše o nešťastnou lásku. Noriko je přitom laskavá ke každému, k učiteli necítí nic než soucit, přičemž jejich vzájemný sen... nevim, no... učitel ve středním věku a teenagerská studentka společně jedí nanuka... typická japonská úchylárna. Navzdory krvavým scénám film sympatizuje se studenty. Nemyslím si, že by je zobrazoval v duální omezenosti: chytří, hloupí, chudí, bohatí, zlí, hodní... Většinou se jedná spíše o zničené duše. Každý chybuje, jindy je ale naopak užitečný. Liší se od sebe spíše hodnotově, proto pro někoho zabíjet spolužáky ve jménu vlastního přežití není boj, do kterého by se chtěli pouštět a volí raději vlastní cestu. Battle Royale sice inspiroval řadu filmů, herní žánr a Tarantina, na rozdíl od nich má ale lidský přesah a není pouze krvavou vyvražďovačkou s cute Japonkama ve školních uniformách. Navíc vzdor všemu vítězí ryzí a nezkažený cit a lidskost. Jeden ze dvou filmů, kde mi utkvělo Bachovo Air (druhý je Sedm, scéna, v níž Morgan Freeman vstupuje do knihovny).___Předevčírem jsem film pouštěla příteli, nechápe, proč koukám na takhle brutální filmy. Podle mě se však nedá srovnat s okoralou kinematografií dneška. Důvod, proč tehdy byla snaha jej zakázat (mimo politické důvody), je možná ten, že tehdy v lidech ještě něco rezonovalo.