Awer

Moc nechápu ostatní hodnocení ve stylu "slušný průměr". Za mě stratosfericky vyladěný postmoderní portrét generace vržené do víru krizí, jež by mohl vyřešit opravdu snad jen zázrak. Jako ono to celé je "předvídatelné", "jednoduché" a z pohledu striktního realismu za vlasy přitažené vyprávění o jedné bezdětné Jasmuheen, co zmanipuluje děcka k anorexii. Ale proboha, to opravdu není podstata věci. Ta odstoupená metaforičnost bezchybně doplněná kamerou, střihem, hudbou i hereckými výkony právěže zdrazňuje metodický i obsahový etický agnosticismus a tekutost. Ty jsou vedeny trpělivě a nesmlouvavě. Mnozí si film mohou přivlastňovat, jenže on znalost pravdy poctivě odmítá. Repliku za replikou se zato nedozvídáme v podstatě nic, co pravda není nebo se nezdá být výzvou současnosti (ekologická krize, konzumerismus, komodifikace dosahující až na úroveň rodinných vztahů, formalismus institucí; ano, dokonce i lidí "žijících z prány", které žádný James Randi neodhalil a věda je jen provizorně uklidila do šuplíku "nenewtonovské kuriozity, jimž ve chvílích nudy jistě přijdeme na kloub", po světě pár chodí). Zároveň je to v součtu tak absurdní. Protože žijeme ve světě absurdity, jíž se poslední generace čelit snažily, ale zdá se, že prohrály. Club Zero je snaživým tápáním jejich dětí po odpovědích, stejně jako krásně naivní otázkou jich samých: nepřišel tedy čas zešílet? Co když jsme se opravdu jen málo dívali?

Hustý (audiovizuálně, celkem i narativně) portrét fakt hustého umělce, ačkoli jako by celé své rodině, zachycené z kontrastní, velmi obyčejné perspektivy, nyní chyběl, v tom smyslu, že všichni proti němu působí nejen neinteligentně, ale hlavně ulpívačně, zatímco vyprávění o mrtvém je vyprávění o velmi živém, o někom, kdo svou přítomnost nejen plnil a znal její v tom smyslu absolutní hodnotu, ale dokázal ji stejně radikálně a lehce opouštět, jakmile se stala minulostí, ačkoli vlastně celý tenhle spekulativní, provokativní a potenciálně traumatizující prostor zřejmě toho génia poháněl.

Z třídního hlediska šílené opium, skoro jako by úmyslně narušené tím "vytříděním" při setkání se sestrou. Jinak krásná opěva naivity a pluralismu

Každý má svou pravdu a odpověď je láska. Když takovýhle truismus dokážete zfilmovat, aniž by se z toho divákovi chtělo zvracet, zasloužíte metál.

Název neklame: originální pionýrské téma, které je navíc přirozeně závažné i zábavné, což autoři dokáží bez zbytečného bulváru vytěžit. Trpělivě si taky vyskautovali výrazné charaktery, které nesou příběh. (Můj osobní favorit je ten až archetypální tvrďák, co cvičí psi k útoku, ale zároveň jim s dojatým bratrstvím nepřiznává míň duše než lidským strojům na zabíjení aka vojákům.) Dokument explicitně otevírá nepříjemné otázky a implicitně ukazuje, že mít, nebo být a jednat se zvířaty eticky, nebo "jako zvíře" nejsou v naší kultuře binární volby, ale spíš spektra. Jenže, ano, člověk prostě cítí, že tomu něco chybí. Po výbušném rizotu, které zaviklá s vašimi jistotami, je vyústění příliš square. Paradoxně takový jalový "fajn jsme si popovídali" akademický alibismus, který k ničemu skutečně neprovokuje. Jste zmatení? Buďte. Jak trefné, že sám režisér se stal veganem, ale teď je zas "heavy meat-eater".

Bál jsem se, že to bude přesně takové, jaké to vůbec není. Velmi příjemné překvapení. Spousta otázek, spousta otevřených odpovědí, nijak pokrytecky nebo pro rádoby artovost, ale prostě protože je to fér, protože realita není snadná.

Dokument, který si od začátku už audiovizuálně zjevně nakládá ambici "být hustokrutý" - a celkem se mu to daří. Ne snad ohledně Assange a WikiLeaks. Jo, zahnaní do kouta jsou to stejní šejdíři jako ti, po nichž jdou, a pokusí se vykličkovat a vylhat téměř jakýmikoli prostředky. Podobně jako v Patrání po Sugar Manovi ale hustokruté je, když se vám tam začnou objevovat postavy, které byste úplně nečekali (páter připravený zabíjet je pouze první z nich), a bez nějakého entrée doplňovat obrázek Siggiho. Závěr je pak skoro až pozérský, ale super silný a syrový. To je ten "Sugar Man". Je to hustokrutý dokument, ale ne o hackingu - o duševním zdraví.

Jeden z těch opravdu šokujících materiálů o tom, co je možné, co je dvojnásob možné ve "staré dobré Americe" a kam může vést "věda" uchvácená partikulárními (obzvláště korporátními, protože tam je prostě zdrojů nejvíc) zájmy. Bohužel trochu utopené ve stopáži a vzhledem k tématu až příliš banálním, life-stylovém, stylizovaném příběhu začínající studentky.

Vidět Zimní prázdniny shodou okolností krátce po Muži jménem Ove byl dvojnásobný balzám. Citlivé dávkování a realistický přístup jsou (kontrastně) prvotřídní a přesně tou morousovitostí, která příběhu přidává novou vrstvu, u mě Paul Giamatti jasně předčí i básnění Robina Williamse.

Říkají morous, kterého budete milovat, a dávají vám milý film, který budete nenávidět. Ta strašná zjevnost a vyumělkovanost nafukování pozitiv i kladů našeho nesebezabitelného "mrzouta" ad absurdum mi sebrala všechnu zbylou faith in humanity, co jsem při sledování hledal. Jeez...