Polik_

Kategorie filmů se silným uměleckým puncem, kam tenhle kousek určitě patří, často pohoří na jedné věci. Režisér většinou novou rovinu tvoří, aby podtrhl skutečnosti, které obrazem vypraví a pak zpravidla nastává jedna ze dvou možností: tato aditivní rovina zůstává v určité míře vždy průhlednou a člověk nepotřebuje mít po ruce bichli Umění filmu, aby s promítáním udržel krok. V opačném případě člověku nebude stačit ani ta bichle a ještě bude třeba, aby si nasadil růžové brýle které mu film řekl, že si od určitého momentu má nandat, pokud si film chce užít. Navzdory aktuálnímu "červenému" hodnocení jde podle mě o případ právě té druhé kategorie. Metafory bývají nedotažené (žirafa jako spirit animal?), jednotlivé obrazy později pohromadě drží snad jen hlavní postava a žánrově je film vším a zároveň ničím, protože se u ničeho kromě položení stavebních kamenů nezdrží. Přesto půjde o jeden z těch filmů, o kterých se v určitých kruzích bude hovořit. Šálek decaf-vegan-oatmeal-flat-whitu s přáteli z Umělecké bude totiž jedinečnou příležitostí pohovořit si o demytizaci současného portrétu mateřství a rozkladu sociálního konstruktu předpokládaného mateřského instinktu dokazujícího, že emoce jsou "genderless". Jejich verbálním vyvrcholením už pak bude jen rozplývání se nad starým dobrým 4:3 ratiem.

To kopnutí do Netflixu si protentokrát (i kvůli samotnému tématu) ušetřím a rovnou začnu chválou toho, jak nesugestivně je celý Alexin příběh od začátku do konce podán. Žádného tupého moralizování se z žádné strany nedočkáme, je jen na nás nakolik Seana budeme/nebudeme vinit z toho co dělá i s ohledem na jeho postupně odkrývaný životní příběh (který má až děsivě hodně společných prvků s tím Alexiným). Ještě zajímavější je ale situace na konci posledního dílu (tj. kdy má proběhnout druhý soud o opatrovnictví). Přesto všechno čím si naše hlavní postava prošla, jediné co ji zachrání od toho, aby soud i napodruhé prohrála, je jedna jediná známost. Kterou si sice Alex získala svým morálním a zásadovým přístupem, ale stejně. Není ten mocenský rozdíl v dnešním světě už tak velký, že někteří na spravedlnost prostě nedosáhnou?

Malé příběhy z velké Číny. Nebo snad naopak? Ne, takhle je to správně. Sledování orientální kinematografie s sebou vždy nese patřičný kulturní šok. Ať už ten pozitivní (který jsme zažili pár let zpátky u Parazita) nebo ten negativní. Pojďme se třeba podívat na příběh ženy, která se po deseti letech setká se svým crushem ze střední, přičemž zjistí, že on už má dávno ženu a s ní i rodinu. Zatímco náš asijský spoludivák brečí s rukama složenýma v dlaních, Evropani čekají co přijde dál. Nic. To bylo všechno, storylinka postavy byla vyčerpána. Vezměte podobný příběh na čtyři různé způsoby (kulinářský pun intended) a obsáhli jste celý film. V závěru už snad chyběl jen portrét Si Tin Pchinga pověšený někde v rohu bistra, shlížejícího na bavící a smějící se soudruhy, kteří v Číně díky němu mohou prožívat své šťastné over-the-top naplněné životy.