Awer

"Takové filmy už se dnes netočí." A je to celkem pravda. Pouhopouhé dvě nominace na Oscara u takovéhle pompy, která je totálně mainstreamová a široké publikum přiková na 130 minut do sedadel, jsou neskutečně málo.

I na 14 minut skeče na youtube je toho materiálu skoro málo, zároveň toho ale není nikdy dost. Vlak se šine a šine a šine, neděje se reálně skoro nic a Mimořádná událost pořád nalézá čerstvý vtip a neotřele a nepokrytě baví. Nepřestává to vlastně ani při titulcích, s břitkými poděkováními za podporu hezky v uvozovkách. Škoda přeškoda tedy všech těch chvil, kdy už je parodie příliš sjetá (hlavně narážky na Hamáčkův červený tým tam tu provincionalitu rvou zbytečně ad absurdum), a "záběrů z after party", kterými to celé končí a které film, opět úplně zbytečně, shazují do oné roviny "nevyčítejte nám to, je to jen levná sranda" skitu. Vynechat 10, 15, 20 (14!) minut, co přebývají, tak by to sakra nebyl skit, ale kandidát na komedii roku.

Srovnání s Parazitem není jen západní ústřel, nežánrovostí je Podezřelá opravdu podobná. Opět bych se nebál frcnout do seznamu i komedii. Jenže uchopenost je tentokrát problém, zdaleka ne každá poloha funguje a chvílemi se snímek propadá vysloveně do kýče. Od začátku mě to vůbec nechytlo, takže stopáž byla skutečným utrpením, nicméně existenciální spíše než lacině romantické vyznění pak dokázalo oslovit. Přesto mi i v té ukrutné délce přišly ústřední dvojice a její vztah málo prokreslené. Neříkám levně a banálně vše odhalovat. Film mě ale nepřesvědčil, že ví, co skrývá - že ti lidé mimo kameru existují celí

Film o ničem demaskující tak z mého pohledu nakonec i sám sebe. Mnoho povyku, ale to z někoho, kdo udělal něco nějak vyzdvihnutelného, leč hrdinou být ani nezkoušel, hrdinu neudělá a život mu nepromění, jakkoli to v něm může zažehnout takovou naději. Ve výsledku jen všechny strany plýtvají energií a kupí příběhy kolem něčeho, co skoro nestojí za vyprávění. Právě to je samotný Hrdina - a v tomhle případě ploše kýčovitá závěrečná scéna, na násilí budující jakési spojení, v němž nedokážu vidět žádnou skutečnou message, jen povrchní vizuální hrátku, to pouze podtrhuje. Není to zlé a 127 minut uplyne vcelku jako voda, ovšem to je na film s takovouhle pověstí velmi málo.

Náročné téma, u nějž se nedá vyhnout jisté povrchnosti, už tím, jak je to vlastně film o filmu (o knize). Na druhou stranu právě tahle zdánlivá absurdnost umožňuje s materiálem pracovat a poskytnout méně banální perspektivu. Půdorys snímku i tak zůstává průhledný, nelze však přehlédnout nejeden klad: 1, first and not least skvělý soundtrack 2, zdařile vypracovanou remízu, kdy divák, který je obecně nejvíc v pozici Marianne, skutečně dostane jako "nejhlavnější" hrdinku ji, ale její perspektiva není více rozpracovaná než jiné, není jí dán větší prostor na obhajobu svých pozic a nevychází ze snímku ani jako poučená, ovšem ani jako ta lépe promýšlející nebo "rozvinutěji lidská" (tím myslím např. její středostavovskou bláznivost, kterou si může dovolit a kterou vnáší do světa ubíjející dřiny a rutiny marginalizovaných, když si jde jen tak zaplavat, a kterou by bylo snadné zhodnotit jako schopnost relaxovat, jíž prostě "méněcenní chudí" nemají, ovšem též v plošeji třídním pojetí jako vyprázdněný statusový symbol) 3, u mě opravdu velmi silné vyznění, kdy onen remízový souboj perspektiv ústí závěrečnou scénou a posledním záběrem, jehož napětí by se dalo krájet a je to opravdu jeden z nejbrilantnějších (téměř) statických shotů, které lze v kinech najít. Celkově: zaujal mě plakát a vlastně jsem docela počítal s nějakou povrchní hrátkou, ale s těmi, kdo v tom nachází jen tohle, musím nesouhlasit. Prostě dvě ženy a jejich obtížně slučitelné reality. Život nelze žít na zkoušku a vzít si to příjemné z prázdnin, byť v holobytě, do celého roku. Svůj život ale také nedokážeme žít jen jako sérii představení, jsme kdo jsme a nechceme se za to stydět. Spisovatelka vydáním se mezi chudinu nic opravdu nevyřeší stejně jako udělá víc než její přátelé, kteří prostě drží nos nahoru. Je stejně pošetilé odmítat alespoň tu přechodně podanou ruku jako myslet si, že vám vyslouží krom pár známých i opravdové přátele. V tom tkví ta síla finále. Čiší z něj touha nějak ty paradoxy sloučit. Jenže jak?

Don't Look Up v prostředí českého Prdelákova a celkově lokální tónině, s čímž je spojené i to, že musíme být rádi za absurdní ne-vítězství "East-Lookerů", zatímco těžce přežívající rozum reprezentuje duo sebevražedný málemvražedný ochlasta a skorozavražděný muž, jehož povolání se zaobírá spíše Oním než naším světem. Rozměr je opravdu těžce regionální a poetika alegorická, břitká a zkratkovitá, což každému nemusí sedět, ale množství reálií ve snímku je i tak nepříjemně neopomenutelné a je za mě dobře, že se do tématu rovněž tady někdo pustil.

Proč se nezabít vstříc existenciální bezvýznamnosti našeho bytí? Ne. Správná otázka zní: Proč se nezabíjet – navzájem? A ta odpověď tkví právě v té bezvýznamnosti. Protože jediné bytí je bytí vztažené. Tahle jednoduchá filozofická linka (s níž se dá souhlasit i polemizovat, nicméně to teď vlastně není tak podstatné) je v MW&C hezky zachycená, stejně jako to, že v životě nedospějeme jen jednou, ale vícekrát se ocitneme ve fázích bez jasného směřování, v nichž nesměle a neohrabaně našlapujeme a prožíváme s tím spojené krize. Na mě film zůstává příliš metaforický, symbolický, zkratkovitý, sázka na poetiku je odvážná, leč obtížná. Na druhou stranu oceňuju několikrát mile vyvedenou absurditu okamžiků, která dokáže opravdu rozesmát.

Jo, jo, jo. Takhle se drží balanc. Obscénní teenagerská narážka, v níž Hitler jen prdí, dělá nekorektní fórky a klouže po slupkách od banánu? Sociálně kritická studie střihu Don't Look Up, která ale nemůže fungovat na postavě, o níž máme právě naopak na explicitní úrovni téměř všichni jasno? Ne, to by nemělo cenu točit. Er ist wieder da oběma pastem uniká a opravdu nám prodává Hitlera souběžně s tím, jak se ve filmu prodává YouTubu a televizi. Je obecně strašně těžké točit film o reflexi někoho mj. ve filmu, většinou to spadne do velmi trapného statického stereotypu, ale i tenhle detail jakžtakž vychytali. A my se tak nerušeně můžeme bavit a objevovat toho implicitního Hitlera v nás, v jistém smyslu skutečnějšího, než jak jsme ho kdy znali, a podnes pohánějícího úspěch podobných figur.

Základní idea – bomba. Postava myseriózní dívky s démony – bomba. Ale to je bomba nápad na scénář. Ten film je hrůza a nestaví na tomhle základu vůbec, vůbec nic. Jedno sdělení! Jen jedno, prosím. Z tohohle nic neplyne, ničím to nezaujme. Je to jako postavit si na nejnádhernějším pozemku na světě dům na klíč. Fuj!

Proboha co víc už byste od Novy chtěli! Je to čirý zázrak a odvaha vyobrazovat svět realisticky a nechat lidi nebýt hrdiny konzerativních archetypů, jíž pořád nemá 90 % filmařů, je naprosto admirable. Bravo