Awer

Velmi zdařile, citlivě a přesvědčivě, natočený příběh, ačkoli scénář je prakticky prostý překvapení. Finální katarze matka vs. syn může působit skečovitě a trošilinku taková je, nicméně je potřeba brát v potaz, že lidé, kteří se ocitnou v podobném "velkém příběhu", mohou skutečně skečovitě jednat (a mohou tak ostatně situačně jednat i bez toho). Pak sympatická drzost, kdy slovenský režisér až výsměšně použije českou hymnu; funguje to báječně, ne každý by si ovšem troufl.

Dnes už takřka typická postmoderní hrátka namísto nějakého velkého thrillerování. Přičemž charaktery Kláry Melíškové a Miroslava Hanuše jsou v daném žánru opravdu brilantní.

Pokud to chápu správně, cílem bylo na malém, soukromém příběhu ukázat kolosální koncept souboje o svědomí národa. Problém z mého pohledu je, že místo, aby malé nenuceně ukazovalo velké, tu malé je vcelku násilně prezentováno jako velké. Prostý, soukromý odpor je přetažený k radegastovskému hypermaskulinnímu rozbíjení hlavy zdí, ze zásad pojímaných stejně fatalisticky, jako jiné pojímají jejich nepřátelé. Vysloveně směšně pak působí, jak režim nafukuje a nafukuje příběh někoho, o kom, jak je mu přímo řečeno, se nemá nikdo dozvědět. Ano, všichni tu bojují o svědomí. Ale zatímco film jako takový je silně temporálně (což je pozitivní - je dobré zdůraznit, jak čekání na povolání či popravu trvá a dává prostor pochybnostem a dílčím dějům typu krádež řepy) a poeticky (viz např. počasí, jehož prakticky bezdeštná proměnlivost balancuje mezi ad absurdum symbolickým zdůrazňováním ambivalence a levnou reklamou na cestování do Alp) zaměřený, boje svědomí jsou vyobrazené jako prudké nárazy bez kontextu. Všichni zoufale křičí a snadno si domyslet proč, ale opravdu se má tříhodinový snímek smířit s přikreslováním nových a nových postav na plátno jménem Kvílení? "Nevěříte? Věřte!" A kdo neuvěřil, tomu - když vlak nakonec nevyhnutelně dokodrcá do nicoty - zůstane jen bolest zad.

Niesamowiteho na téhle komedii až tak moc není. Je solidní, drží se znatelně nad Babovřeskami, i když zejména to, jak postavy neustále padají... To bych fakt nechal historii končící tím Troškou. Jakože vtipný námět a pár vtipných scén (modlitba k čertovi či záměna fotografa za agenta, jakkoli to je opět postodruhé využitý motiv). V českém kontextu byla bomba také úvodní zdravice hlavní hvězdy; úplně nepokrytě a bez sarkasmu, je k popukání, když někdo "hvězdu poprosí" a "hvězda natočí" a pak se to pustí publiku, jež "tu paní" téměř či vůbec nezná... Sečteno podtrženo, přes všechny shozy, když to nebudu brát jako nějakou intelektuálštinu, ale předvánoční fajnovku, je to adekvátní mix komediálních poloh, který neuchvátí, leč obstojí.

Ke konci člověk bojuje se slzami, je to silné, ale jinak to není ani velkolepé, ani podmanivě intimní a takhle významný námět nejen prodává, ale i zavazuje. Filmařsky za mě lepší průměr, těch "60 %"

Tenhle film má dva úžasné body: citát na začátku ("trockismus s lidskou tváří") a závěrečné titulky (aneb když se někdo opravdu zamyslí nad něčím, co 99 % filmů minimálně z části vnímá jako nutné zlo). Mezi těmito body se rozprostírá trochu poetické, trochu katastrofické, trochu komické, místy vědomé, místy nevědomé odhánění a hledání jedné lidské bytosti dalšími (v duchu onoho citátu). Zkrátka takový pocitový film. A můj pocit je jednoznačně: na začátku a na konci hustý, mezi tím trochu. Prostě trochu

Nenuceně kruté a zároveň velmi lidské a živoucí, dokonale nepřetažené polosymbolické vyprávění.

Milé, vtipné, několikrát docela originální. Příjemné pokoukání, jež neomylně dosvědčuje, že subjektivně bych stopáž tipl tak na 80 min.

Po dobrém dokumentu by měl člověk mít chuť googlit pět minut. Po tomhle hodinu. A je to škoda. Mega aktuální téma (s řadou podtémat jako status ne-zaměstnanců a význam odborů, privátně vlastněný "sociální kredit" ratingů, vzdušné zámky dumpingem vlečeného životního stylu středostavů), velký a rozsahem pestrý respondentský vzorek, kontextualizující "odborný hlas". Na toho chlápka, co půl minutu po projekci profrčí kolem a přejede na červenou čtyřproudovku (real case), se už nemůžete dívat jen jako na debila... Jenže celkem vzato jen létáme s kamerou tam a zpátky a dokument nemá ani touhu systematicky dokládat jednotlivá, často otevřeně subjektivní či pololaická, tvrzení, ani odvahu natvrdo přiznat vlastní náhled, který na 88 minutách není čas rozvinout, ale lze ho naťuknout jako hypotézu a dát celému dílu nějaký autorský smysl přesahující povedený referát na střední. Místo toho přichází ředidla jako "pracoval jsem pro firmu, udělal jsem nějaké chyby, vyhodili mě" a v kontextu filmu plevelně detailní příběh muže a jeho matky - gamblerky. Ačkoli tedy právě tahle syrová by-the-way story na mě, na rozdíl od gró dokumentu, zapůsobila velmi silně.

Velmi drsná, ale skoro rodinná road movie, která vás provede reáliemi míst, jež jste asi nečekali, že kdy uvidíte (a vůbec ne ve filmu). Až zábavný blunder je to, jak samotná koprodukce do určité míry predikuje děj, takže napětí, jestli teda bude Kazachstán, je to tam. Nicméně sečteno podtrženo: chytlavý snímek s trochu kýčovitým, leč v podstatě dost logickým vyústěním.