Odvrátená tvár gigu

Skvělé téma pro dokument, ale bohužel v dost nezáživném podání - osobně jsem se u toho strašně nudil, informační přínos mi přišel malý (člověk se zde nedozví v podstatě nic, co by už dávno nevěděl), a celkově to šlo zpracovat mnohem víc do hloubky. Domácí Hranice práce mě svého času zasáhly mnohem víc. (11.11.2022)

Pojem "gig economy" v sobě skrývá celou škálu služeb a práce, od těch relativně konvenčních po ty, které zavání podivným virtuálním futurismem. V současných debatách o tom, zdali je tohle fenomén budoucnosti či systém platforem, který jednou nevyhnutelně zkolabuje, zdali je externí zakázkový pracovník otrokem nadnárodních korporací, nebo zdali je na každém jedinci, jakou práci bude vykonávat, tento dokument zvedá varovný prst. Poukazuje spíše na to, že tu vzniká nová "kasta" lidí, kteří se mnohdy právem považují za vykořisťované. Fascinující je pak onen moment, kdy se z něčeho, co nutně musí vykonávat lidé z masa a kostí, stává něco naprosto odlidštěného. A pak babo raď - je lepší udržovat si vlastní pohodlnost a bezstarostnost vyšperkovanou pocitem toho, že svou objednávkou dávám poslíčkovi práci, nebo celou záležitost bojkovat a snažit se svou miniaturní mírou nepodílet na monopolním byznysu vydřidušských kapitalistických velkohráčů? (28.03.2022)

Tento dokument (shlédnutý v rámci festivalu "Jeden svět") by měli povinně vidět všichni, kteří velmi často využívají služby typu Uber. Nedávno byla u nás (a myslím stále trvá) kauza okolo naší "malé lokální firmy" (ve srovnání s Uberem) "Rohlik", kde se také "s překvapením" zjistilo, že se k zaměstnancům chová, jak ke kusu hadru (a navíc je špehuje, viz anticena "Big Brother", kterou firma letos dostala). Neříkám, že donáškové služby jsou špatné (ač je sám nevyužívám, protože to prostě nepotřebuju, ale věřím, že pro mnohé lidi je to třeba i nezbytnost), nicméně by měli asi všichni vidět i tu druhou stranu, tj. jak se k nim objednané jídlo dostane (kdo ho doveze, kolik za to ne/dostane zaplaceno, atd.). A teď samozřejmě nemyslím rozvozy z restaurací a hospod, které tuto službu v rámci sebezáchrany zavedly za covidu. Bavíme se o těch firmách, které mají stovky až tisíce "poslíčků". To je jen jeden z mnoha zvrácených aspektů dnešního virtuálního světa, na které dokument poukazuje. Světa, kde sice všechno řídí naprogramované algoritmy, ale fyzickou práci v nich skrytou vykonávají lidé, kteří se tím mnohdy dostanou do naprosté pasti. Umíte si představit, že za více a lépe odvedené práce dostanete o to nižší ohodnocení? Vítejte v Uberu (a jemu podobným). Osobně mě ale asi nejvíc dostala část, co by se dala nazvat "hřbitov kol". Ta ukazuje, jak může skončit původně dobrá myšlenka sdílených kol, pokud se nijak nereguluje. Záběry na barevně sladěné mozaiky ze statisíců odhozených vraků na skládkách berou dech. Působí vlastně mnohdy umělecky a esteticky krásně. Škoda, že je to vlastně jen důkaz neskutečného plýtvání zdrojů. Přikládám video (bez komentáře), kde jsou vidět ty neuvěřitelné hory odložených kol. A druhé video (v angličtině), které popisuje "příběh" katastrofy sdílených kol v Číně. (31.03.2022)

Být “zaměstnancem” aplikace má různé výhody. Jednoznačně nejvýraznější je flexibilita, se kterou všichni sice počítají, ale velmi jim vadí nejistota, kterou neustále vytváří nepravidelný příjem a nízká sociální podpora. Pracovníci či konkrétně kurýři se mohou domáhat svých práv jakožto zaměstnanci, jenže drtivá většina z nich pracuje na vlastní živnost jako smluvní partneři. Systém by se tedy mohl změnit na pracovně právní a společnosti by kurýry mohly zaměstnat. Tím by ovšem přišli o již zmíněnou flexibilitu, protože zaměstnancům musíte určit konkrétní pracovní dobu. Jinými slovy, kde končí svoboda jednoho, začíná svoboda druhého. A tenhle dokument bohužel hovoří jen o jedné straně. (07.04.2022)

Po dobrém dokumentu by měl člověk mít chuť googlit pět minut. Po tomhle hodinu. A je to škoda. Mega aktuální téma (s řadou podtémat jako status ne-zaměstnanců a význam odborů, privátně vlastněný "sociální kredit" ratingů, vzdušné zámky dumpingem vlečeného životního stylu středostavů), velký a rozsahem pestrý respondentský vzorek, kontextualizující "odborný hlas". Na toho chlápka, co půl minutu po projekci profrčí kolem a přejede na červenou čtyřproudovku (real case), se už nemůžete dívat jen jako na debila... Jenže celkem vzato jen létáme s kamerou tam a zpátky a dokument nemá ani touhu systematicky dokládat jednotlivá, často otevřeně subjektivní či pololaická, tvrzení, ani odvahu natvrdo přiznat vlastní náhled, který na 88 minutách není čas rozvinout, ale lze ho naťuknout jako hypotézu a dát celému dílu nějaký autorský smysl přesahující povedený referát na střední. Místo toho přichází ředidla jako "pracoval jsem pro firmu, udělal jsem nějaké chyby, vyhodili mě" a v kontextu filmu plevelně detailní příběh muže a jeho matky - gamblerky. Ačkoli tedy právě tahle syrová by-the-way story na mě, na rozdíl od gró dokumentu, zapůsobila velmi silně. (10.11.2022)