Awer

Přiměřeně naštvaný a zaujatý portrét jednoho z nejšpinavějších odvětví s řadou zajímavých osobností, které se jím zaobírají.

Ve světě před vynálezem lži by to byly solidní čtyři, ale holt je na tom filmu všechno super krom toho filmu..

V realitě kina s chrchlajícími lidmi, lidmi na mobilech etc. je zážitek silně omezený. Nicméně pokud najdete sál, art a minimalismus zahrají velmi tíživou první ligu. Přičemž je potřeba mít na paměti: je to film o banalitě zla. Proto je svým způsobem banální. Onen neuspokojený, vyprázdněný pocit z toho, že to "nebyla nálož" (v žádném smyslu), který se u mnohých asi dostavuje, je podstatou konceptu a důkazem, jak zdrcujícím způsobem je zde popsán. A když nad tím teď přemýšlím, tohle "casual" obecenstvo vše jen dotahuje k dokonalosti.

Smát se tomu dá, ale vtipné to není a s trefností narážek to není o moc lepší. Hvězdičky za vlezlost a naději, že na otázku "opravdu potřebuju odejít ze sálu nyní?" jsem si odpověděl kladně příliš brzy.

Filmařsky bravurní, na 123 minutách i díky soundtracku stále nabušené, uchopeně provokativní, lidsky obyčejné. Film o obtížné a krásné touze milovat, důvěřovat a soubýt, odvaze vykročit a jednom z posledních velkých tabu takřečeně pluralitní společnosti. Jak říkal jeden Vašek: když proti tomu řeknete jen slovo, hned z vás udělají vyvrhele a odpůrce evropské integrace (čti existence společnosti).

"Dobro s nelidskou tváří"

Tyhle hodnocení fakt hodně nechápu a nebudu si je číst, abych je "pochopil", páč kdo nevidí, že tohle je fakt awesome portrét fakt awesome lidí, kteří jsou hrdou reprezentací blízké budoucnosti všech dělníků, kdyby se opravdu mohli dostat na úroveň Marxe, je prostě slepej a blbej a nemusím plýtvat zrakem, abych viděl, co poslepu čmárá na internety. (Pro neustálé dotazování "co děti?" u toho vzácného páru, který na nich zcela ultimátně [in the end "jen" téměř ultimátně] nepostavil své soubytí, pouze nedoporučuji antinatalistům. Z hlediska diváka je nicméně to, že i sám pár začíná v době natáčení toho komára slyšet, jedině dobře. Protože i když deset let nerušeného štěstí a indviduálních portrétů by poskytovalo zážitek, jako "manželská etuda" je zajímává ta transformační pětiletka. Právě proto, že tady je co transformovat a je to velmi uchopené. Z tohoto důvodu by se také naopak povinně měli dívat ti, jejichž odpovědí životním výzvám je "nemám čas"; aby viděli, co to reálně znamená. Ale to je asi holt ta slepota...)

Uznávám, skoro až čtyřhvězdičkové - i pro mě, skalního fandu. Akce nula, skok dva roky působí jako tak nějak přiléhavá rezignace na to, že by se snad něco dít mohlo. Nicméně je to férová sonda do života, který zvlášť na vesnicích (ještě mnohem, mnohem neakčněji) žila a žije spousta lidí. Tohle by asi býval byl dost jiný matroš, ale holt nejde antedatovat dokument 15 let zpátky. A tak sledujeme ty dva lidi s přiměřeně ctnostným/originálním náhledem na bytí, kteří působí, že pro sebe dozráli, a shodnou se, že mají téměř italskou domácnost, zatímco se smějí do kamer a po krizkách (zatím) ani s rostoucím věkem neztrácí elán a optimismus.

Z Nové generace asi zatím nejblíž "originálu" - i když jen zopakuju, srovnání je za mě převážně zbytečné, prostě jeden dokonalý formát ve dvou podobných provedeních. Břitký střih, příběh zachycený v přiléhavých rozestupech. Velmi autentičtí, "inteligentní" (ona edukovaným rodičovstvím, on min. pracovně, kde je jako vedlejší účinek zachycený ten zajímavý kariérní vývoj) i "běžní" (vztahově konzervativní, vědomě živící mnohé stereotypizace muži/ženy, město/venkov, Čechy/Morava) lidi a jejich snaha operacionalizovat rok za rokem, situaci za situací dlouho ani z jedné strany nezpochybňovanou vzájemnou lásku. Dost intimní a silné na to, aby to jednoho až dojalo. (P.S. Všem, kterých se potenciálně týkají domovy důchodců, tj. všem, bych velmi doporučil tu minutu působení Mirky v něm. To mě taky dojalo, protože takhle basic lidský přístup bohužel vůbec není samozřejmost.)

Bylo by úlevné tenhle film prostě zavrhnout. Odpovědět příliš naivní naději vírou opačného druhu, ateismem. Realita je taková, že dobré chvíle střídají slabé, a stupidní rádoby truismy nosné myšlenky. Je to těch agnostických zhruba 40-60 %. Zklamání, jistě - ale nic horšího.