Prvý deň môjho života

Určite u mňa zahrala atmosféra kina Lumiere, ktorá v celkovom dojme pridala aspoň jednu hviezdičku. V hlavnej úlohe môj obľubený Toni Servillo, známy predovšetkým zo Sorrentinových filmov. No narozdiel od týchto tu nemá veľmi čo hrať. Zachraňuje to svojou charizmou a dobráckym úsmevom (aby sme pochopili, že naozaj hrá postavu dobráka). Valerio Mastandrea už v podobnom filme hral, dokonca od rovnakého režiséra (Miesto splnených túžob). To boli silnejšie štyri hviezdičky. Film ťahá skvelý nápad. Rozoberáme tu veci, o ktorých sme už všetci niekedy chtiac-nechtiac premýšľali (napr. ako by vyzeral náš pohreb). Páči sa mi aj nie prvoplánový prístup k výberu dôvodov, prečo dotyční spáchali samovraždu. Slabšia mi prišla postava malého chlapca - bol asi iba barličkou pre dôležitejšiu postavu policajtky, ktorá vďaka nemu znovuobjavila svoj materský pud. Aj nemocničná scéna s tým, keď sa naplno prejavil charakter jeho rodičov mi prišla ako jediná zlá z celého filmu. Rozprávačský koncept siedmich dní by sa vopred mohol zdať ako repetitívny a schematický, no napokon bol využitý veľmi dobre. Záver zodpovedá minimálne dve otázky, ktoré sme si počas celého filmu kládli (no spoiler). (08.01.2024)

Genoveseho námety "Čo by sa stalo, ak..." musia asi sadnúť každému divákovi osobitne a je v poriadku, ak ich niekto neprijme. Mne samy o sebe sedia a zároveň rozumiem, že je náročné ich spracovať. Tento film síce neprekonal Úplných cudzincov, bol však podstatne lepší ako jeho The Place. Dej bol pekne vystavaný a som spokojná aj so záverom filmu. Herecké výkony sú jednoduché, civilné a predsa famózne - Toniho spomínať netreba, mňa však očarila práve ostatná štvorica účinkujúcich a nesmierne ma dojímal najmä malý chlapec. Vo filmoch Genoveseho mám však zásadný problém skôr s formou, než obsahom a konkrétne s dvoma vecami, ktoré mi vadili ako u The Place, tak aj tu. Kamera Lucciho je síce nádherná, občas by však potrebovala ubrať na gýčovej malebnosti scén (čo sa týka aj réžie). Gýčovosť považujem za opakujúci sa problém, ktorý tu bol síce podstatne menší ako u The Place, ale stále sa niekoľkokrát objavil a vyrušoval ma. Zároveň musím spomenúť hudbu. Nie veľakrát sa mi stalo, že by som si pri pomerne dobrom filme povedala "tak toto je otrasná/nehodiaca sa hudba", ale u Genoveseho sa mi to stalo už druhýkrát a rušilo ma to natoľko, že to prispelo k strhnutiu hviezdičky. Objavili sa tam známe piesne, aj môj milovaný Ludovico Einaudi, ale neraz to bolo tak zle použité, zvláštne namixované a nesedelo to do celkovej atmosféry scény, že proste nie. Fakt nie. Takže občasná gýčovosť (a s ňou spojené hranie na city) a hudba sú pre mňa mínusmi. Niekedy by tu ozaj menej bolo viac. No inak celkom pekne spracované a ešte stále mi to víri v hlave. (19.01.2024)

Mám rád ten moment, kdy si pustím film, který neznám a nechám se překvapit tím, co mi dá. Tímhle způsobem jsem koukal na tento film. Přečetl jsem si zápletku a pak si ho pustil. Nezjišťoval jsem si nic kolem, nekoukal na trailery. Prostě jsem si ho pustil a neměl jsem žádné očekávání a o to více jsem si film vychutnal. Režisér Paolo Genovese z mého pohledu odvedl moc dobrou práci. Jeho režie je přesná a výstižná. Umí krásně vytvořit dojemné a intimní okamžiky, které mají sílu a hloubku, a nejsou jen prázdným kýčem. Velkou oporu má Genovese v dobrém scénáři, jenž sice pracuje s jistým klišé a předvídatelnosti, ale to v tomto případě vůbec nevadí. Důležité je, co v nás film dokáže vyvolat a jak se u něho budeme cítit. Genovese má cit pro vyprávění a umí tnout do živého. Naštěstí nikdy netlačí zbytečně na pilu a všechny ty emocionálně silné scény nikdy nesklouznou do klasického citového vydírání. Režisér ve většině případů našel tu správnou rovinu, a to mi osobně dost sedlo, protože v tomto případě stačí málo, a z dobře napsané a natočené scény se mohl stát kýč. Celý film stojí na pěti hercích a jejich vzájemných dialogových výměnách. Přiznám se, že většinu herců neznám, jelikož jde italské herce a herečky, a já nemám italskou kinematografii pořádně nastudovanou. Nicméně, to že herce neznám, nemění nic na faktu, že své role zvládli zahrát s přehledem a podali moc dobré výkony. Všichni jsou ve svých rolí velmi dobří a sympatičtí. Každý z ústřední pětice dostane pro sebe několik scén, které si daný herec pro sebe ukradne a předvede nám moc hezký herecký výkon. Herci mezi sebou mají pěknou chemii, doplňují se, a moc hezky fungují jejich vzájemné interakce. Krom režie a obsazení musím pochválit samotnou atmosféru filmu. Film se točí kolem vážného tématu, ale nesnaží se tvářit jako hutné drama. Mnohdy je zde více komediálních momentů, než jsem čekal, a díky tomu má film auru takového "odlehčeného snímku" i přestože se řeší téma, co moc úsměvné není. Na daný problém se film snaží koukat, co nejvíce lidsky a ukazovat, že vždycky je nějaká cesta. Co se týče záporů, tak zde mi lehce nesedla stopáž. Film má o pár minut více, než je třeba. Filmu by prospělo, kdyby měl o trochu svižnější prostřední část, aby následně vynikl závěrečný akt, jenž působí lehce natahovaně. První den mého jména je hezký a intimní film, který umí být silný, a když mu dáte možnost, tak vás může i silně zasáhnout. (16.01.2024)

Dobře napsané pestré postavy, ke kterým jsem si rychle udělal vztah. Chápal jsem jejích motivace a užíval si jejich interakce. Soundtrack parádně sedí, dokresluje atmosféru a podtrhuje důležité momenty. Celé okořeněné správnou dávkou černého humoru. Něco asi odhadnete, ale až do konce jsem si nebyl jistý, jak to přesně celé dopadne. Sázky jsou vysoké, stejně jako napětí. I slzy jsem na konci neudržel. Velice příjemné překvapení (06.01.2024)

Ač těžké a smutné téma (sebevrahové), film má příjemně hladivou atmosferu a je plný pozitivní energie a chuti do života. Snad je to tím, že velké pravdy halasně nevnucuje, ale nechává každého změnit jeho úhel pohledu tak, aby se v něm znovu objevila radost a chuť k ní dojít. V tom oparu pozitivna autorům i leccos odpustíte... (18.01.2024)