Awer

Kdyby to celé nebylo tak očividně jako (ale tak opravdu hodně očividně jako, včetně toho "herectví", proti kterému i nemocný Bruce Willis představoval hluboký a realistický charakter), tak ano, bylo by to to, čím by to chtělo být, a bylo by to mocinky fajn napínavé i komediální pokoukání. Ale for real, TOMUHLE dokáže někdo věřit? TOMUHLE? Asi nejhorší film, jaký jsem kdy viděl

Příběhově i filmařsky silné momenty, ale jen samá nakousnutí a solidní sdělení chybí, přičemž Almu Mahler film v důsledku líčí téměř pythonovsky jako nedomrlou oběť společenských konvencí i vlastní povahy.

Film, který nejde brát vážně, jeho téma by vyžadovalo hlubokou a nudnou antropologicko-filosofickou seanci a stejně by nedošlo odpovědi. Není to ani moc bláznivý film (a že by mohl být) a v evropském kontextu není ani extrémně ateisticko-agnostický. Samozřejmě, právě tohle je taky ta hlavní nerealističnost: zaměňování ateismu a agnosticismu ve světě filmu, kde jakoby všichni vědí. Ale tak jako u každého béčkového filmu, tohle není to, co po něm chci. Doufál bych, že nebude béčkový a nadchne. To fakt ne. Nicméně je milý - a tak... Však víte :-)

Natočit takovouhle reklamu na Alpy, aniž by křičela kýčem, a příběh obyčejného, tvrdého rurálního života tak, aby se i vyslovený měšťák dokázal identifikovat s hlavním hrdinou a vnímat jeho očima, je unikátní počin. Do všech stran vybalancovaný mikrohistorický portrét s citlivým hudebním doprovodem, radost se dívat

Život umí být přílš komplikovaný na odpovědi.

Velmi potrhlý film o té strašně čisté mladické touze po sexy instagramové lásce, pod jejímž povrchem je vcelku prostá potřeba safe space a nalezení své trochy štěstí.

Klasický portrét oportunismu dost amatérského na to, aby si zasloužil i trochu - ačkoli ne více - vlídnosti

Bajka v bajce, napsaná zvířaty o zvířatech, co se chovají jako lidé jako zvířata k člověku. Trochu prvoplánová humanistická message touhle přesmyčkou získává substanci a ani technicky film rozhodně nezaostává.

Sociální drama, komedie, horor. Provokativní mix na krátké stopáži a v mistrovské kvalitě, včetně výkonů dětských hereček.

Přes plynulou vypravěčskou naraci velmi rozkolísané, tomu dojmu se při sledování těžko vyhnout - viz přesný koment TOMEK17. Dodal bych jen, že když odhlédneme od toho, že Goldin je - samozřejmě - nepřijatelná pro všechny konzervativní pokrytce, najdeme v dokumentu zajímavou ambivalentní tematizaci viktimizace a marginalizace vs empowermentu. Feministky generace Goldin často narážejí na to, co sama ve dvou bodech formuluje: 1) "říkali, že jsme marginalizovaní, ale pro nás byli marginalizovaní oni" 2) pirátské využívání - tedy ne vždy podrývání - struktur patriarchální společnosti pro vlastní situační užitek, když mluví o tom, že si taxi jízdu zaplatila sexuální protislužbou atp. (Viz debata o akademickém prostředí a o "svobodě svádět" etc., jak to popisují některé starší feministky, v kontrastu k současnému silnějšímu důrazu na úplné zamezení mocensky nerovným vztahů.) Podobně jako v případě závislostí, kdy Goldin otevřeně hovoří o tom, že žila v subkultuře prosáklé návykovými látkami, a nehraje si na absolutně čistou oběť, je tenhle realistický přístup myslím potřeba ocenit, ačkoli pochopit, kam je ambivalence vychýlena a že se tu a tam potenciálně - ale zas ne nijak zběsile - střílí "do vlastních řad", chce samozřejmě trochu vzdělání. Velmi pozoruhodný je i vztah k vlastní rodině: problematická láska k lidem, které dokáže vnímat spíš jako společností dotlačené k tomu, co udělali, jakkoli to pro ni znamená (na základě solidních a hrozivých argumentů), že de facto zabili její sestru... Tím vším je dokument náročný, leč také kvalitní. Ambivalence pak vrcholí v dojemném, silném závěru: oběti (a já s nimi) se spokojeně dojímají nad tím, že prohrály, ale ne na celé čáře, a s trochou štěstí a tvrdé práce budou moci prohru proti neporazitelným a nyní i oficiálně nedotknutelným krůček po krůčku umenšovat dále. Je to smutný, velmi sofistikovaně krutý dokument oné situace a naší společnosti jako celku. 100 minut jsem byl skoro otrávený, ale od té 100. minuty až do teď si to stále více uvědomuju..